Na počátku 20. století umírá poněkud symbolicky Friedrich Nietzsche, zásadní myslitel, jenž vystavil Bohu úmrtní list. O dva roky později (1902) vystupuje z vlaku na Hlavním nádraží v Praze (tehdy Franze Josefa) básník, a jeho hvězda měla teprve zazářit. Dvaadvacetiletý muž s buřinkou korunující tvář s elegantním knírkem a zasněnýma očima se ubytoval na Poříčí U Rozvařilů – v hostinci se „šantánem, hořkým pivem a povolnými ženami“. Odtud pak vyrážel na Staroměstské náměstí, k orloji, Týnu, Nové synagóze a Židovské radnici, kde „čas jde na ciferníku pozpátku“, na Karlův most „plný soch“ a Malou Stranu. V podvečer pak stoupal na Hradčany do katedrály a Svatováclavské kaple s nástěnnými ametysty, v nichž uzřel svou hlavu: „Podívejte se, žilky uprostřed kreslí tvář s planoucíma šílenýma očima. Říká se, že je to tvář Napoleonova… Je to moje tvář, zvolal jsem, a moje chmurné zářivé oči.“ Taková jsou autentická slova chodce Guillaume Apollinaira, o jehož básních Vítězslav Nezval později prohlásil: „mají pro poezii takový význam, jako pro život lidstva objevení parního stroje nebo elektřiny“. A ihned dodejme, že jeho činorodá a neomylně předvídající osobnost je naprosto klíčová stejně tak pro moderní výtvarné umění.
Reminiscence na památnou cestu do Čech nalezneme v jeho povídce Pražský chodec a pak zvláště v jedenácti verších zásadní a přelomové básně – v Pásmu z roku 1912, kterou mistrovsky přeložil Karel Čapek v roce 1918. Tak se u nás zrodil apollinairovský kult, který zde zapustil hluboké a trvalé kořeny. (Snad jen Vincenc Kramář trval na negativním postoji vůči jeho výtvarné esejistice zaměřené na futurismus a kubismus). Tento pařížský Polák narozený v Itálii znal práce Fillovy a Kubínovy, snad i Kubištovy, a také studii Josefa Čapka o moderní architektuře. Pásmo stálo na počátku poetismu – Devětsilu formovaného Karlem Teigem roku 1923, společenství, které „nechtělo být pouze dalším uměleckým směrem, nýbrž filozofií pozemského štěstí.“ Za touto inspirativní působností se však skrývá ještě jiné a méně jednoznačná Apollinairova tvář. Tou je podoba projevující se jasněji na dávném poli mytickém i mystickém, trvalá v zákoutích avantgardy poněkud přehlíženými. Vzdělaný a na minulost napojený Apollinaire hledal hlubší souvislosti i analogie na pozadí soukromého příběhu. To postřehl již roku 1914 Karel Čapek: „Apollinairovo jméno bude vždy spojováno s dějinami nového malířství ve Francii… a v jeho básních zas mluví podivná a nesdělitelná intimnost… nejsmutnější z básníků této epochy… je zbožný, jaksi uprostřed mezi křesťanstvím a židovstvím… zrozen z rodičů kosmopolitních byl vskutku stavěn kus po kuse jako věž, na které jsou znaky mnoha lidí, idejí a času.“
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku