Jsou budovy, které od svého vzniku budí rozporuplné reakce. V nich se snoubí dobové okolnosti, estetika i zájmy a jejich další význam je nahlížen proměnlivým vkusem. S odstupem času však přibývá i objektivních soudů a jejich ocenění. Takovým příkladem je i Nová scéna Národního divadla, která letos slaví 40 let své existence... Každý na ni má názor. Plný objem budovy se zaslepeným skleněným pláštěm bez oken je nepřehlédnutelný. Estetické parametry moderní doby tu těsně sousedí se „zlatou kapličkou“, vystavěnou v novorenesančním stylu… časy a vkus se mění…
Říká se, že málokdo do ní vstoupil, ale každý má na ní názor. Její plný objem se zaslepeným skleněným pláštěm bez oken je nepřehlédnutelný. Estetické a technické parametry moderní doby zde těsně sousedí s tradiční, i když v mnohém jedinečnou „národní kapličkou“ vystavěnou v novorenesančním stylu. Není náhoda, že moderní budova Nové scény byla symbolicky otevřena v roce 1983 – tedy sto let po (znovu)otevření Národního divadla. Dva objekty z různých historických epoch jsou na první pohled rozdílné – a tak tento nesoulad budí obdivný úžas či negativní emoce: reakce s časem proměnlivé.
V Praze se nachází několik architektur, které již od svého vzniku nebyly veřejností jednoznačně přijaty, ba dokonce se stávají terčem kritiky. Podoba takových výtvorů nacházejících se ve starší zástavbě přináší vždy vášně, názory na takové zásahy do stávajícího urbanismu bývají výsledkem spíše jen pocitů a neochoty k změnit zavedené pořádky. Některé reakce na ambiciózní architekturu byly natolik odmítavé, že ani čas tyto hrany neobrousil; atmosféra unáhlených soudů se však v poslední době mění a vysmívané stavby se začínají brát na milost. K takto diskutovaným sporným počinům můžeme řadit třeba bývalou budovu federálního shromáždění při magistrále nad Václavským náměstím, hotel InterContinental na Starém Městě nebo Žižkovský televizní vysílač. A ve výčtu více či méně „brutalistních“ staveb zpravidla vyrostlých během sedmdesátých až osmdesátých let minulého století bychom mohli pokračovat.
Také Nová scéna Národního divadla společnost polarizuje, ale i tato zvláštní architektura podléhá v soudech proměnlivým vlnám. Jejím hlavním autorem je proslulý Karel Prager, který se rovněž podílel na zmíněném Federálním shromáždění (dnes dalšího objektu Národního muzea) či blobu Komerční banky na Smíchově, které patří k nejméně oblíbeným pražským architekturám. Stejně tak nenáviděný, ale i milovaný Prager měl však zkušenosti i s citlivými rekonstrukcemi historických skvostů, jakými jsou dům U Černé matky boží na roku Celetné ulice či budova Rudolfina na vltavském nábřeží. Schopný stavitel, architekt i mimořádný manažer Karel Prager byl zvyklý na velkorysé státní zakázky, a tak není divu, že v postkomunistické době měl k stavebnímu ruchu pod taktovkou developerů celkem oprávněné výhrady. V rozhovoru z roku 1999 poznamenal: „Architektura jsou peníze. Zahraniční investoři si v Praze dělají, co chtějí, myslím si, že radní nemají čisté ruce. Je třeba říci, že etika této doby je na huntě a pronikla bohužel i do řad architektů.“
Na stavby socialismu je často pohlíženo s opovržením, Nová scéna na Národní třídě se přeci jen těmto soudům do jisté míry vymyká a dnes se prý na ní jezdí dívat odborníci ze světa. Ostatně podle nedávných průzkumů je většina veřejnosti s touto budovou (již) spokojena. Kde začíná příběh této kontroverzní stavby, která byla po jistých komplikacích slavnostně otevřena 18. listopadu 1983?
Novodobý příběh se začal pozvolna odvíjet již po roce 1918, kdy se začalo uvažovat o rozšíření zázemí Národního divadla – tehdy ještě pouze o podpůrné objekty hospodářského a technického rázu. První oficiální soutěž na stavbu nových budov se však odehrála až v roce 1958, ale ani opakované pokusy nepřinesly hledaného vítěze. Až v roce 1964 byl porotou vybrán architekt Bohuslav Fuchs, který však nestačil za svého života svou vizi realizovat. Devět let po jeho smrti byl konečně vybrán jeho nástupce – Pavel Kupka ze Státního ústavu pro rekonstrukci památek. Ten se již dostal k prvnímu praktickému kroku a postavil dvě nové zadní budovy do tvaru L, ale ke konečné podobě Nové síně se nedostal, když měl být z ideologických důvodů odvolán. Následný infarkt ukončil definitivně Kupkův sen o životním díle, které mělo být, jak jej nazýval, „společenským foyer Prahy.“ Navíc v té době (1980) získala Praha Palác kultury a nutnost stavět podobné multifunkční zařízení odpadla. Myšlenka na divadelní Novou scénu byla (po intervenci divadla) opět aktuální.
Na místě zbořených tzv. Kaurových domů se však muselo v mimořádně sledovaném a nutně pozměněném projektu pokračovat. Významné výročí zavazovalo – zanedlouho mělo být připomínáno 100 let od zahájení znovu obnoveného Zítkova Národního divadla. Takové události měly být podřízeny veškeré okolnosti. Časová tíseň a nové požadavky však situaci přiostřily, když se dodatečně rozhodlo o nutné existenci reprezentativního kulturního sálu. To však znamenalo pro tyto nové účely použít již rozestavěný skelet, což bylo zadání vskutku komplikované.
Pro tento náročný úkol byl vybrán rychlý a spolehlivý Karel Prager, který jako jediný ze třech uchazečů ujistil komisi o dodržení termínu. Stávající ocelovou konstrukci bylo potřeba doplnit o nové divadelní požadavky. Vzápětí se svým týmem Prager přepracovává hlavní budovu s obří fasádou orientovanou také do rušné Národní třídy. Nové parametry pro odhlučnění budoucího divadelního sálu pro 400 lidí si však žádaly aktuální a nezvyklé řešení. Oslovení architektovi přátelé a spolupracovníci – Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský tedy přicházejí s návrhem skleněných luxferů, kterými byla nakonec budova opláštěna. Vznikla kompaktní fasáda zahalující přeci jen o něco pozměněné rozměry obří konstrukce. Okolní hluk i případné otřesy tramvají byly touto volbou minimalizovány, také akustika sálu dostala s dalšími použitými materiály své náležité parametry. A přibývaly další úpravy: obvodový plášť budovy byl vytvořen kamenem výrazné barvy, kterému se nepřesně říkalo „kubánský mramor.“
Dostatečně silný skleněný obal ve tvaru jakéhosi obřího krystalu se ve výsledku stal poznávacím znakem nové budovy. Pro jednotlivé díly vnější (třetí) vrstvy se hledal tvar – nakonec došli sklářští výtvarníci s technickými poradci k oněm dnes již proslulým dutým „televizním obrazovkám“. Jejich výrobu zorganizovali tvůrci ve sklárnách Kavalier v Sázavě na Benešovsku a zlatavého odstínu dosáhli ozařováním jednotlivých kusů ve speciálním hostivařském Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Vcelku rozmanité tvary a hrubý povrch tvoří dnes velký plastický obraz, který měl být ještě dále ozvláštněn. Každá „obrazovka“ měla původně mít svůj vlastní světelný zdroj, což se málo ví. V plánech totiž bylo vytvořit rozměrnou jakousi svítící budovu coby plastiku, ale z časových důvodů k této finální úpravě nedošlo. Již tak je ale fasáda úctyhodná: složená je z více něž 4000 originálních „tvarovek“ vyráběných foukáním skla do sádrové formy.
Ve výsledku je budova Nové scéna nicméně nezvykle sugestivní: provokuje svou dominancí, ale přesto se zdá, že své okolí příliš nepotlačuje. Mezi novorenesančním divadlem a Kostelem svaté Voršily, respektive barokním klášterem si žije tento objekt svou existencí, navíc ústřední piazzetta navržená ještě Pavlem Kupkou se stala (nyní již coby Náměstí Václava Havla) příjemným prostranstvím.
Nová scéna se může pochlubit také pozoruhodným interiérem – za největší skvost je považováno elegantní dvouramenné schodiště vedoucí točitě veřejnými prostory až do společenského foyer ve čtvrtém podlaží. Působivý prostor s kovovými detaily designéra Jana Tatouška je navíc ozvláštněn monumentální skleněnou plastikou Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy, svítidla pocházejí z dílny Františka Víznera. Vybavení tedy pochází od dodnes ceněných a světově uznávaných výtvarníků. Rovněž odlehčené hlediště, které navrhl Karel Prager ve spolupráci s Martinem Sladkým vyniká dobrou akustikou, také krásná sedadla zanechávají na návštěvníky divadelních představení silný dojem. Také nedaleké restaurační či kavárenské prostory se staly i mimo představení vyhledávaným centrem dění.
Původně byla Nová scéna po svém otevření prezentována přeci jen jako multifunkční zařízení, které je schopno nabídnout tři varianty uspořádání. Jeviště muselo být připraveno pro různé účely – nakonec sám Prager později uvedl: „Divadlo je koncipováno pro inscenační funkci Laterny Magiky – experimentální scény. Činoherní soubor zde sídlí dočasně do dokončení rekonstrukce Tylova divadla.“
Od roku 1992 sloužila budova Nové scény vskutku Laterně Magice, která svou mezinárodní pověstí lákala na svá představení především zahraniční turisty. Činoherní soubor Národního divadla se sem vrací až na počátku roku 2010. Před dvěma lety se stal celý objekt památkově chráněn neboť „Jde o výjimečně zachovalou ukázku státní reprezentativní architektury raných 80. let 20. století, která vyniká použitím exkluzivních materiálů a autorských interiérů. Budova se zdařile začleňuje do historického prostředí včetně vytvoření veřejného prostoru v tradičním duchu piazzetty.“ Toto oficiální posvěcení Národního památkového ústavu koresponduje se současnými pohledy odborné i laické veřejnosti na architekturu naší nedávné minulosti. Takový trend dokládají i četné aktivity rehabilitující ještě nedávno zatracované objekty veřejného prostoru. Ostatně například obsáhlá dvousvazková knižní publikace s názvem Architektura 58 – 89 iniciovaná Vladimírem Brožem (Vladimír 518) je toho důkazem. Krátce po vydání se celý náklad vyprodal a nyní se připravuje tolik očekávaný dotisk. Příběh českých předrevolučních staveb tak dostává smířlivější či pozitivní vyústění. Budova Nové scény zde hraje významnou roli a většinou se těší se zasloužené pozornosti bez dřívějších předsudků.
Radan Wagner
P.S. Dominantní budovy spíše velkých rozměrů především z 50. – 80. let 20. století se nejen u nás zpravidla zahrnují pod označením brutalismus. Tento různorodý styl dostal svůj název podle francouzského označení „béton brut“, tedy „hrubý beton“. V souvislosti se stavebními pracemi slavného švýcarského architekta Le Corbusiera, který se s oblibou vyjadřoval neopracovanými hrubými materiály a velkými jednoduchými objemy. Autorsky obohacená estetika navazující na meziválečný funkcialismus se vyznačuje pádností a ignorováním okolní historické zástavby. Původní syrové pojetí se v některých projevech obohacovalo o ušlechtilejší materiály, přesto často naráželo na negativní přijetí veřejnosti. Mezi české projevy jistého brutalismu patří některé známé stavby: pražský obchodní dům Kotva, již zbořená budova Transgasu nebo dodnes stojící objekt bývalého Koospolu na Evropské třídě, hotel InterContinental, olomoucký Prior, karlovarský komplex Thermal nebo zmíněné pražské stavby Karla Pragra (1923 – 2001): budova bývalého Federálního shromáždění, smíchovská Komerční banka a v jistém smyslu i budova Nové scény Národního divadla z let 1981 – 83. Jedním z posledních projektu tohoto architekta je budova nákupního centra v Hostivaři. Mezi další významné české architektury podobného stylu patří manželé Vladimír a Věra Machoninovi, Jan Šrámek nebo Václav Aulický. Brutalismus zažíval vrchol v letech 1950 – 70, v tehdejším Československu vznikaly zásadní stavby spíše v pozdějším období. Zda představuje brutalismus „ošklivou architekturu“ nebo nedoceněný koncept nelze jednoznačně stanovit. V každém případě jsem nyní svědky bourání i adorování, neboť brutalismus se u nás i v zahraničí vrací do módy.
(psáno pro Pátek LN)
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku