Marcel Duchamp je považován za „nejzáhadnějšího umělce 20. století“, i když se paradoxně za umělce ani nepovažoval. Jeho nejznámější readymades se řadí k dadaismu či surrealismu, později ke konceptuálnímu směru, který zesílil, když se přestěhoval z Paříže do New Yorku. Zde pak s přestávkami působil až do konce života. Jeho tzv. působení však nebylo závodem o uznání na umělecké scéně; jeho mimořádná inteligence a noblesa jej včas vyváděly ze zbytečných iluzí. Duchamp byl bytostným individualistou a nikdy se ani netoužil stát členem nějaké skupiny či společenství. Ostatně jeho tak různorodá tvorba by nemohla ani nikam zapadnout beze zbytku. Duchamp také proslul svým nezvyklým pojetím uměleckého díla, když pořizoval kopie (které považoval za stejně důležité) svých původních originálů… Nyní probíhá výstava představující tento zvláštní estetický i konceptuální fenomén.
Peggy Guggenheim Collection v Benátkách nabízí v těchto dnech výstavu s názvem Marcel Duchamp a vábení kopie. Kurátorem této jedinečné přehlídky je Paul B. Franklin, pařížský historik umění a mezinárodně uznávaný odborník na život a dílo Marcela Duchampa (1887–1968). Jedná se o vůbec první expozici v této instituci věnovanou výhradně této osobnosti – jednomu z nejvlivnějších a nejvíce inovativních umělců 20. století.
Výstava představuje zhruba šedesát uměleckých děl pocházejících z let 1911 až 1968. Patří mezi ně ikonické předměty ze stálé sbírky sbírky Peggy Guggenheim, jako je Akt (Skica), Smutný mladý muž ve vlaku (1911) nebo Krabice ve váze (1935–41), stejně jako známé artefakty z dalších italských a amerických institucí, včetně Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea v Římě, Muzea umění ve Filadelfii, Muzeum moderního umění v New Yorku a Muzeum Solomona R. Guggenheima v New Yorku. Výstava představuje i několik méně známých děl ze soukromých sbírek, včetně umělcovy pozůstalosti. Více než polovina vystavených děl však pochází z významné benátské sbírky Attilia Codognata, který se o Duchampovo dílo poprvé zajímal na počátku 70. let 20. století.
Boîte-en-valise (1941), kufr obsahující malé kopie umělcových nejslavnějších děl coby jedno jedinečné dílo.
Reprodukování svých děl v různých médiích i rozličných měřítkách a v limitovaných edicích Duchamp ilustroval, že některé duplikáty originálů, z nichž byly replikovány, nabízejí srovnatelné formy estetického potěšení. Tímto nezvyklým přístupem a postupem Duchamp také nově definoval, co tvoří umělecké dílo, a tím i identitu umělce.
K tomuto tématu zaměřená kniha Marcel Duchamp and the Lure of the Copy zkoumá radikálně novátorské a rozmanité způsoby, jimiž Duchamp citoval sám sebe v průběhu své dlouhé umělecké kariéry, a je uspořádána do několika vzájemně propojených oddílů. Výstava i kniha nabízejí vzácnou příležitost prozkoumat významný výběr umělcových děl ve vzájemném vztahu, což je „cvičení“ (jak Duchamp často tvrdil) nezbytné pro pochopení jeho celého estetického projektu či myšlenkového konceptu.
Výstavu doprovází také bohatě ilustrovaný katalog vydaný nakladatelstvím Marsilio Arte, který obsahuje obsáhlou esej kurátora Paula B. Franklina.
Poslední část výstavy s názvem Marcel Duchamp: Zkoumání “krabice ve vašni” je vědecká výstava organizovaná konzervátorským oddělením sbírky Peggy Guggenheim a Opificio delle Pietre Dure ve Florencii. Ta představuje výsledky vědecké studie realizované ve dvou etapách – v letech 2019 a 2023 a to v konzervačních a restaurátorských laboratořích Opificio delle Pietre Dure za podpory EFG Banking, institucionálního patrona Peggy Guggenheim Collection od roku 2006.
Výstava: Marcel Duchamp – Vábení kopie, Peggy Guggenheim Collection, Benátky, do 18. března 2024
P.S. Duchamp vlastně nikdy nespěchal – pověstné jsou jeho dlouhé tvůrčí pauzy – jedna z nich probíhala v letech 1927 – 1936. Ale ani pak nebyla jeho práce příliš početné. Nakonec se stal legendou – velkým umělcem, který takřka zanechal výtvarné činnosti ve svých 39 letech. Žil do své osmdesátky. Přitom vůbec nepůsobil dojmem, že by ztroskotal. Důležité se mu spíše staly šachy. Snad proto také vznikla ikonická fotografie pořízená na vernisáži jeho první retrospektivy v Muzeu umění v Pasadeně. Umělec zde sedí zahloubán do hry a partnerkou mu je nahá dívka, tehdy dvacetiletá femme fatal Eve Babitz.
„Mým uměním bylo žít každou vteřinu. Každý dech a výdech je dílo, které není nikde vepsáno, které není optické ani cerebrální. Je to jakási trvalá euforie. Můj život byl naprosto zázračný,“ prohlásil Duchamp ke konci svého života. A tak můžeme s nadsázkou tvrdit, že největším přínosem umění Marcela Duchampa byl Marcel Duchamp. Sám byl uměleckým dílem. Ale samozřejmě tomu tak není zcela. Je to jen součást fenoménu, stejně tak jako jeho každý artefakt byl jen součástí celého sdělení. Duchamp tedy předjímal i pozdější vlnu absurdního umění.
-red-
foto: Peggy Guggenheim Collection, Venice
Diskuze k tomuto článku