„Člověk ovšem rád tlachá; více než vědět, záleží mu na tom, aby měl nějaký názor, s nímž by mohl vést diskuse a šermovat ve vzduchu se stejně ´plodnými´ hlavami…“ dočítáme se v právě vycházející knize: Soren Kierkegaard – Bázeň a chvění / Nemoc k smrti. Tento pozoruhodný svazek naposled vyšel u nás s úspěchem v roce 1993. I nyní je v nové grafické podobě složen ze dvou nezávislých spisů dánského filozofa, který ovlivnil myšlení i umění 20. století. Kierkegaardova próza je kousává a jiskrná, čímž překonává „běžné“ psychologické a filozofické škatulkování. Oba texty vznikly ve 40. letech 19. století a dodnes zůstávají významné v rámci autorova díla, tak i v kontextu existenciální filozofie, psychologie i umělecké tvorby.

Nejoriginálnějším prvkem Kierkegaardovy filozofie byl důraz na konkrétní lidskou existenci – tvrzení, že člověka (jednotlivce) nelze redukovat na abstraktní teoretická schémata uprostřed povrchní společenské morálky. Tento názor byl v jeho době odvážný ba revoluční… Skutečnost člověka prý nelze považovat za pouhý pojem, jedinec je neopakovatelný – unikátní. Tyto teze přirozeně konvenovaly pozdějšímu modernismu – podporovaly nastupující individualismus s existenciálním tázáním, s dobou a ovšem i novým uměním vymaňujícím se pomalu z obecnosti. „Dnes může mít názor kdokoli, ale lidé se nejprve musí spojit v hojném počtu, aby vůbec nějaký měli.“

Téma jedince a jedinečnosti dovedlo Kierkegaarda k tomu, že se stal subjektivním myslitelem. Jeho tvorba tak měla pod/vědomě autobiografické rysy, které však měly mnohdy i přesahující platnost. „V mém centru pozornosti je člověk, který se vyděluje z přírody jako subjekt, jenž určuje sebe sama, zodpovídá za své jednání a aktivně se podílí na „existenciálním procesu.“

Pro Kierkegaarda byl tedy důležitý pojem procesu coby stávání se sebou samým, konkrétním, individuální lidskou existencí se všemi problémy… Člověka vymezuje jako syntézu konečnosti a nekonečnosti, časného a věčného, svobody a nutnosti… a tuto protikladnost může překonat (harmonizovat) praxí každodenního jednání (vztahováním se). „Člověk je duch. Co je však duch? Duch je já.“ Dnes bychom řekli, že mohl mít filozof na mysli hlubinný proces, který pak C.G. Jung označil jako iniciaci – směřování k bytostnému Já.

Z pohledu tehdejší společnosti (první polovina 19.  století) se stal tento básník-kazatel-filozof vysmívaným ztroskotancem. Nejprve studoval teologii (slib umírajícímu otci), ale nikdy se nestal pastorem. Zamiloval se (roku 1837 ve svých 24 letech) do Regine Olsen, avšak před svatbou zrušil zasnoubení (do konce života tuto dívku však miloval). Celý život náruživě psal, ale nechtěl být považován za spisovatele (mnohdy vydával své spisy pod různými pseudonymy).

Takové odmítaní na všech úrovních své existence bylo pro Kierkegaarda typické a do jisté míry tajuplné. Měl děs z jakéhokoli rozhodování, které považoval za ohrožení svobody; i když ta mu svou závratnou bezbřehostí přinášela tíseň: „Úzkost by neměla být zaměňována s běžnými emocemi, jakými je například strach. Ty mají totiž určitý objekt a obvykle se zaměřují na věci nebo jevy vnějšího světa; úzkost dle mého pojetí se vztahuje naopak k čemusi co je ničím.“

Přes tuto úzkost se tedy nechtěl vzdát širokého pole možností, nevolil však aktivně žádnou z nich – a v jistém (například psychologickém či sociálním) smyslu odmítl dospělost (kontinuitu a odpovědnost).

Rozhodl se zůstat věčným adolescentem: v hlubinné psychologii ztělesňuje typ „Puer aeternus“ (V Jungově pojetí vede puer obvykle „prozatímní život“ kvůli strachu, že bude chycen v situaci, ze které by nebylo možné uniknout. Touží po nezávislosti a svobodě, staví se proti hranicím a limitům a má tendenci považovat jakékoli omezení za netolerovatelné). Jedná se tedy o typ věčného chlapce tvůrčího, vášnivého, ale neschopného přijmout vážný (závazný) vztah (též se označuje jako syndrom Petra Pana). Trpěl navždy mučivou nerozhodností. Stal se tak „cizincem“ ve svém městě, a možná i ve své duši. Tato „prázdnota událostí“ (absence rozhodnutí) se však postupně stávala hlubším významem, o jehož kořenech (motivech) se můžeme jen dohadovat. Ale jistě v tom hrálo nemalou roli přesvědčení o „božím prokletí“ (Kierkegaard byl bytostně věřící, avšak bojoval proti církvi), vždyť byl svědkem, jak mu zemřelo pět z šesti sourozenců, což vnímal jako znamení, jehož smysl stále hledal.

Kierkegaard byl dokonce přesvědčen, že vše, co není individuální, není ani reálné. Kritizoval pojmy jako: dav, většina, publikum, ale i demokracie. Možná i proto se rozhodl žít osaměle (neženit se, tedy nevolit jen jednu možnost) – svou bývalou milou však do konce života adoroval a dedikoval jí všechny své knihy.

Pojem úzkosti zavedl v polovině 19. století, dále se pak tento fenomén objevoval v severském umění i u francouzských existencionalistů. Nejedná se tedy o strach, ten pocit se nevztahuje k něčemu konkrétnímu, není spojovaný s žádným reálným nebezpečím; je to skryté zoufalství bez zjevného motivu. (Trpěl tedy depresemi?). Je to v každém případě „bolestný pocit z vlastní existence“ brilantně literárně reflektovaný (snad jen Nietzsche nebo Bergson jsou mu v tomto rovnými). Tyto spisy a „nálady“ se pak projevovaly v umělecké tvorbě (Ibsen, Strindberg, Mann, Kafka) nebo filozofii (Sartre, Camus, Heidegger).

Kirkegaard je považován za otce existencialismu, který jako termín vznikl v roce 1930 coby zastřešující slovo pro širší komplex moderních směrů vymezujících se proti pozitivismu („Zdůrazňuji, že typickými rysy současné epochy jsou reflexe bez osobního zaujetí a neangažovaný racionalismus“).

Jedná se tedy spíše o jakési „kulturní klima“ – atmosféru mezi válkami i v období padesátých let 20. století, z něhož ústil například výtvarný informel (nezobrazivý strukturalismus hmoty) či figurální tvorbu Alberta Giacomettiho (u nás například Jiřího Sozanského). Existencialismus je vlastně odpor k jakékoliv sociální, politické i metafyzické ambici, návratem k bezprostředně prožívanému syrovému žití bez mantinelů (Sartrovo: „Život má jen takový smysl, jaký mu sami dáte.“)

Část knihy nazvaná Bázeň a chvění je pojmenována podle novozákonních epištol. V ní se autor snaží pochopit úzkost, jakou musel cítit Abraham, když ho Bůh vyzval, aby obětoval svého syna Izáka. Posledním stadiem před dosažením víry je podle tohoto filozofa-hlasatele stav nekonečné rezignace a odhodlání vzdát se všeho, co by člověk upřednostňoval před Bohem. Kniha Bázeň a chvění s podtitulem dialektická lyrika, byla původně napsaná pod pseudonymem Johannes de Silentio,

Druhá část Nemoc k smrti pojednává zas o zoufalství, které autor z křesťanského pohledu považuje za hřích, i když psychologicky ho chápe. Název odkazuje na příběh vzkříšeného Lazara. Jsou zde rozebírány různé podoby zoufalství, vztahující se k lidské konečnosti (fyzické složce) či nekonečnosti (duchovní složka).

Soren KIERKEGAARD (1813 – 1855) byl dánský myslitel a básník, zemřel ve svých čtyřiceti dvou letech na vrcholu osamělého duchovního zápasu. Jako spisovatel byl nadán silou a genialitou, jakou lze mezi Platónem a Nietzschem přiznat jen málokterým. Byl nekompromisním bořitelem měšťanské přetvářky a křesťanských dogmat, vyznavačem individualismu a skutečným křesťanem bez potřeby objektivní podpory a jistoty. Měl zásadní vliv na filozofii a kulturu 20. století, zvláště pak na existencialismus představovaný Albertem Camusem a J. P. Sartrem a celé moderní umění vycházející ze subjektivních prožitků.

Radan Wagner

Úvodní foto: Alberto Giacometti, City Square, 1948, MoMA