Lidé si od nepaměti spojovali základní ženský či přírodní princip s různými bohyněmi. Jejich jména se v Egyptě, Řecku i Římě měnila – vnitřní podstata však zůstávala: Isis, Ió, Deméter, Panna Marie… představovaly v různých po sobě jdoucích – dočasně velkých epochách – celkem stejný archetyp. Jeho personifikace / ztělesnění měnila jen částečně svou podobu a přidané atributy. S dnešními stále zjevnějšími a vynucenými proměnami vědomí (svědomí?) společnosti lze očekávat nový duchovní epochu. Jak bude vypadat – jaký symbol bude mít nový ženský archetyp? Bude to představovat návrat, restart nebo do budoucna jiné – transpersonální zjevení a vzhlížení? Napoví nám něco historie?

Dějiny se opakují a podstata zůstává?

“Vše Jedno jest” hlásal nejeden mystik naší pamětlivé civilizace, a to třeba od Plótína k Williamu Blakeovi – tedy od asketického filozofa alexandrijského až po vznětlivého londýnského tvůrce. Oba po sobě zanechali lidstvu výraznou stopu, ač jeden usiloval o vystoupení z tíživého těla a druhý zas vzýval božské splynutí prostřednictvím bytostně tělesného sexu. Společné jim ale bylo vědomí transcendentální Jednoty zakoušené na základě svých vizí či „vidění“. Synkretický novoplatonik a osobitý křesťan se tedy – přes časovou vzdálenost patnácti století – v tom zásadním shodovali.

Nyní se však zaměřme na jinou paralelu. Její oprávněnost je celkem známá a svůdná, a to prismatem teorie archetypů. Nyní ale pohlédněme spíše na zjevné či dokonce věcné rysy. Cíle takového pohledu na Isis a Marii – tedy na staroegyptskou bohyni – matku nejvyššího boha Thovta na jedné straně a matku židovsko-křesťanského mesiáše Krista na straně druhé.

Isis byla ústřední bohyní Egypta, ale její uctívání pronikalo později i do Řecka a Říma. Přes velice hojné antické božstvo byla tato adorována a oblíbena nejen pro „původní“ starobylost, ale především jako ztělesnění láskyplného mateřství, které u antických bohyň prakticky neznáme.

Isida, prosta lstivosti a bojovnosti, tedy zaplnila tuto mezeru coby dobrotivá – neváhala pomáhat těhotným ženám, churavým osobám či ohroženým námořníkům. Ve svém příběhu pak ochraňovala – scelila dříve rozsápané tělo mrtvého boha, svého bratra a manžela v jedné osobě, tedy Usíra, aby se nakonec dočkala radosti a jeho zmrtvýchvstání. Krásná, původně s kravskou hlavou, s růžky, pak i pečující a laktující, přitom však moudře vyhlížející i tělem lákající… tak byla zobrazována.

Již sám zevnějšek Isidin se blíží pozdější spanilé Marii, a to nejenom akcentovaným mateřstvím. Jejich podobná ženská bytost je v umění oděna v modré roucho se zdobnými zlatými hvězdami a někdy i ve společnosti hadů. To platí pro Isis i Marii, stejně jako další společný atribut – růžky dobytčí, respektive měsíční. A jejich (ne)smrtelnost je následná: Isis byla prý původně smrtelnicí a Marie lidskou ženou, obě pak byly vzaty na nebesa (sancta regini) a mimořádně uctívány. Isis coby „vládkyně nebes“ a Marie jako „královna nebeská“. Obdobné rysy těchto „božích matek“ nalézáme rovněž v porozumění trpícím, ať už jako „Bohyně trpící“ či „Matka sedmibolestná“ shodně milované nejvíce prostým lidem.

Méně známé jsou Isidiny těsné, ale možná poněkud skryté, asociace s mořem. Jak už bylo řečeno, Isis „provázela“ lodní výpravy a pro rané křesťany zas byla typická symbolika lodí, kotev a ryb (Mesiáš byl dokonce sám líčen jako ryba – řeckým slovem ischys – tedy skrytě označován. Isida byla Okeánovnou a tedy i podle ní (respektive kněžky Ió) nese Ionské moře své pojmenování. Aischyles to připomíná následovně: „Tento moře kout, to jistě věz, se zváti bude ionským“. Tedy latinsky: MARE IONIUM.

Mezi sledovanou dvojici božských žen nyní nechme, v pomyslné časové přímce, vstoupit třetí ženu – antickou kněžku zvanou Ió. Personální prolínání tohoto nadčasového archetypu nás pak vede k tomuto shrnutí: ISIS + IÓ = MARIE.

Nyní nastíním stručně některé jejich „podobnosti“, psycho-analytickým slovníkem „souvztažnosti“ dvou žen: Ió, řekněme: (A) a Marie coby: (B). Tedy: A) byla dcerou krále, B) pocházela z královského rodu. A) byla dcerou Inocha, B) je z královského rodu Enocha; a obě se také pohybovaly ve společnosti kněží. A) byla co panna kněžkou Héry v proslulém Argu, B) byla jako tříletá odvedena do chrámu a svěřena kněžím. A) po dlouhou dobu pannou vzala si nakonec smrtelníka jménem Télegon, B) uzavřela sňatek také s pozemšťanem Josefem, který byl tektónem, tedy tesařem.

Ió, která byla často ztotožňována s Isis, má, co dočinění s Prométheem, v mnohém připomínajícím Krista. Ió, nakonec vyhnána Hérou do dalekých krajů, spočinula u kavkazské skály, k níž byl v rozpažení přikován lidumil – Titán Prométheus, bolestně do boku zraňován. Starostlivá Ió jej opečovávala, trpitel jí však radil utéct do Egypta. Zde na břehu Nilu pak porodila Epafa, který se podle řecké mytologie stal prvním egyptským králem.

 
Jak Prométheus, tak i Kristus byli čistě antropomorfními muži, později ztotožňovanými s bohy – jeden dal lidstvu „oheň“ a druhý „světlo světa“ a k lidem oba podobně zvolali. Prométheus: „Hleděli sic, avšak nadarmo, a neslyšeli slyšíce.“ A Kristus dle apoštola Marka volal: „Oči majíce, nevidíte? A uši majíce, neslyšíte?“ Prométheus nesl svůj oheň v dutém narthexu (pastýřské holi) a Kristus zas „obdržel stvol, co posměšné signum krále, dostal třtinu v pravou ruku.“ A v Iliadě Prométhea trestající Héfaistos (pod Diem) jeví sklon k dobrosrdečnosti ve snaze urovnat spor – a v Matoušově evangeliu pod císařským nařízením „Pilát usiluje o mírné řešení, chtíc zároveň odvrátit rozbroj.“ Ale trest je dokonán: „Prométheus na všech údech přikován, tak na srázném útesu visel jako hastroš v povětří“ (Catullas) a Kristus zas „všemi údy přibitý trpí jako jiní viselci“ (Lukáš).

A u těchto mužů vyvolených a trýzněných spočívají opět ženy: „S Prométheem soucitné Ókeanovny, a s Kristem „byly tu také mnohé ženy.“ A celý příběh se naplňuje: „A již Slovo skutkem se stává“ (Prométheus), zatímco Kristus slovy Jana pronáší: „již všechno dokonáno jest, aby Písmo se naplnilo.“ Až básník Aischylos zvýraznil postavu Ió ve svém prométheovském dramatu, a tak tato antická kněžka vstupuje viditelněji mezi egyptskou Isis a křesťanskou Marii.

 
Dnes již tušíme, že ono „našeptávání bohů“ bloudícímu Odysseovi bylo de facto ozvěnou vnímané „společné paměti“. A tedy i výše zmíněné podobnosti dvou mytických/náboženských příběhů (časově i místně vzdálených) nejsou pouhé „náhody“, ale spíše projevy trvalého „uzřeného“ transpersonálního principu. Taková „zásobárna“ existuje v jiné dimenzi mimo dosavadní představy a vjemy, což je téma již vědecky zkoumané i podepřené. Ale o tom více až příště.

Radan Wagner