Je potěšitelné, kolik lidí si umí najít tu správnou knihu v záplavě ostatních titulů. Obsáhlý, ale přitom nezvykle čtivý spis, ve kterém je snad „všechno“, vychází stále znovu… neboť zájem dalších zájemců trvá. U nás se tedy objevuje nyní již 4. vydání; na mezinárodní knižní scéně se publikace od svého vzniku v roce 1999 dočkala více jak 30 vydání v celé řadě jazyků. Je to příběh evropské vzdělanosti (s podtitulem: Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti), ale také encyklopedická práce, možná dokonce jedinečný „útvar“ s originální atmosférou. Za vším stojí autor Dietrich Schwanitz (1940 – 2004) – německý spisovatel, historik kultury a vysokoškolský profesor.
Kniha, ve které je „všechno“ sleduje v krátkých a trefných epizodách důležité momenty evropského příběhu od antiky až po 20. století. Nechybí zde ani nadhled a občas i náramný humor: vedle sumy vzdělávacích informací se autor zabývá rovněž způsobem, jak v jistých kruzích komunikovat, což je v použité nadsázce jistě zábavné čtení. Citujme pro ilustraci téma Vincent van Gogh:
Vzdělanost je název sociální hry, pro kterou jsou charakteristická zvýšená očekávání očekávání, pokud jde o kulturní vědění spoluhráčů; je jim zapovězeno očekávání a očekávání očekávání tematizovat. Jejich obratnost spočívá v tom, že se o těchto očekáváních pídí a současně je naplňují, anebo, pokud se jim to nedaří, nedávají to druhým znát.
Výsledkem je, že ve vzdělanosti se stejně jako v lásce stávají očekávání nerealistickými, protože nesmějí být ověřována. Tím se určité otázky tabuizují. V oblasti vzdělanosti je třeba v případě pochybností předpokládat, že člověk něco prostě vědět musí, a tedy se na to nelze ptát.
Je nemyslitelné, že na večírku vzneseme prosbu: „Promiňte, mohl byste mi vysvětlit druhý princip termodynamiky, nikdy jsem mu nerozuměl.“
Někteří z hostů pak potěšeně zvolají: „Já taky ne,“ a všude bude plno smíchu, neboť druhý termodynamický zákon nepatří ke vzdělanosti. Ale položme třeba otázku:
„Van Gogh, van Gogh, není to ten centrformavard v holandském fotbalovém mužstvu, který při posledním mistrovství světa zlomil nos německému brankáři?“
Pokud vaše vážnost přesvědčí vaše posluchače o tom, že jste nechtěl žertovat, na jejich tvářích se objeví ohromení a napříště se styku s vámi budou vyhýbat.
Tím se dostáváme k další definici.
Vědění, které patří ke vzdělanosti, spočívá ve znalostech, na které se nesmíte ptát.
Ohromení, které vzbudila vaše otázka na van Gogha, nesmíte mylně chápat jako vzdělaneckou povýšenost. Spíše je to bezmoc vašich společníků vůči někomu, kdo porušil předpokládaná pravidla. A to je ohromuje: plynulý tok konverzace náhle naráží na zeď bezradnosti. Každá odpověď by vás urazila a označila jako člověka stiženého leprou. Uveďme alespoň pár příkladů takových nemožných odpovědí:
„Nikoliv, drahoušku, ten van Gogh, o kterém mluvíme, byl malíř.“ To je naprosto přímá odpověď, je z ní cítit „common sense“, avšak ve skutečnosti je to smrdutá bomba, která dává najevo, že jste nevzdělaný balík a že se s vámi musí zacházet jako s vyvrhelem.
Jiná odpověď by zněla: „Nejsem si jist, avšak ve fotbale se přirozeně nevyznám tak dobře jako vy.“
To by mohlo stačit a u ostatních přítomných by to vyvolalo tiché chichotání. Teď se vyjímáte jako fotbalový chuligán, který sice ví vše o tomto primitivním sportu, ale nic o evropském umění.
Třetí varianta odpovědi by mohla podle schématu Rádia Jerevan vypadat takto: „V zásadě ano, ale nebyl to nos, nýbrž ucho, a nezlomil ho brankáři, nýbrž uřízl si ho sám.“
To by způsobilo tichý smích mezi přítomnými a vy byste ve svých rozpacích vypadal jako trouba.
Protože však zdvořilost takové odpovědi zapovídá, jsou přítomní celí zaražení a cítí se zahnáni do kouta. Nepřišel jste o svou dobrou pověst, protože vyšla najevo nějaká mezera ve vašem vzdělání, nýbrž protože jste porušil pravidla a odkryl zamlčená pravidla hry. Donutil jste partnery k tomu, aby vyhrabali a vyslovili to, co latentně spočívá v milostivém příšeří nevysloveného. Proč by to tak mělo působit tak rušivě? Proč je to tak trapné, když se vysvětlí pravidla a řekne se nahlas, co má každý vědět? Proč je to tak špatné, když se z úkrytu vyženou mlčky uznávaná pravidla hry mezi vzdělanci?
Je to prosté: protože tato pravidla nemají žádné zdůvodnění.
Ani ti nejvzdělanější vám nedokážou říci, proč patří van Gogh mezi kanonické malíře, zatímco Fritz von Uhde je znám pouze znalcům, třebaže jeho Ženy loupající brambory působí neméně expresivně než Jedlíci brambor Vincenta van Gogha. Avšak to, že jednoho znát musíte a druhého nikoliv, je součástí určitého předchůdného srozumění, které svou mocí vytváří společenství.
To nás přivádí k další definici: Vzdělanost je společenství víry a vyznání této víry zní následovně:
Věřím v Shakespeara a Goetha a v kanonická díla, kterým se dostalo uznání na nebi i na zemi. Věřím ve Vincenta van Gogha, Bohem povolaného portrétistu, narozeného v Groot-Zundertu u Bredy, který dosáhl své zralosti v Paříži a v Arles, který se sbratřil s Gauguinem a rozešel se s ním, trpěl a zešílel a spáchal sebevraždu, vystoupil nanebesa, kde sedí po pravici Boha, odkud jednou přijde, aby rozsoudil, kdo jsou znalci a kdo jsou šosáci. Věřím v moc kultury, věčný život génia, svatou církev umění, společenství vzdělanců a bezčasé hodnoty humanismu pro celou věčnost. Amen.
Slovo vydavatele z roku 2011
Fundovaná práce, která vyšla v Německu v roce 2006 ve 26. vydání, se zabývá vzdělaností jakožto specifickou civilizační ideou, která se historicky rozvinula v německy mluvících zemích a je odlišná od kultury chování aristokraticko-urbánní společnosti západní Evropy. Ta se nezaměřovala na znalosti dané vzdělaností, ale na ctnosti vyplývající z nutnosti obstát ve společenské, družné pospolitosti: světaznalost, good sense, podmanivé způsoby, šarm, vtip. Kultura vzdělanosti měla a má také formující vliv na českou společnost. První část, nazvaná “Vědění” (historie Evropy, literatura, umění, hudba, filozofie, ideologie, teorie a vědecké obrazy světa) skicuje obrysy klasické vzdělanosti. Druhá část, nazvaná “Um” (Können), se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými “informacemi” obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat, kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.
Slovo vydavatele z roku 2023
Naše vědění prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti. V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa.
Ve druhé části, nazvané Znalost, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat.
Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.
Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků.
Kniha: Dietrich Schwanitz – Vzdělanost jako živý dialog s minulostí (Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti), Prostor, 2023 (čtvrté české vydání), překlad Daniela Petříčková a Miroslav Petříček / knihu můžete koupit ZDE
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku