„Člověk ovšem rád tlachá; více než vědět, záleží mu na tom, aby měl nějaký názor, s nímž by mohl vést diskuse a šermovat ve vzduchu se stejně ´plodnými´ hlavami…“ dočítáme se v právě vycházející knize: Soren Kierkegaard – Bázeň a chvění / Nemoc k smrti. Tento pozoruhodný svazek naposled vyšel u nás s úspěchem v roce 1993. I nyní je v nové grafické podobě složen ze dvou nezávislých spisů dánského filozofa, který ovlivnil myšlení i umění 20. století. Kierkegaardova próza je kousává a jiskrná, čímž překonává „běžné“ psychologické a filozofické škatulkování. Oba texty vznikly ve 40. letech 19. století a dodnes zůstávají významné v rámci autorova díla, tak i v kontextu existenciální filozofie, psychologie i umělecké tvorby.
Nejoriginálnějším prvkem Kierkegaardovy filozofie byl důraz na konkrétní lidskou existenci – tvrzení, že člověka (jednotlivce) nelze redukovat na abstraktní teoretická schémata uprostřed povrchní společenské morálky. Tento názor byl v jeho době odvážný ba revoluční… Skutečnost člověka prý nelze považovat za pouhý pojem, jedinec je neopakovatelný – unikátní. Tyto teze přirozeně konvenovaly pozdějšímu modernismu – podporovaly nastupující individualismus s existenciálním tázáním, s dobou a ovšem i novým uměním vymaňujícím se pomalu z obecnosti. „Dnes může mít názor kdokoli, ale lidé se nejprve musí spojit v hojném počtu, aby vůbec nějaký měli.“
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku