Patří k největším fantastům 20. století. Jeho svět je plný snových přeludů, vizí i reálných prožitků. Tato všestranná osobnost i tvorba nebývá tak často vídána, o to více nabízí každá výstava nezvykle silné zážitky…

Rodák z Litoměřic a rakouský umělec v dnešní době rezonuje s až překvapivou naléhavostí. Nyní to dokládá jeho přehlídka ve vídeňském Leopoldově muzeu, kde lze spatřit pověstné tajemné přízraky odrážející lidskou existenci a hlubiny neklidné duše.

Alfred Kubin dával přednost životu v osamění zvláště na Šumavě, inspiroval se spíše dřívějšími autory, jakými byli Hieronymus Bosch či Pieter Bruegel starší. Byl hloubavý výtvarník i literát, studoval průkopníky hlubinné psychologie – Sigmunda Freuda i Carla Gustava Junga. U nás je znám spíše jako autor ceněného a stále vydávaného románu Země snivců z roku 1906 – magické či vizionářské knihy. Ostatně Kubinův popis zániku říše snivců, jimž vládne podivný tyran, trefně předznamenává některá šílenství nejen 20. století.

„Protáhlé mohutné lesnaté pohoří, od pradávna nazývané Šumava, tvoří nedílný celek se svou bavorskou částí. Přestože už po celý lidský věk bydlím na jeho svazích, osud dopustil, že jsem teprve v zralém věku poznal tyto hluboké lesy, přerušované pouze močály a hubenými loukami, a naučil se chápat jejich kouzlo. Od té doby vím, že tato často zasmušilá a lidmi chudobná krajina je pravou vlastí mé duše, že v ní tkví nejhlubší kořeny mé bytosti. Toto vědomí mě nyní naplňuje zcela a bezezbytku, a s neodolatelnou silou mě to rok co rok do této země táhne. Tak musily vzniknout i tyto listy, které divákovi mají tlumočit některé dojmy ze zákoutí pro mě tak významného; musím však své přátele poprosit, aby nezkoušeli každé slovo a každou čáru na lékárnických vážkách, pokud jde o jejich reálný obsah. Jestliže to tak nebylo, mohlo to přesto tak být,“ těmito slovy je uveden Kubinův cyklus Fantazie ze Šumavy – album 35 litografických listů s doprovodnými komentáři.

Místa, kde u nás Kubin pobýval, kam putoval a co vnímal, lze dodnes nacházet a vnímat. Sám autor černobílých magických výjevů připomíná: „Můj snový svět je stejně reálný jako vaše skutečnost. Základem, z něhož vyrůstá, je intenzivní cítění přírody. Ale neobkresluji ji…“. Jeho záznamy jsou výsledkem prolínání okolní reality a snové imaginace živené mytickým světem lidových bájí, legend a pověstí (pokleslé lidové romány s květnatou fantastikou s překvapivými dějovými zvraty i drsnými efekty – tedy svět nevázaný, zábavný a pobaveně si dovolující nedovolené).

Říše démonů, fantomů a upírů, směsice fauny a flory, ženského elementu („Žena je bytí, samec je stávání“, jak hlásal divý Ladislav Klíma; vždyť věčnost a smrt jsou ženského rodu a objetí ženy je vykoupením i objetím věčnosti a smrti), země a vesmíru… hrůza strašidelných pohádek, vize vábících mrtvol, kostlivců a zrůd se zde stávají součástí naší existence. Také však probleskující pitvornost a humor jsou přítomny, tak jak to známe i u Kubinova současníka Josefa Váchala.

Kubín je však stravován intenzivnějšími hlubokými propady a otřesy, s kterými se vyrovnává osobní tvůrčí mytologií i snahou o řádný obyčejný život. Tušený mysticismus i hlášeny ateismus se zde v básnivém uchopení sbližuje s některými osobnostmi evropské moderny. Mezi jeho bližní či přátelé patřili Odilon Redon, Paul Klee, Vasily Kandinsky, Franz Marc, August Macke či Hans Arp. S nimi se také od roku 1911, coby člen legendární skupiny Der Blaue Reiter, účastní uměleckého života.

Ale vraťme se, pro pochopení Kubinovy duše, zpět proti proudu času. Narodil se v Litoměřicích, kde prožil první dva roky. O deset let později umírá jeho matka. Na jejím hrobě se soužený syn pokouší o sebevraždu. Roku 1904 vstupuje do jeho života další žena – zámožná vdova, s níž uzavírá sňatek, a v roce 1906 se stěhují z Mnichova do Horních Rakous, kde zakoupili zámek v Zwicklendtu u Wernsteinu. Hmotně zajištěn se plně soustřeďuje na práci a dokončuje „geniální rané dílo“ rámované lety 1898 – 1908 (reprodukované kresby v prodávaných albech). Období vrcholí zázračnou, ale navždy jedinou knihou, kterou Kubin napsal a ilustroval v roce 1907, zajat horečnatým (zá)chvatem po smrti milovaného otce. Za dvanáct týdnů se tak doslova zjevilo světoznámé dílo (již dokonce zfilmované a realizované v ponurém Mostě i zámeckém Českém Krumlově) nazvané Die andere Seite / Druhá či jiná strana. Do češtiny v prvním vydání v roce 1947 bylo přeloženo poněkud nepřesným titulem Země snivců.

Tento román je považován za předobraz či inspiraci Zámku Franze Kafky, rodícího se až v letech 1917 – 22 (pozoruhodné je, že Kubinův otec byl zeměměřičem a hlavní postavou Kafkova Zámku je rovněž zeměměřič K.). Je známo, že Kubinovo dílo Kafka četl a s autorem se osobně vídal, jak o tom svědčí jeho zápisky po prvním setkání z 26. září 1911: „Řeč byla hlavně o zácpě a projímadlech. Kubin mi doporučil prostředek jménem Regulin, rozdrcené řasy, které ve střevě zbytní a roztřesou je, působí tedy mechanicky, na rozdíl od nezdravého chemického působení jiných projímadel… Kubin ještě na rozloučenou volal: ´Regulin´!“. Inu, když se dva géniové sejdou, ví „své“, a mohou řešit spíše takto zatvrzelé profánní téma.

Kubin však nadále jen výjimečně opouští domovskou tvrz z 12. století. Občas zajíždí do Prahy nebo na Mníšek k rodině malíře Willy Nowaka. Z našich umělců obdivuje samozřejmě Váchala, ale i Alše, Schwaigera nebo Zrzavého. Bytostně však i přes mezinárodní kontakty a aktivity (například jeho první výstava v Čechách v Rudolfinu roku 1924 či německá v desavském Bauhausu v roce 1932) potřeboval být osamocen. Na místo současného umění čerpal ze svých venkovských vizí „vymyšlených, ale pravdivých.“

Na počátku třicátých let se Kubin zamiloval do Šumavy. Každoročně se sem vracel v teplých měsících v letech 1933 – 1940. Mimořádně vzdělaný a sečtělý podivínský osamělec zde hledal cestu do vlastního nitra i lůna všeobjímající jednoty. Putoval hustými porosty, psal, vedl čilou korespondenci a kreslil. Nalézané výjevy neskicoval, ale ukládal do paměti, které se v černých tušových šrafurách prolínaly se snovými i bdělými vizemi. Byl fascinován i zraňován fenoménem smrti, zmaru a pomíjivosti. Myšlenkovou oporou mu byly spisy Schopenhauera nebo Nietzscheho. Vlastní tvorbou čelil tísním a unikal s pokorou a vytrvalostí; spíše chodil, než cestoval. Jih jej nelákal (Itálii moc „nemusel“), spříznění nalezl v melancholických lesích a odlehlých usedlostech svého kraje.

Na dochovaných fotografiích vypadá tento „čaroděj ze Zwickledtu“ jako venkovský strejda v ošoupaných šatech s rádiovkou na hlavě. Má zasněný výraz prozrazující širý vnitřní svět; lékař by však řekl, že máme co dočinění s neurotikem, který se musí moc snažit, aby udržel své deprese, fobie a halucinační stavy v rovnováze s „normální“ existencí. Čím více se oddával iracionálním mocnostem života, tím víc usiloval o nějaký řád, o který se mohl opřít. Kafka jej popisuje takto: „Kubín sám: velmi silná, ale poněkud jednotvárně se pohybující tvář… Vypadá rozličně stár, velký a silný, podle toho, jak sedí, jak vstává, má-li oblek nebo převlečník. Nažloutlá tvář, hladce přes lebku sčísnuté sporé vlasy, čas od času povzbuzující třpyt v očích.“

Kubin se vydával na dlouhé pěší túry se svou ženou nebo sám s rozechvělou duší. Na Šumavě rád pobýval především ve Stožci, ale i na Kubově huti s dobrým přístupem na Boubín či Pažení. Jindy zas pobýval na Zátoni, v Kunžvartu nebo v Bučině – nejvýše položené šumavské vesnici. „Pan profesor“, jak byl místními oslovován, byl v té době již věhlasným umělcem, o jehož slávě však zdejší neměli ponětí. V ubytovacích nárocích zůstával skromný a nenápadný. Podzim a zimu trávil doma v Zwicklendtu, v sedmdesát kilometrů vzdálené rakouské vesničce. Zde je dnes veřejnosti přístupné Kubin-Haus-Museum.

Zaměřme se v krátkosti ještě na prameny Kubinova „světonázoru“, který se obecně – a nepřesně – vykládá jako ateistický ba bezbožně sarkastický. Vezměme si jeho mistrovské dílo Zemi snivců; četná podobenství i podobnosti s duchovními zdroji nemohou být náhodná. Ostatně, sám autor připouští, že obsah byl „nadiktován“ podvědomím, a to v době, kdy Sigmund Freud publikuje svůj zásadní a dalekosáhlý Výklad snů. Také Kubinovy tři styčné body s umělci v Čechách stojí za opětné připomenutí: vizionář Josef Váchal, mistr řízeného snu Gustav Meyrink a hlubinný Franz Kafka. Přesto se nikde toto srovnání neuvádí, snad jen s výjimkou Kafkova Zámku.

Tedy konkrétně: v Zemi snivců se vydává hlavní postava: umělec – ilustrátor s milovanou manželkou do zaslíbené země ležící kdesi v Asii, do nového státu zavrhujícího pokrok a „nové věci“, do omšele záhadného města jménem Perla s vládcem Paterou (od slova pater – otec) žijícím na zámku. Na jeho pozvání se umělec – poutník (Kubin) usazuje v prostředí s podivnými byrokratickými poměry. Vypravěč příběhu se po vstupním nadšení marně snaží proniknout na zámek – k Paterovi (bývalému příteli a spolužáku, který pohádkově zbohatnul a tuto zemi založil). V přísně izolovaném území časem vypukla spavá nemoc rychle se šířící mezi obyvatelstvem, a tak životu začínají dominovat zdravá zvířata. Mizí však stromy, tráva je spásána, blíží se konec říše, nastává rozvrat, konečný rozpad.

Země snivců končí těmito slovy: „Když jsem se pak znovu odvážil vejít do života, poznal jsem, že bůh má jenom poloviční moc. O věci velké i nejnepatrnější se dělí s odpůrcem, který mu usiluje o život. Odpudivé a přitažlivé síly, póly země se svými proudy, střídání ročních dob, den a noc, černá a bílá… Opravdové peklo spočívá v tom, že tato paradoxní dvojí hra pokračuje v nás. Láska sama má těžisko mezi kloakami a latrínami. Vznešené situace mohou propadnout směšnosti, potupě, ironii. Stvořitel je bytost obojaká.“ Obojaký je i Kubinův vnitřní svět. Vezměme si, nejen názvem příbuzný, zásadní duchovní text Píseň o perle. Jako součást Skutků Tomášových, sepsaných patrně koncem 2. století, patří k tzv. novozákonním apokryfům apoštolské doby; křesťanskou církví byl ale odsunut, neboť neodpovídal „potřebám a záměrům“ uznávaným (kanonizovaným) knihám Bible. Byl totiž příliš individualistický, samospasitelný, osobně gnostický a nepotřeboval tedy ke spáse „nepostradatelnou“ instituci církve.

Tomášovo vyprávění zahrnuje jeho misionářskou cestu do Indie, kde nakonec zemřel jako mučedník. V poetické zkratce blízké intuitivnímu buddhismu (ke kterému v jisté době Kubin také inklinoval) se vypráví tento příběh: Syn je vyslán královskými rodiči na cestu do Egypta, kde má nalézt perlu (symbolizující poznání), hlídanou drakem. Když jinoch v cíli oblékne místní šat, dá se do služeb zdejšího krále a zapomene na původní účel své cesty. Pod tíhou opulentních pokrmů upadne do „tvrdého spánku“ (zapomnění). Rodiče synův poklesek vycítí a dopisem jej žádají o procitnutí, perlu a navrácení. Chlapec tak učiní (draka uspal opakováním otcova jména), upomene si na svůj šat a veden světlem na konci cesty zpět, uzřel jak v zrcadle sám sebe, nabyt však navrácenou ctí a poznáním. Oblékl si nabídnutý šat, přenesen byl do pokojné země – a v otcovské záři poznal sám sebe s nalezenou perlou. O tomto gnostickém příběhu (cestě poznání a zasvěcení) zpíval si tedy uvězněný Tomáš v daleké Indii.

Píseň o perle, stejně jako Země snivců nabízí motiv zábran a překážek na cestě k cíli, také únik z dějin, relativizaci vnějšku, nalezení vlastní božské podstaty. Největší překážkou je nevědomost, spánek zapomnění, duchovní opilost – dnes bychom řekli odcizení, ztráta identity, směru či smyslu existence. Kubin se nejen svým románem jeví jako skrytý, ale vědomý esoterik (přitahován spíše černou magií) a vzhlížející gnostik (s jeho nihilismem i s božskou jiskrou naděje), chápeme-li gnózi jako svérázný pokus o překonání náboženství cestou osobního zduchovnění určitých zásadních otázek a životních východisek. Zakoušená lidská existence se zkrátka nedá vtěsnat jen do logické konstrukce.

Výstava ve vídeňském Leopold Museu potrvá do 24. července 2022. Video ZDE.

Radan Wagner

Alfred Kubin se narodil roku 1877 v Litoměřicích. Rodina se v roce 1879 stěhuje do Salcburku. Mladý umělec studuje německé soukromé školy, zůstává však spíše samoukem a začíná vystavovat. Podniká cesty do Francie a Itálie. V roce 1904 se oženil s Hedvikou Gründlerovou, s kterou později přesídlil do Zwickledtu u Wernsteinu v Horních Rakousích. Navštěvuje Paříž a setkává se s Odilonem Redonem. V roce 1908 napsal fantastický román s četnými ilustracemi pod názvem Země snivců, který je považován za předobraz Kafkova Zámku (česky vyšlo v roce 1947). Řadí se ke středoevropskému expresionismu a ohlašovatelům surrealismu. Po seznámení s Franzem Marcem a Paulem Klee se stává v roce 1911 členem slavné skupiny Der Blaue Reiter. Jeho dílo je představeno v Mnichově na první samostatné výstavě roku 1921, Praze (první proběhla v únoru 1924v Rudolfinu), Vídní a dalších městech. Ilustruje díla Poea, Dostojevského, Hoffmanna, Strindberga, Nervala a řadu dalších knih. Ve 20. letech vychází stále více jeho grafických alb a roste jeho proslulost. Na počátku 30. let začal jezdit na pravidelné letní pobyty na Šumavu a činil tak pravidelně až do roku 1944. V roce 1935 vzniká cyklus Fantazie ze Šumavy, jeho nejslavnější výtvarné dílo. Stále více samotářský autor zemřel v roce 1959 ve Zwickledtu. Pohřben je na hřbitově ve Wernsteinu nad Innem. Jeho dílo je u nás připomínáno a vystavováno především v souvislosti s Šumavou a Josefem Váchalem. Nyní probíhá do 24. července Kubinova výstava ve vídeňském Leopoldově muzeu.

(psáno pro Pátek LN)

foto: archiv a Leopold Museum, Víděň