„Vždycky jsem si představovala, že budu mít život dost odlišný, než k jakému to zpočátku směřovalo…“, říkávala umělkyně Leonor Fini. “Od útlého věku jsem věděla, že se ale budu muset vzbouřit, aby takový život nastal” Bylo to odvážné rozhodnutí odvážné ženy. Jako malířka, kostýmní výtvarnice, ilustrátorka a spisovatelka neznala její tvůrčí představivost hranic. Také představy o vlastní moci, svobodě a sexualitě působí i dnes provokativně.
Během své šedesátileté kariéry se Fini stala známou pro své zobrazení ženské touhy a zpochybnění tradiční dynamiky genderových rolí. Její obrazy upoutaly pozornost slavných surrealistů, ale později i osobností jako Christian Dior propagující vždy její práci nebo Madonny, která přetvořila její obraz z roku 1949 (Konec světa) pro své slavné video “Bedtime Story”.
Leonor Fini je jedna z exotických, méně známých, avšak důležitých postav kultury 20. století a zvláště surrealismu. Právě tato žena v tomto uvolněném duchu tvořila, ale i žila. Narodila se roku 1907 v Buenos Aires argentinskému obchodníkovi (a náboženskému fanatikovi) a italské matce. Od dětství byla vzpurná, z několika škol vyloučená, milovala kreslení a opájela vlastní fantazií. Volnosti v dospívání totiž moc nenacházela.
Vyrůstala v italském Terstu, byla mladá, divoká, malovala a sbírala na pobřeží Jaderského moře kosti i lebky. Dokonce měla v tomto „hobby“ zvláštní zálibu – chodila do márnice: „Po návštěvách márnice jsem obdivovala dokonalost koster, skutečnost, že jsou to nejobtížněji zničitelné části těla… že mohou být rekonstruovány jako sochy.“ Byla samoukem, měla široké intelektuální zájmy, studovala dílo C.G. Junga, odmítala vstoupit do jakékoliv skupiny (také proto je méně známá), přesto byla společenská, zábavná, kreativní a inspirativní.
Brzy odešla z rodinného dohledu a vydala se do světa. První samostatnou výstavu měla v Miláně ve 22 letech, chovala se výstředně, provokovala okolí a zvláště autority. Stala se přirozenou surrealistkou v životě i umění – táhlo jí to do Paříže centra tehdejší avantgardy. Začala ještě více malovat a houf ctitelů se rozrůstal stejně jako milostné eskapády. Psal se rok 1932. Ve společenském víru uvolněné atmosféry Paříže se cítila jak ryba ve vodě a Fini se svou svérázností slavila úspěchy i u slavných osobností. Max Ernst, René Magritte, Giorgio de Chirico a Victor Brauner byli zvláště nadšeni novou příchozí, která nevynechala žádný pořádný večírek a potěšení.
Bylo jen otázka času, kdy se zapojí do surrealistického hnutí. Později si vysloužila nejvyšší surrealistické vyznamenání: pobouřila kritika v Daily Mail – když noviny popsaly dvě z jejích mírně erotických děl na Mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně v roce 1936 jako “pár facek do tváře slušnosti, které by neměly projít bez povšimnutí”.
Ani v těchto kruzích však neustoupila egocentrickým autoritám v čele s André Bretonem, demagogickým, avšak charismatickým vůdcem organizovaného surrealismu. Jeho chování a manifesty považovala dokonce za projev „typické maloměšťácké mentality.“ Tímto gestem ještě více šokovala a přitahovala ostatní. Nemínila být pod dohledem nikoho, a zvláště ne pod diktátem toho „lumpa misogynie a homofobie.“ To bylo něco nevídaného!
Ve skutečnosti byla bytostnou surrealistkou, chovala se bez zábran a stejně tak malovala. (Je považována za první ženskou umělkyni, která vytvořila mužský akt). Činila tak mimo oficiální skupinu, a tak historie umění na ní spíše zapomíná. Podle současníků však byla „ztělesněním surrealistického ideálu“, ale také se po celé Paříži mluvilo o její kráse. V různých extravagantních kreacích vstupovala na večírky s pořádným divadelním entrée.
Fini byla oslavována pro své fantastické oblečení, které zahrnovalo kožešiny, peří, masky a čelenky. Italská autorka Ernestina Pellegrini napsala: “Někteří si ji pamatují excentricky oblečenou, s maskou pro kočku nebo lvice a péřovou parukou. Malířka bizarních pláten s postavami proměněných žen, napůl anděla a napůl kostry, napůl rostliny a napůl zvířete, napůl Amazonky a napůl sochy – ztělesnila revoluční ideál nezávislosti a sebe vynalézavosti.“
Poblázněn touto ženou byl Pablo Picasso (Dora Maar ji často fotila), Paul Éluard jí skládal básně, Jean Cocteau jí nazval „bohyní“. Dokonce i známý svůdník Max Ernst byl unešený její „skandální elegancí“ a brzy se stal jejím milencem, a ona se stala na čas další členkou jeho pověstného harému. Vztah měla Fini také se Salvatorem Dalím (časem jí bral s nelibostí jako konkurentku přesahující jeho šokující strategii) nebo slavným fotografem Henrim Cartiérem-Bressonem, který ji zachytil na několika celkem odvážných snímcích. Leonor Fini prý měla „hlavu lvice, mysl muže, poprsí ženy, tělo dítěte, půvab anděla a mluvu ďábla.“ Fotografoval jí rovněž Cecil Beaton a známá ba legendární žena Lee Miller.
Když roku 1939 propukla válka, Fini odjela z Francie do Monte Carla, kde se vdala za italského přítele židovského původu, aby mu zachránila život. Její milostné aktivity že tímto nešly stranou. Do dalšího muže se zamilovala v Římě, v roce 1946 se konečně mohla vrátit do Paříže, kde měla ve svém bytě s ateliérem „kočičí zvěřinec“ (její perské kočky mnohdy objevovaly na jejích obrazech) a kolem sebe řadu ctitelů včetně Rogera Vadima, Brigitte Bardot, nebo Federica Felliniho.
Jako fanoušek masek a dramatických doplňků vytvořila Fini scénu a kostýmy pro Pařížskou operu, což jí umožnilo prozkoumat stejná témata přítomná v jejích obrazech na jevišti. Dokonce vytvořila kostýmy pro filmy, včetně Federica Felliniho 8 1/2 a Johna Houstona jako je Procházka s láskou a smrtí. Fini, stálice společenských plesů a maškarád, vyvolávala i zájem médií. Kostým sovy, který navrhla pro Bal des Oiseaux (Ptačí ples), byl přímou inspirací kostýmu ze závěrečné scény legendárního erotického románu Pauline Réage Histoire d’O (Příběh O, 1954). Zajímavý je její černobílý poetický dokument – snímek z roku 1966.
Děti nechtěla („nikdy mě nepřitahovala plodnost“), zažívala vrchol své umělecké tvorby, naději na potomky ztratila definitivně po operaci. Milovala „nikoliv frenetický sex“, užívala se s muži i ženami, ale feministky jí připadaly „groteskní“.
Během své další návštěvy Říma se v roce 1952 zamilovala do polského spisovatele (Stanislao Lepri), jemuž se říkalo Kot (polsky kočka), vrátili se do Paříže a již spolu zůstali. Kočka se staral o její výstavy, finance a veškeré „zmatky všedního dne“, které by jí odváděly od malování. Fini se také věnovala zakázkám, portrétování, kostýmům a divadelním scénám, ale malování bylo hlavní činností.
Obrazy Leonor Fini fascinovaly svým precizním provedením, v nejvýraznějších dílech sledujeme prvky zvláštních rituálů a rovin pocházejících z nevědomí a samozřejmě jisté sexuální napětí.
Když umělkyně v roce 1996 zemřela v 88 letech, psalo se o ní jako o malířce „snového erotického světa, kde vládnou ženy.“ Fini, bojovnice za práva žen a homosexuálů, předběhla svou dobu. “Fini jsme ještě nedohnali,” psalo se v tisku. „Ve svém umění i ve svém životě vytvořila svět, ve kterém ženy mohly vyjádřit svou sexualitu bez objektivizace; svět, ve kterém ženské mělo stejnou, ne-li větší moc než mužské.”
Hledáte-li díla této malířky, například v newyorské MoMA s více než 61 000 online díly, naleznete jen její podobu na fotografii Henri Cartier-Bressona.
Chris Vermorcken o Leonor Fini natočil film ZDE.
Přednáška o jejím díle ZDE.
Diskuze k tomuto článku