Londýn má – na rozdíl od Prahy – v myšlence galerií a muzeí jednu zvláštnost: jejich stálé expozice jsou zcela zdarma. Tato iniciativa přišla s labouristickou vládou v roce 1997 a nakonec došla k úspěšnému konci až v roce 2001. Důvod byl prostý: umění by si měli dopřát všichni bez ohledu na obsah svých peněženek.
Studie z roku 2009 dokládá: počet návštěvníků muzeí, která byla dříve zpoplatněna se zdvojnásobil a stala se tak jednou z největších turistických atrakcí v zemi. Je ovšem pravda, že se podle Art Fund sice zvýšil počet, ale nezměnil typ lidí, kteří do muzeí chodí.1 Galerie se díky tomuto pravidlu staly nedílnou součástí turistických návštěv hlavního města Anglie. Najednou bylo jedno, zda se tam projdou na deset minut, či na čtyři hodiny: jen krátká kontrola batohu dělí návštěvníky od známých kusů výtvarného umění: například Slunečnice od Vincenta van Gogha v Národní galerii, či celou místnost určenou pro tři obrovské malby Marka Rothka v Tate Modern.
Zaměřím se na galerie moderního umění z jednoho prostého důvodu. Ty „národní“ jsou po celé Evropě buď zdarma anebo v sobě skrývají zlevněné vstupy pro studenty i mladistvé, (i ta v Praze má vstupy zdarma do 26 let). Galerie moderního umění svou krásu, tak jako například literatura, nehájí svým stářím. Lichtensteinův ‘Whaam!‘ může mít na někoho stejný, a možná i větší, efekt než Stubbsův portrét koně. Tyto galerie vyzdvihují i žijící umělce a v jistém slova smyslu si toho mohou více dovolit. Na otázku, co je umění, s přihlédnutím na ‘Fontánu‘ Marcela Duchampa, by se daly vést dlouhé debaty pro obě strany – ovšem důležitý je fakt, že tyto galerie existují. Tate Modern – londýnský ekvivalent pražského DOXu či MoMa v New Yorku si volným vstupem získá publikum, které se vzdělá a koupí si lístky na krátkodobé výstavu.
To je asi jeden z největších rozdílů mezi Tate Modern a DOX. V Praze člověk zaplatí 210 korun za vstup na vše vystavené, v britské galerii je to jiné: i přesto, že je vstup zdarma, například časově omezená výstava díla Andy Warhola, která měla být k vidění od půlky března, vycházela na 22 liber za osobu, tedy na necelých 700 korun. Někdo může namítat, že je nemožné, aby z tohoto přístupu galerie vyžila, ale Michael Dixon, jeden z předsedajících Národního historického muzea prohlásil, že přes fakt, že je chod zdarma, stojí asi 45 milionů liber, získají 315 milionů liber skrze turistiku – prodejem vstupenek, knih a jiného zboží, které v galerijních obchůdcích mají.2 Znamená to tedy, že toto je budoucnost? Měli bychom se poučit od Londýna a vydat se stejnou cestou? I přesto, že existují jistá pozitiva, bezhlavě dát galerie a muzea zdarma nevěstí nic dobrého. A důvodů je celá řada.
Porovnávat Prahu a Londýn v počtu turistů a návštěvnosti muzeí je zbytečné a nic neříkající – newyorské Museum of Modern Art je příklad galerie, která je větší a známější než ta česká, ale zároveň má podobný ekonomický plán: 14 dolarů pro studenty a 25 dolarů pro dospělé, za které mohou vidět vše, co se v budově nachází. Jsou to misky vah a obě cesty mají své pro a proti: ve své podstatě by umění mělo být pro všechny zdarma, v praxi je to ovšem utopie – chod galerie, od energií po pracovníky, něco stojí. Jak se říká, nic není zadarmo, a toto je jasným důkazem. Ať už díky sponzorským darům či dotacím od státu, v dobách krize by se mohlo pohlížet na vyplacení galerií jako na přebytečný výdaj, který by se mohl, podobně jako například u peněz pro veřejnoprávní média, „zkrouhnout“ na až neúnosnou mez. To nás přivádí k otázce, zda by placené vstupné nebylo lepší variantou.
Pražská galerie DOX by bezpochyby ztratila, kdyby se držela stejné myšlenky, jakou má Tate Modern v Londýně. I někteří Britové si myslí, že model, který je ve Francii, či u nás, je lepší. Jak Jonathan Jones říká ve svém článku pro Guardian: “Národní divadlo není zdarma. Proč by mělo být výtvarné umění? Muzea nejsou zdravotnictví.”3 Umění by sice mělo být pro všechny, vstupné ale dovoluje jistou míru soběstačnosti a nezávislosti – galerie pak nemusí žít ve strachu, že se znelíbí politikům či sponzorům. Možnost získávání peněz i z jiného zdroje, než je ten státní, je cesta, jak zvládnout i ekonomicky těžší roky. Poplatek, podobně vysoký jako lístek do kina, v sobě totiž skrývá mnohem více, než se na první pohled může zdát.
To, zda něco nechávat zdarma či za to platit není jen otázka galerií a muzeí: je to otázka filozofie, kterou se dá nahlížet například i na školství či knihovny. Fungování věcí, narušené epidemií koronaviru bude těžkou zkouškou pro všechny. Jedno se ale z celé krize dozvíme: totiž, zda londýnský model ustojí blížící se ekonomické potíže. A tak je možné, že se uchýlí ke starému modelu placeného vstupného. To, co se bude v příštích měsících dít, teď ovšem neodhadne nikdo. Musíme jen doufat, že se galerie nestanou místem, které političtí představitelé nebudou brát jako zbytečné.
Petr Malásek, Londýn
1https://www.centreforpublicimpact.org/case-study/free-entry-to-museums-in-the-uk/
2Volně přeloženo z: https://www.independent.co.uk/voices/comment/why-is-free-admission-to-art-galleries-and-museums-sacrosanct-when-free-swimming-is-not-8510157.html
3Volně přeloženo z: https://www.theguardian.com/artanddesign/jonathanjonesblog/2015/jul/23/museums-should-charge-entrance-fees
Diskuze k tomuto článku