Sagrada Família je nadčasovým symbolem, který shlédne ročně více než dva a půl milionů návštěvníků. Bývají nadšení velkolepou katedrálou, také jsou však zklamaní hyzdícími jeřáby a lešením nedokončené a dodnes rostoucí dominanty. Její základní kámen byl položen 19. března 1882 – tedy před 140 lety.
Stavba vzbuzovala od počátku údiv i kontroverze. Veřejnost, ale i známé osobnosti světové kultury se nemohly v hodnocení shodnout a uchopit tento nezařaditelný úkaz. Zatímco slavní architekti Walter Gropius či Louis Sulliven dílo považovali za zázrak technické dokonalosti či největší dílo architektury moderní doby, spisovatel George Orwell o chrámu prohlásil, že se jedná o „jednu z nejohavnějších budov na světě.“ Odbiv expertů i turistů však dnes již zcela převažuje.
Píše se rok 1882 a v Praze stojí nedávno dokončené Národní divadlo. V Barceloně se ve stejnou dobu začíná rodit chrám Svaté rodiny překračující konvenční pravidla evropského historizujícího slohu. Tradice a moderna se v této etapě začínají setkávat i střetávat. Doba se mění. V katalánské metropoli byl zanedlouho otevřen podnik Qatre Gats – doupě anarchistů a začínajících umělců. Zde se schází levicová avantgarda v čele s mladým Pablem Picassem, který zde měl svou první výstavu.
Tento ostrůvek pokrokářů stál v protikladu ke skupině Sant Lluc – oddaným stoupencům jasného stylu a pravicově zaměřeného katolictví, jež se projevovalo během dlouhého regentství habsburské královny Kristýny. V tomto tvůrčím okruhu se pohyboval také architekt Antoni Gaudí. Nad skupinou držela ochranou ruku církev i velkopodnikatelé, jejichž výstavní domy na hlavních bulvárech začaly vzkvétat. Prosperita a sílící národní vědomí nabízely nové možnosti a různé cesty vedoucí od tradičních hodnot až k fantasknímu novátorství.
Hluboká víra, nezvykle svobodná fantazie a pracovní fanatismus stály za originálními stavebními aktivitami nadaného architekta, jež měly vyvrcholit velkolepou katedrálou. Gaudí byl zcela pohlcen myšlenkami na nevšední projekt. V duchu se stále pohyboval ve výšinách, kam se pomalu tyčila prazvláštní architektura vzrůstající do nečekaných tvarů a křivolakých prostorů. Přesto – a nebo právě proto – se taková stavba katedrály začala časem potýkat s finančními problémy. Gaudí byl ale neústupný. V posledních 15 letech života se věnoval výhradně osudu chrámu a neváhal pro něj vybírat peníze na ulici. Byl to projekt na mnoho let, přesahující nakonec jeho život a možnosti.
Když Gaudího počátkem června 1926 srazila projíždějící tramvaj, byl jeho zanedbaný zevnějšek přisuzován neznámému žebrákovi. Až po několika dnech se v nebožákovi podařilo identifikovat již slavného architekta. Jeho smrt se stala národní tragédií i začátkem řetězce nešťastných událostí, které vyvrcholily v roce 1936 španělskou občanskou válkou – a řadu let se nestavělo. Ostatně sám architekt se stavbou nijak zvlášť nespěchal a v poklidu říkával, že „zadavatel tam nahoře má času dost.“
V okamžiku Gaudího nečekaného skonu nebyla dokončena ani čtvrtina plánované chrámové stavby. Pokračovat nebylo jednoduché. Sagrada Família představovala osobité pojetí nové gotiky s tvaroslovím aktuální secese a pestrobarevného odkazu maurského dědictví, které ve Španělsku zdomácnělo. Byla to osobitá směsice.
Půdorys stavby, jejíž klenby dosahují výšky až 75 metrů, vychází z latinského kříže. Chrám, který se měl od počátku stát „poslední velkou svatyní křesťanství“, oplývá biblickou symbolikou v proplétajících se prostorách i na velkých věžích. Po jejich dokončení by měly jejich špičky dosáhnout 170 metrů (tato výška je zvolena s ohledem na nedaleký kopec Montjuic. Gaudí údajně nechtěl převyšovat toto dílo boží, a proto bude kříž nejvyšší věže ukončen jen několik metrů pod vrcholem kopce). Přesto tím špičky překonají dosud nejvyšší současnou katedrálu v německém Ulmu tyčící se do výše bezmála 162 metrů. Ve finále by se mělo podle původních představ jednat o celkem 18 věží reprezentujících 12 apoštolů, 4 evangelisty a Pannu Marii – nejvyšší pak Ježíše Krista.
Zřejmě nejpůsobivějším uměleckým dílem stavby jsou tři rozsáhlé plastické tematické fasády umístěné symbolicky přesně vůči světovým stranám. Jedná se o motiv Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání, avšak na kompletní dokončení si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Narození nese největší Gaudího vliv. Tento motiv byl vytvořen v letech 1894 – 1930 a je první dokončenou fasádou. Původně však měla být bohatá ornamentální sochařská směs s oblíbenými želvami či chameleony barevná, aby byl každý detail „jako živý“. Některé fragmenty soch podlehly zkáze v roce 1936 a jejich rekonstrukci provedl japonský sochař Etsuro Sotoo.
Fasáda Umučení připomíná naopak ve své strohosti vliv kubismu s přímkami, respektive kostmi, šikmými sloupy coby kmeny stromů a hrou světel a stínů. A konečně fasáda Zmrtvývstání bude znázorňovat vzestup k Bohu doprovázený sedmi smrtelnými hříchy a ctnostmi. Jeho výstavba započala teprve v roce 2002 a neobejde se bez diskutované demolice okolních bloků městské zástavby.
Po Gaudího smrti se zvažovalo, co dál… ale nakonec bylo rozhodnuto pokračovat. I když výstavba chrámu se realizuje podle původních plánů, není to jednoduché. Architektovým odkazem jsou spíše různorodé představy. Místo jasných projektů zůstaly totiž jen neostré náčrty, neboť Gaudí často chodíval po staveništi a vymýšlel detaily i další postupy v danou chvíli až na místě. Měl všeobecný rozhled, technické znalosti, ale tvořil spíše intuitivně. „Věda připomíná koš neustále naplňovaný věcmi, se kterými si nikdo neví rady. Pak přijde umění a vytáhne z něho přesně to, co potřebuje k uskutečnění díla,“ zapsal si Gaudí. Autenticita i kvalita jsou tedy rozkolísané, nicméně práce v Gaudího duchu pokračují do dnešních dnů. Názory na dostavbu se různí.
Sagrada Familia je spolu s dalšími pracemi Antoni Gaudího zapsána na seznam UNESCO. V listopadu 2010 byl chrám vysvěcen papežem Benediktem XVI. V témže roce byly instalovány varhany čítající 1492 trubek, ale ani to asi nebude stačit. K překonání tak obrovského prostoru bude prý zapotřebí více nástrojů. Stále se zde něco děje, ale konec je v nedohlednu. Kdyby byl plánovaný termín dodržen, trvala by stavba celkem jedno a půl století. Podobně tomu bylo u dalšího kolektivního díla – chrámu Notre-Dame v Paříži, na němž se rovněž pracovalo dlouho a bez předem daných projektů. Barcelonský symbolický monument by bylo záhodno dokončit v roce 2026, ke stému výročí Gaudího úmrtí. Vzhledem k tomu, jak se práce a celá situace jeví, však bude Sagrada Família dostavěna nejspíše až roku 2030. Ale ani to není jisté.
O katedrále se v poslední době opět více mluví v souvislosti s instalací kontroverzní „ozdoby“. Nad Barcelonou totiž začala zářit nová hvězda. Na nejvyšší věži slavného staveniště byl umístěn světelný objekt s dvanácti cípy o délce 7,7 metrů a vážící 5,5 tuny. Krystalický materiál je vyroben ze speciálního skla a nerezového kovu, ve dne odráží sluneční světlo a v noci je osvícen zevnitř rozsáhlé konstrukce. U příležitosti osazení zářící hvězdy proběhla mše za účasti barcelonského arcibiskupa Juana José Omella.
Instalace hvězdy je atraktivním činem, který však vyvolal prudké diskuse mezi katolickou církví (iniciátorkou osazení), občanským sdružením, které má na starosti dostavbu chrámu v Gaudího duchu (odpůrci hvězdy) a městskou radou (měnící stanoviska podle voleb). Odborná veřejnost v čele se světovými architekty je toho názoru (který sdílí UNESCO) že hvězdu nelze považovat za odkaz díla slavného Gaudího. S tím katolická církev coby provozovatel nesouhlasí: Joan Josep Omella, arcibiskup Barcelony, popsal instalaci na vrcholu věže zasvěcené Panně Marii jako “historický okamžik po roce temnoty a neúnavného boje”.
K této stavbě dorazilo pravidelně 60 000 návštěvníků denně, avšak pandemie mnohé změnila. Sagrada Família, započatá před 140 lety, se stala synonymem pro stále rostoucí monument. Datum dokončení stanovené na rok 2026 bylo v důsledku pandemie opuštěno a shledáno jako nereálné.
Sdružení či nadace Itxaso (které má stavbu i finance na starosti) vyzvalo k zastavení všech prací na místě, dokud nebudou na tripartitním setkání mezi obyvateli, nadací a městskou radou vypracovány a ujasněny další budoucí stavební plány. Na své poslední tiskové konferenci v roce 2019 nadace oznámila příjem za roky 2018 a 2019 ve výši 80 milionů eur (67 milionů liber) a 100 milionů eur, z nichž přibližně 110 milionů eur bylo vyčleněno na stavební práce. Zbývajících 70 milionů eur bylo odloženo stranou “pro případ, že by došlo k poklesu počtu návštěvníků”.
K dalším sporům došlo, když na začátku pandemie nadace oznámila, že všechny práce s výjimkou věže María budou pozastaveny až do roku 2024 a většina pracovní síly byla až do odvolání propuštěna. Situace je zatím nepřehledná a očekávají se další jednání všech zainteresovaných stran. Sagrada Família tak odráží i naši komplikovanou dobu, to však chrámu nebrání, aby pomalu, ale jistě rostl dále k nebesům.
Radan Wagner
Antoni Gaudí (1852 – 1926) je znám jako katalánský architekt, katolicky zaměřený představitel barcelonského secesního modernismu. Od dětství měl podlomené zdraví: trpěl problémy s plícemi a těžkým revmatismem. Víra a umění jej však lákalo a pomáhalo mu překonat fyzické strasti. Roku 1878 získal diplom architekta a navrhl svůj první dům. Na něm se již projevuje jeho láska k přírodě a originální projev inspirovaný rovněž maurským stylem s živou barevností a bujným ornamentálním tvaroslovím. Klíčové se pro umělce stalo setkání s mecenášem jménem Eusebi Güell, díky němuž vznikla řada stavebních činností. V roce 1883 zahajuje Gaudí svůj vrcholný projekt katedrálu Sagrada Família, jemuž se věnoval až do konce života. Barcelonský samotář žil asketicky, byl vegetariánem ze zdravotních důvodů, nikdy se neoženil a mnohdy přespával na staveništích. Jeho posledním přáním bylo, aby byla katedrála postavena výlučně z darovaných peněz. Zemřel 7. června 1926, když jej srazila tramvaj. V současné době probíhá v katolické církvi příprava na jeho svatořečení.
Psáno pro Pátek LN
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku