Umění pro všechny / Mělo by být vstupné do galerií zdarma?

Londýn má – na rozdíl od Prahy – v myšlence galerií a muzeí jednu zvláštnost: jejich stálé expozice jsou zcela zdarma. Tato iniciativa přišla s labouristickou vládou v roce 1997 a nakonec došla k úspěšnému konci až v roce 2001. Důvod byl prostý: umění by si měli dopřát všichni bez ohledu na obsah svých peněženek.

Studie z roku 2009 dokládá: počet návštěvníků muzeí, která byla dříve zpoplatněna se zdvojnásobil a stala se tak jednou z největších turistických atrakcí v zemi. Je ovšem pravda, že se podle Art Fund sice zvýšil počet, ale nezměnil typ lidí, kteří do muzeí chodí.¹ Galerie se díky tomuto pravidlu staly nedílnou součástí turistických návštěv hlavního města Anglie. Najednou bylo jedno, zda se tam projdou na deset minut, či na čtyři hodiny: jen krátká kontrola batohu dělí návštěvníky od známých kusů výtvarného umění: například Slunečnice od Vincenta van Gogha v Národní galerii, či celou místnost určenou pro tři obrovské malby Marka Rothka v Tate Modern.

Zaměřím se na galerie moderního umění z jednoho prostého důvodu. Ty „národní“ jsou po celé Evropě buď zdarma anebo v sobě skrývají zlevněné vstupy pro studenty i mladistvé, (i ta v Praze má vstupy zdarma do 26 let). Galerie moderního umění svou krásu, tak jako například literatura, nehájí svým stářím. Lichtensteinův ‘Whaam!’ může mít na někoho stejný, a možná i větší, efekt než Stubbsův portrét koně. Tyto galerie vyzdvihují i žijící umělce a v jistém slova smyslu si toho mohou více dovolit. Na otázku, co je umění, s přihlédnutím na ‘Fontánu’ Marcela Duchampa, by se daly vést dlouhé debaty pro obě strany – ovšem důležitý je fakt, že tyto galerie existují. Tate Modern – londýnský ekvivalent pražského DOXu či MoMa v New Yorku si volným vstupem získá publikum, které se vzdělá a koupí si lístky na krátkodobé výstavu.

To je asi jeden z největších rozdílů mezi Tate Modern a DOX. V Praze člověk zaplatí 210 korun za vstup na vše vystavené, v britské galerii je to jiné: i přesto, že je vstup zdarma, například časově omezená výstava díla Andy Warhola, která měla být k vidění od půlky března, vycházela na 22 liber za osobu, tedy na necelých 700 korun. Někdo může namítat, že je nemožné, aby z tohoto přístupu galerie vyžila, ale Michael Dixon, jeden z předsedajících Národního historického muzea prohlásil, že přes fakt, že je chod zdarma, stojí asi 45 milionů liber, získají 315 milionů liber skrze turistiku – prodejem vstupenek, knih a jiného zboží, které v galerijních obchůdcích mají.² Znamená to tedy, že toto je budoucnost? Měli bychom se poučit od Londýna a vydat se stejnou cestou? I přesto, že existují jistá pozitiva, bezhlavě dát galerie a muzea zdarma nevěstí nic dobrého. A důvodů je celá řada.

Porovnávat Prahu a Londýn v počtu turistů a návštěvnosti muzeí je zbytečné a nic neříkající – newyorské Museum of Modern Art je příklad galerie, která je větší a známější než ta česká, ale zároveň má podobný ekonomický plán: 14 dolarů pro studenty a 25 dolarů pro dospělé, za které mohou vidět vše, co se v budově nachází. Jsou to misky vah a obě cesty mají své pro a proti: ve své podstatě by umění mělo být pro všechny zdarma, v praxi je to ovšem utopie – chod galerie, od energií po pracovníky, něco stojí. Jak se říká, nic není zadarmo, a toto je jasným důkazem. Ať už díky sponzorským darům či dotacím od státu, v dobách krize by se mohlo pohlížet na vyplacení galerií jako na přebytečný výdaj, který by se mohl, podobně jako například u peněz pro veřejnoprávní média, „zkrouhnout“ na až neúnosnou mez. To nás přivádí k otázce, zda by placené vstupné nebylo lepší variantou.

Pražská galerie DOX by bezpochyby ztratila, kdyby se držela stejné myšlenky, jakou má Tate Modern v Londýně. I někteří Britové si myslí, že model, který je ve Francii, či u nás, je lepší. Jak Jonathan Jones říká ve svém článku pro Guardian: “Národní divadlo není zdarma. Proč by mělo být výtvarné umění? Muzea nejsou zdravotnictví.”³ Umění by sice mělo být pro všechny, vstupné ale dovoluje jistou míru soběstačnosti a nezávislosti – galerie pak nemusí žít ve strachu, že se znelíbí politikům či sponzorům. Možnost získávání peněz i z jiného zdroje, než je ten státní, je cesta, jak zvládnout i ekonomicky těžší roky. Poplatek, podobně vysoký jako lístek do kina, v sobě totiž skrývá mnohem více, než se na první pohled může zdát.

To, zda něco nechávat zdarma či za to platit není jen otázka galerií a muzeí: je to otázka filozofie, kterou se dá nahlížet například i na školství či knihovny. Fungování věcí, narušené epidemií koronaviru bude těžkou zkouškou pro všechny. Jedno se ale z celé krize dozvíme: totiž, zda londýnský model ustojí blížící se ekonomické potíže. A tak je možné, že se uchýlí ke starému modelu placeného vstupného. To, co se bude v příštích měsících dít, teď ovšem neodhadne nikdo. Musíme jen doufat, že se galerie nestanou místem, které političtí představitelé nebudou brát jako zbytečné.

Petr Malásek, Londýn

¹https://www.centreforpublicimpact.org/case-study/free-entry-to-museums-in-the-uk/

²Volně přeloženo z: https://www.independent.co.uk/voices/comment/why-is-free-admission-to-art-galleries-and-museums-sacrosanct-when-free-swimming-is-not-8510157.html

³Volně přeloženo z: https://www.theguardian.com/artanddesign/jonathanjonesblog/2015/jul/23/museums-should-charge-entrance-fees