Věda, technologie, ale tentokrát obzvláště i samotná mysl jsou v několika posledních letech nově nahlíženy i definovány. A to má vliv i na kulturní společnost. Výsledky vědeckého úsilí v dnešní době rychleji opouštějí své „laboratoře“ a stávají se veřejnými informacemi. A že je o ně zájem, dokládají i takto zaměřené úspěšné knižní tituly. K takovým jistě patří publikace Biocentrismus – život a vědomí jako klíče k pochopení skutečné povahy vesmíru. Je to tolik očekávaná “teorie všeho”?
Když se Robert Lanza a Bob Berman dali dohromady, aby sepsali společně knihu, vyvolalo to v odborných kruzích napjaté očekávání. Proslulost a náležitá „viditelnost“ těchto respektovaných osobností vždy zaručovala jistou pozornost. Nejedná se tedy o „šarlatány“ vezoucí se na vlně zájmu o vědeckou duchovnost či duchovní vědeckost, ale o mistry svého oboru. Robert Lanza je vědec, ale i persona s mezinárodním renomé. Časopisem Time byl zařazen mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. V současnosti je vedoucím vědeckého Ústavu pro vyspělé buněčné technologie i univerzitním profesorem na lékařské fakultě Wake Forest Univezsity. A jeho publikace pojednávající o tkáňovém inženýrství respektive kmenových buňkách jsou známé jako autoritativní texty. Pro svou nejnovější práci si přizval Boba Bermana – „nejčtenějšího astronoma na světě“, který vedle své publikační činnosti je také mimořádným profesorem astronomie na Mary mount College.
Zmíněný nástin autorů – „vážených profesorů“ je zde na místě, neboť témata a závěry v jejich knize jsou vskutku senzační, nikoliv však bulvární. Lanza a Berman se svou objevnou knihou vstupují do situace, kdy se zdá, že fyzika (kvantová či jiná) zůstala stát před branami kýženého poznání – tedy „teorie všeho“. Alespoň tak to vidí autoři Biocentrismu: „Naše chápání vesmíru jako celku uvázlo na mrtvém bodě. O ´významu´ kvantové fyziky se diskutuje od třicátých let 20. století, kdy byla objevena, ale k porozumění tomu, co znamená, máme dnes stejně daleko jako tehdy. Slibovaná ´teorie všeho ´, která byla údajně už na dosah, zůstala na desetiletí trčet v abstraktní matematice teorie strun s jejími nepotvrzenými a nedokazatelnými předpoklady.“
Kniha Biocentrismus je tedy sebevědomým příspěvkem v nové fázi, kdy – astrologicky řečeno – epochu dvou Ryb střídá dvojjediný Vodnář. A možná také proto, že 21. století má být – na rozdíl od předchozího věku, v němž dominovala fyzika – stoletím biologie. A je pravdou, že imaginární „struny“ imaginárních, a nikdy nespatřených, dimenzí, neodpovídají již zcela duchu transformující se doby. Biocentrismus může vypadat jako zásadní ba radikální odklon od dosavadního pojetí vesmíru (a on jím je), avšak náznaky se objevují už desetiletí v podobě přijímané východní filozofie, New Age, celostní medicíny atd. Avšak je hned potřeba zdůraznit: Kniha Biocentrismus není a nechce být filozofickou, nýbrž striktně vědeckou a je logickým vyústěním práce řady výrazných myslitelů – badatelů. Zkrátka, zde uvedené závěry se „zakládají na ověřených poznatcích vědy“ a vy se s nimi můžete seznámit.
„Vesmír je nejen podivnější, než si představujeme, ale je i podivnější, než si vůbec dokážeme představit.“ Toto prohlásil již roku 1927 biolog John B. S. Haldane, jakýsi předchůdce i prorok současného uvažování. Ostatně tento expert na populační genetiku opustil univerzity v Cambridge, Berkely i Londýně a trvale pak pracoval a žil v Indii. Důvody měl politické, morální i zdravotní; nakonec přijal indické občanství, zajímal se o hinduismus a stal se vegetariánem.
V takto nastoupenému proudu zahrnující širší aspekty tedy nyní pokračuje duo Lanza a Berman. Pomyslnému řečišti současné energie „jiného“ vědomí tak vytvářejí jakýsi druhý břeh. Tím prvním, a stále inspirativním, jsou díla dokládající vztah či dokonce shodu mezi věděním a zřením. Nejvlivnějším a nejznámějším původcem těchto syntetizujících pohledů je bezesporu fyzik Fritjof Capra, autor světového bestselleru Tao fyziky – Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou (1975). V této práci se také poukazuje na počátek osudného rozštěpení evropské – antické filozofie, na oddělení ducha a hmoty. S popřením Herakleitova „vše plyne… jako dvojice protikladů ve své jednotě“ přišla Elejská škola (5. – 6. století p. n. l.) přikládající obrovský význam logickému myšlení, následně rozvíjející dialektice a moderní filozofii. A po historickém oblouku, zdá se, je současná epocha opět u Herakleita. A nejen to: „Oba základní pilíře fyziky 20. století, kvantová teorie a teorie relativity, vedou k světovému názoru velmi podobnému hinduistů, buddhistů a taoistů… Moderní fyzika nás vede k pohledu na svět, který je velmi podobný pohledům mystiků všech dob a tradic,“ uvádí a dokládá ve své knize Capra.
A také v Rusku dochází vědci k podobným závěrům. Letos u nás vydaná publikace Fyzika víry / Jemnohmotný svět je realitou… (vědců Taťjany Tichoplavové a Vitalije Tichoplavova) shrnula na prahu nového tisíciletí rovněž nové fenomény: „Všichni se začínáme probouzet, ale jde to pomalu, bolestivě, nedůvěřivě a nesměle. Cesta duchovní obrody a mravní očisty není jednoduchá,“ konstatují autoři knihy. A dodávají: „Je absurdní, že významné vědecké poznatky posledních desítek let, jež převratně mění náš pohled na svět, chybějí v učebnicích až dodnes.“ Podle jejich tvrzení má snaha spojit vědu s náboženstvím své oprávnění a podložení na základě řady důkazů. Kniha Fyzika víry se především opírá o výzkum člena Ruské akademie přírodních věd G. S: Šipova. V jeho okruhu vzniklo na konci 20. století nové pojetí vytvořené na základě teorie fyzikálního vakua – jakési pralátky, která je podstatou všeho, co můžeme v přírodě pozorovat. A tedy se ruským vědcům podařilo završit program nazvaný Sjednocená teorie pole, jehož výsledky v konečném důsledku vedly k vytvoření rovnic fyzikálního vakua: „Tyto rovnice nepopisují pouze elektronové, gravitační a jaderné (silné a slabé) pole, ale navíc i nové pole torze neboli pole deformace kroucením, které je nositelem informací v jednohmotném světě… Navíc bylo objeveno páté vzájemné působení – informační souvztažnost.“
Jak vidno, do popředí výzkumu (i pozornosti) se dostává téma vědomí, jeho podstaty a fungování. Ruský tým však při svém zkoumání vychází stále z rozpracování myšlenek Alberta Einsteina. G. I. Šipov a práce Institutu teoretické a aplikované fyziky tedy rovněž, byť jinak, přispívají k naléhavosti zakotvit nové vědecké paradigma – systém pojmů, jež vyjadřují nově objevené podstatné rysy skutečnosti. Vždyť již tvůrci kvantové mechaniky Nels Bohr a Werner Heisenberg věnovali pozornost ideové blízkosti východního pojetí světa a kvantové mechaniky. O tom, jak bylo prozíravé spojovat intuitivní a vědecké poznatky, už snad nemusíme mluvit. A není náhodou, že Bohr byl nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1922), ale i myslitelem a známým filantropem. A že Heisenberg, který formuloval slavný „princip neurčitosti“ (hranice měřitelnosti) byl rovněž nositelem Nobelovy ceny za fyziku – a při své genialitě pověstně pokorný.
Ale zpět k nedávným i současným teoretikům komplexivity a chaosu: Ti se vesměs zaměřili na otázku toho, proč má být lidský mozek právě dnes schopen postihnout fundamentální zákony přírody i blízkého kosmu. Právě tím se také zabývá pověstná theory of everything zkráceně známá jako TOE. Ponecháme-li nyní stranou odpovídající teorie mystického křesťanství v čele s obrovským odkazem Rudolfa Steinera, záhada lidského vědomí a jeho časování zůstává. TOE zkrátka nemůže obsáhnout vše a komplexně.
Výstižně tento „problém“ shrnul filozof Miloš Raban ve své knize z roku 2008 nazvané Duchovní smysl člověka dnes / od objektivního k existenciálnímu a věčnému: „Psychické fenomény často překračují vědecká paradigmata, jako je logičnost, persistence, prokazatelnost, reprodukovatelnost. Jsou často náhodné, jedinečné, nelogické, a proto dostávají ze scientistického hlediska, které by chtělo být kompetentní i v oblasti psychiky, nálepku vzpurnosti, bláznivosti, schizofrenie, paranormality.“
Od tohoto spirituálně zbarveného uvažování je již blízko k poznatkům dnes ve světě nejznámějšího českého, nyní amerického vědce Stanislava Grofa a jeho pojetí kosmického vědomí. Coby „vynálezce“ holotropního dýchání nechává nám nahlížet do podoby změněného stavu mysli a tedy celistvosti prostřednictvím transpersonální psychologie. A to už jsme opět těsně (i když z jiného úhlu) u teorie biocentrismu, která rovněž dokládá zásadní stanovisko: totiž vítězství ducha nad hmotou.
Ve vědeckém bádání o lidském vědomí se naráželo a naráží na fyzické zákony či jejich nepoznatelnost respektive proměnlivost. Dosavadní obtíže všech teorií zastřešených pod zkratkou TOE má překonat překvapivě(?) biologie, kterou je nutno postavit nad jiné vědy. Tak to alespoň vidí Robert Lanza, který svou prací slučuje „fyzikální a živý svět“. A zdá se, že jeho metoda – jak už to bývá – je geniálně „jednoduchá“. Stačí k tomu prostá korekce nastavení: Z dosavadního pozorovatele okolí učinil tvůrce svého okolí! Jinými slovy: Živočišný pozorovatel vytváří realitu, a nikoliv naopak. Projektuje si ji.
Každá zde případně učiněná interpretace biocentrismu by byla neúplná a tedy zavádějící. Proto se závěrem omezme na základních sedm tezí, které jsou v knize dále rozvedené a jasně průkazné:
První princip biocentrismu: To, co vnímáme jako realitu, je proces, který zahrnuje naše vědomí.
Druhý princip biocentrismu: Naše vnější a vnitřní vjemy jsou tak propleteny, že je nelze rozplést. Jsou různými stranami téže mince a nelze je oddělit.
Třetí princip biocentrismu: Chování subatomárních částic – vlastně všech částic a objektů – je nerozlučně spojeno s přítomností nějakého pozorovatele. Bez přítomnosti vědomého pozorovatele by existovaly přinejlepším jen v neurčitém stavu vln pravděpodobností.
Čtvrtý princip biocentrismu: “Hmota“ bez vědomí prodlévá v určitém stavu pravděpodobnosti. Každý vesmír, který může předcházet vědomí, existuje jen ve stavu pravděpodobnosti.
Pátý princip biocentrismu: Sama struktura vesmíru je vysvětlitelná jen biocentrismem. Vesmír je dobře přizpůsoben životu, což je pochopitelní, jen pokud život vytváří vesmír, a nikoli naopak. Vesmír je prostě ucelená časoprostorová logika já.
Šestý princip biocentrismu: Čas nemá reálnou existenci mimo živočišné smyslové vnímání. Je to proces, jímž vnímáme změny ve vesmíru.
Sedmý princip biocentrismu: Prostor stejně jako čas není objekt nebo věc. Prostor je další formou našeho animálního chápání nemá nějakou nezávislou realitu. Neseme si prostor a čas s sebou jako želvy krunýř. Neexistuje žádná absolutní matrice existující sama o sobě, v níž by se odehrávaly fyzikální události nezávisle na životě.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku