Dodnes toto dílo působí temným a zneklidňujícím dojmem a v hloubi duše cítíme skutečný prožitek. Je to vyjádření svébytné – ojedinělé, ale současně jej lze považovat za předvoj syrového informelu, art brut a možná i street artu. Výtvarný odkaz Aléna Diviše (1900 – 56) je trvalejší, než se zpočátku zdálo. Podobně jako Josef Váchal či Alfred Kubin byl již za svého života svérázným, poněkud zasmušilým a do hloubi nitra prostupujícím hledačem. Z odstupu času zastiňuje mnohé projevy svých zdejších současníků, kteří se náležitě poučovali v zaslíbené Paříži na nejnovějších trendech. Také Diviš však ve Francii strávil řadu let svého života. Ten však díky své povaze, ale i neklidné válečné době, prošel jinou – a značně dramatickou cestou. Letos si připomínáme 121 let od umělcova narození.
V roce 2016 proběhla výstava v pražské Galerii Smečky a byla vydána nová umělcova monografie. Jedná se o výsledky soustředěné práce Jaromíra Zeminy – žijícího klasika českých dějin umění. V následujícím roce probíhala přehlídka v AJG. V Zeminově osobě se totiž skrývá doslova objevitelský a jasnozřivý počin, který dlouhodobě navrací Aléna Diviše na místo, které mu bezpochyby dávno náleží. V této nelehké rehabilitaci byly důležité také tři Divišovy výstavy: v letech 1948 (Vilímkova galerie v Praze), 1974 (Dům pánů z Kunštátu v Brně) a 2005 (v pražském Rudolfinu). Poslední jmenovaná expozice byla dosud tou nejrozsáhlejší, neboť shromáždila a představila poprvé v celku dochovanou tvorbu z nejrůznějších státních muzeí i soukromých sbírek.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku