V těchto dnech vychází pozoruhodná kniha nazvaná Změnit svět uměním s podtitulem Definice umění Arthura C. Danta a emocionální zkušenost publika. Autorka publikace je absolventka doktorského studia estetiky na FF UK. Věnuje se převážně angloamerické filozofii umění. Působí jako pedagožka a příležitostně překládá z angličtiny.
ŠÁRKA LOJDOVÁ nyní poskytla ART REVUE rozhovor, ve kterém přibližuje svou nejnovější práci se zaměřením na estetiku i filozofii v rámci moderního i současného umění.
Po konci umění… tak zní ve vašem českém překladu úspěšný (již vyprodaný) titul knihy A. C. Danta. Publikace je to fundovaná i poněkud provokující zároveň… její autor zde předkládá (razí) tezi – totiž myšlenku, že umění dospělo ke svému konci. Jak tomu máme rozumět?
Předně je nutné se této teze nezaleknout. Danto neměl v žádném případě na mysli, že by se umění mělo přestat vytvářet ani to že díla, která vznikla po konci umění, nejsou již uměleckými díly. Dantův konec umění se rovná konci řídících narativů, tj. teorií, které rigidně předepisují, co je umění a v důsledku toho také směřování dějin umění. K završení narativu dějin umění došlo podle Danta v roce 1964, kdy Andy Warhol vystavil své Krabice Brillo, jimiž vznesl ryze filozofickou otázku po tom, jaký je rozdíl mezi jeho dílem a obyčejnými krabicemi ze supermarketu.
Arthur C. Danto se svými přednáškami v knize dotýká sice především americké výtvarné scény, ale ve svém důsledku mají jeho postřehy a závěry mezinárodní platnost. Hlavním rysem jeho historického pohledu je dělení na periody nejprve podle renesančního Giorgia Vasariho a pak moderního Clementa Greenberga. Můžete tento pohled přiblížit?
Pro porozumění této myšlence je důležité zaměřit se na to, co mají tato dvě období společného. Greenbergův přístup k umění se značně lišil od toho Vasariho a předpoklad kontinuity mezi nimi se může jevit neintuitivní. Navíc, Vasari i Greenberg zde fungují spíše jako symboly či zástupci obecnějších přesvědčení o umění. Úkolem veškerého umění Vasariho období bylo prostřednictvím stále dokonalejší techniky duplikovat skutečnost, tj. vytvořit zobrazení, které by bylo identické s jeho předmětem. Tuto představu muselo malířství opustit v okamžiku, kdy vznikla kinematografie, která byla podle Danta v zobrazování reality mnohem přesvědčivější. Úkolem malířství Greenbergovy éry pak bylo odhalit vlastní podstatu a výrazové prostředky, které jsou pro něj výlučné. Oba narativy byly vystavěny na představě pokroku, tj. předpokládalo se, že umění postupně dospěje do stádia dokonalé optické duplikace, respektive do stavu, kdy si bude plně vědomo své identity. Ještě bych k Vaší otázce doplnila, že Dantova teze funguje pro tzv. západní kánon umění.
Nyní tedy zažíváme podle tohoto přístupu dobu s nálepkou „posthistorické umění“, kdy už neexistuje nic, co by mělo (mohlo) být následným vývojem nahrazeno. Není v tomto pohledu spíše jen nedostatek časového odstupu?
Jistě tomu tak být může. Ačkoli se to Danto zdráhal připustit, dopustil se prohlášením, že se příběh umění završil, proroctví. A ne každé proroctví se nutně naplní. Tímto narážím na Dantovu filozofii dějin, v níž rozlišuje mezi předpovědí či predikcí a právě proroctvím. Zatímco předpovídat budoucí události na základě dostupných dat je legitimní, proroctví by se měli historikové vyvarovat. Předpovídat budoucnost je jednak nabubřelé a jednak zásadní filozofickou chybou. Lidé, kteří konce prorokují, totiž nakládají s dějinami jako s uzavřeným celkem. Ve skutečnosti je však budoucnost, nepřekvapivě, otevřená. Proto nás může snadno překvapit, o čemž se přesvědčil například Francis Fukuyama, jehož vize představené v knize Konec dějin a poslední člověk se nenaplnily. Filozoficky vzato se Danto dopustil stejné chyby v uvažování jako Fukuyama nebo v tomto ohledu Dantem kritizovaný Hegel. Abych se vrátila k Vaší otázce, nelze vyloučit, že se někdy v budoucnu objeví umělecký směr, který svrhne pluralismus a stane se jedinou hybnou silou předepisující vývoj umění. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje.
To je zajímavá úvaha… Henry Matisse ještě před 100 lety prohlašoval, že každá doba dává svým umělcům jisté úkoly a že nikdo nemůže dělat cokoli. Konkrétně řekl: „Jednotlivá umění předpokládají vývoj, který nepochází pouze od jednotlivce, ale také od nahromaděné síly, civilizace, která nás předchází. Člověk prostě nemůže dělat cokoliv. Talentovaný umělec si nemůže jednoduše dělat, co se mu zlíbí. Pokud by umělec využíval pouze svůj talent, neexistoval by. Nejsme pány toho, co vytváříme. Je nám to uloženo.“ Matissovo historické vědomí bylo, jak je vidět, velmi výstižné. To už dnes podle Danta neplatí a umělci již „uloženo“ nic nemají?
Ne tak docela. Je pravda, že podle Dantova pojetí konce umění se umělci a umělkyně posthistorického období již nemusejí podvolovat řídícímu narativu, který by určoval charakter jejich tvorby. To však neznamená, že unikají dějinám jako takovým. Tento Matissův citát Danto zmiňuje v rámci pojednání o historické podmíněnosti umění obecně, tedy i umění posthistorického. V této souvislosti si vypůjčuje od Ludwiga Wittgensteina pojem „životní forma“, jehož prostřednictvím popisuje systém významů, v němž umělecké dílo hraje určitou roli. Bez propojení s touto významovou komplexitou je dílo neuchopitelné a nemůže k nám promlouvat. Systém významů je tvořen mnoha aspekty. Jedním z nich je dějinná doba, která zásadně ovlivňuje nejen to, jak dílo chápeme, ale také co si jakožto umění můžeme vůbec představit. Budoucnost je otevřená a nevíme, jaké nám přinese myšlenkové rámce či – abych nebyla tak abstraktní – technické možnosti. Umělecká díla vznikající nyní v sobě či na sobě nesou stopy naší současnosti a jsou vetkána do současného systému významů. Abych to celé shrnula: v posthistorickém umění může být uměním cokoli, ale nemůže jím být všechno.
Ano, Danto hovoří o současnosti, jako o „uzavřeném dějinném období“, v kterém již tvůrce ani nezapadá do „uzavřeného systému možností.“ Možné je tedy všechno, respektive jak říkáte „cokoli“. Je to tedy prohra (ztráta směru) nebo výhra (neomezené možnosti)?
Touto otázkou se dotýkáte jisté změny v Dantově uvažování. Esej Konec umění totiž Danto zakončuje povzdechem, že žít v dějinách bylo privilegiem. Toto jeho konstatování nelze interpretovat jinak než jako projev smutku a nostalgie nad dobou, která je již nenávratně pryč, tedy jako prohru. S odstupem času se však Danto na konec umění začal dívat s optimismem a akcentovat důležitost svobody, jíž se posthistorické umění vyznačuje. Tuto změnu názoru Danto reflektoval v jednom z rozhovorů, je nicméně patrná i ze samotných textů, které publikoval později. Kniha Po konci umění je tohoto dokladem par excellence – stesk po historickém směřování umění v ní skutečně nenajdeme. Odhlédnu-li od Dantových explicitních vyjádření, tak když tezi o konci umění přijmeme, nezbývá nám než se smířit i s tím, že možnosti jsou takřka neomezené a že s tím nic nenaděláme.
To s vámi souhlasím… Se změnou „hmotného“ lineárního vývoje kdy je „všechno možné“ se musí ale vyrovnat také umělecká kritika, také divák je vržen do neznáma… Nebo je to jinak a člověk si „zvyká“ plynule a bez teorií za pochodu?
Skutečnost, že je posthistorické umění prosto řídících narativů u Danta neznamená, že je nezávislé na teorii, právě naopak. Teorie je pro tento typ umění možná ještě důležitější než pro umění historické, na které jsme přeci jen zvyklí a víme, jak jej zakoušet. Dokladem toho mohou být doprovodné texty v galeriích, bez nichž vystavená díla často není možné pochopit. Úkolem kritiky není v Dantově pojetí umění pouze zhodnotit, ale má jej veřejnosti především zprostředkovat, pomoci jí se v něm orientovat. Jistě by šlo namítnout, že toto je úkolem teorie, případně kurátorských týmů a umělců a umělkyň samotných. S touto námitkou souhlasím. Zároveň bych ráda dodala, že se role v současném uměleckém provozu proměňují a stírají se hranice mezi jednotlivými profesemi, což je téma, jemuž Danto příliš pozornosti nevěnoval. Pokud jde o to, zda si na posthistorické umění zvykáme, tak ačkoli v době pluralismu žijeme, není vždy snadné se v ní zorientovat a musíme se to stále učit.
Ano, to je a bude dlouhá i nejednoznačná cesta… Jak se Danto vyrovnával s tímto faktem (změnou) a jak jeho estetiku, respektive teorii vnímáte vy jako člověk, který jeho dílo zná do hloubky?
V souvislosti s vlastním působením na pozici kritika pro časopis The Nation Danto často říkával, že je takovým kritikem, jakým je, právě v důsledku konce umění. Já bych platnost této jeho myšlenky ještě rozšířila – troufám si tvrdit, že Dantova filozofie umění odpovídá jeho představě o konci umění a opačně, že konec umění představuje logické vyústění Dantových filozofických úvah o vztahu umění, filozofie a dějin. Tímto tématem se nicméně Dantova filozofie zdaleka nevyčerpává.
Danto vidí ve své filozofii západního umění „konec příběhu“ kdy zmizel společný jmenovatel a možná i hodnotová kritéria… Není to ale příliš zobecňující přístup (konstrukce)? Vždyť ne všichni tvořili jeden proud…
Ano, Dantova teze v sobě jistá zjednodušení obsahuje. Dantovi se však nejedná ani tak o jeden proud, ale spíše o to, že se v pozadí jednotlivých uměleckých vyjádření nacházela vždy jediná idea. V případě Vasariho narativu jí byl princip optické duplikace, chcete-li nápodoby. U Greenberga to byla snaha odhalit, čím je umění výlučné. Ještě bych zdůraznila jeden dle mého názoru zásadní aspekt. Zatímco historické umění se vyznačovalo soupeřením, které bylo patrné především u rozmachu ismů na začátku 20. století, posthistorické umění je z tohoto hlediska mnohem rovnostářštější. Pluralismus světa umění podle Danta totiž znamená, že vedle sebe mohou v poklidu existovat rozmanitá díla, směry a styly, z nichž žádný si nenárokuje být tím dominantním a už vůbec ne ontologicky privilegovanějším.
Co to znamená být uměleckým dílem? Renomovaný spisovatel a kritik Arthur C. Danto se zabývá touto zásadní a složitou otázkou. Zčásti filozofická monografie a zčásti memoáristická meditace What Art Is zpochybňuje populární interpretaci, že umění je nedefinovatelný pojem, a místo toho vynáší na světlo vlastnosti, které tvoří univerzální význam. Danto tvrdí, že navzdory různým přístupům je umělecké dílo vždy definováno dvěma základními kritérii: významem a ztělesněním a také jedním dalším kritériem, kterým přispívá divák: interpretací. Danto formuluje svou argumentaci přístupným způsobem, který se zabývá jak filozofií, tak uměním napříč žánry a epochami, počínaje Platónovou definicí umění v Ústavě a pokračujícím pokrokem umění jako řadou objevů, včetně takových inovací, jako je perspektiva, šerosvit a fyziognomie. Danto uzavírá fascinující diskuzí o slavných přepravních kartonech Andyho Warhola, které jsou vizuálně k nerozeznání od každodenních předmětů, které představují.
.
Jaké místo Danto a tato jeho otevřenost zaujímá, podle vás, v rámci badatelů dějin umění, estetiky, případně filozofie?
V rámci angloamerické myšlenkové tradice filozofie umění a estetiky patří Danto ke klasickým autorům. Již zmíněná esej Konec umění nebo článek Svět umění jsou základními studijními texty i estetice příbuzných oborů, například dějin umění či vizuální teorie. Dantova proslulost může být ale i na škodu. Domnívám se, že je jeho filozofie často chápána reduktivně, jako by nic krom oněch pár textů o umění nenapsal, což považuji za zásadní chybu. V oblasti filozofie je obraz Dantova díla o poznání plastičtější. Kromě filozofie umění je nejuceleněji pojednáno o jeho filozofii dějin, existují nicméně i publikace, které mapují Dantovo dílo v celé jeho šíři, a kromě filozofie umění a filozofie dějin zohledňují také jeho přispění k filozofii poznání, jednání a dalším směrům. Poslední publikace jdou ještě o krok dál a cíleně vyhledávají témata, která byla v sekundární literatuře opomíjená, například Dantův zájem o problematiku lidských práv a jeho aktivní působení v Amnesty International.
Je pohled na tohoto nepřehlédnutelného intelektuála – i přes jeho zájem o lidská práva – spíše historickým výletem (jako v případě Greenberga, který nechápal vývoj po abstrakci) nebo má Danto stále co říci?
Dantovu výhodou oproti Greenbergovi spatřuji v tom, že Danto byl filozof. Navzdory tomu, že je řada jeho vyjádření dobově podmíněná a že budou příklady uměleckých děl, jimiž své teze dokládá, nutně zastarávat, nabízí Dantova filozofie mnohem více než deskripci uměleckých děl. V jeho filozofii lze najít odpovědi na otázky typu „proč na nás umění působí?“, „jak se umělecká díla liší od jiných typů zobrazení?“ nebo „proč je pro nás jako společnost umění tak důležité?“. K těmto tématům má Danto rozhodně stále co říci. Jsem dokonce přesvědčena, že toho k nim říká mnohem více než se má obecně za to. I z tohoto důvodu jsem se Dantově filozofii věnovala v disertačním výzkumu. Jakkoli oceňuji práce orientované výlučně historicky, mě osobně by nenaplňovalo trávit tolik času s filozofickou koncepcí, kdybych ji nepovažovala za validní pro naši dobu.
Pozoruhodná je teorie „školeného oka“, co si o tom myslíte, máte takovou schopnost nebo preferujete jinou možnost?
To je zajímavá otázka. Sama majitelkou školeného oka rozhodně nejsem. Nejsem si ani jistá, jestli nás školené oko, když se podívám na pestrost současného umění, ještě někam dovede. Možná bych se přiklonila k názoru, že je v současnosti lepší mít otevřenou mysl.
Vaše nová kniha má název: Změnit svět uměním / Definice umění Arthura C. Danta a emocionální zkušenost publika. O co se, jednoduše řečeno, jedná?
Publikace je výsledkem mého disertačního výzkumu. Zabývala jsem se jedním z tradičních témat analytické filozofie umění, jímž je definování umění. Mým cílem nebylo Dantovu definici pouze zrekonstruovat, ale nabídnout její novou interpretaci, která staví do popředí emocionální zkušenost publika, to, jaké pocity zakoušíme v interakci s uměleckými díly, či přesněji, že v interakci s uměleckými díly nějaké pocity vůbec zakoušíme. Oproti standardnímu čtení Dantovy pozice argumentuji, že je třeba emocionální zkušenost vnést do hry a že je nejen žádoucí, ale také nezbytné učinit ji součástí Dantovy definice umění. Kniha je na jedné straně příspěvkem k debatám v analytické filozofii umění, a i proto mají úvodní kapitoly „techničtější“ charakter, na straně druhé doufám, že může být k užitku komukoli, kdo se zajímá o umění a o prožitky, které nám umělecká díla přinášejí. Z tohoto důvodu jsem se snažila, aby byly závěrečné kapitoly čtenářsky přístupnější. Obecně vzato považuji zkoumání recepce umění a emocí, které jej doprovázejí, případně specifických zkušeností s prostředím, za nosné téma, které nám může pomoci porozumět společnosti. Zde se dle mého názoru odhaluje potenciál estetiky.
Kam současné umění, respektive jeho teorie směřuje? Nebo se vyčkává, co další vývoj přinese?
V této otázce si netroufám předjímat. Přeci jen, můj obor je estetika, potažmo filozofie umění. Všímám si určitých tendencí, například diskusí o vyšší citlivosti ve vztahu k sociálním a environmentálním otázkám, a to jak v umění, tak v teorii.
Děkuji za rozhovor.
Radan Wagner, červen 2024
Kniha: Šárka Lojdová – Změnit svět uměním s podtitulem Definice umění Arthura C. Danta a emocionální zkušenost publika, Karolinum, Praha 2024 / koupit ZDE
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku