Na počátku 20. století umírá poněkud symbolicky Friedrich Nietzsche, zásadní myslitel, jenž vystavil Bohu úmrtní list. O dva roky později (1902) vystupuje z vlaku na Hlavním nádraží v Praze (tehdy Franze Josefa) básník, a jeho hvězda měla teprve zazářit. Dvaadvacetiletý muž s buřinkou korunující tvář s elegantním knírkem a zasněnýma očima se ubytoval na Poříčí U Rozvařilů – v hostinci se „šantánem, hořkým pivem a povolnými ženami“. Odtud pak vyrážel na Staroměstské náměstí, k orloji, Týnu, Nové synagóze a Židovské radnici, kde „čas jde na ciferníku pozpátku“, na Karlův most „plný soch“ a Malou Stranu. V podvečer pak stoupal na Hradčany do katedrály a Svatováclavské kaple s nástěnnými ametysty, v nichž uzřel svou hlavu: „Podívejte se, žilky uprostřed kreslí tvář s planoucíma šílenýma očima. Říká se, že je to tvář Napoleonova… Je to moje tvář, zvolal jsem, a moje chmurné zářivé oči.“ Taková jsou autentická slova chodce Guillaume Apollinaira, o jehož básních Vítězslav Nezval později prohlásil: „mají pro poezii takový význam, jako pro život lidstva objevení parního stroje nebo elektřiny“. A ihned dodejme, že jeho činorodá a neomylně předvídající osobnost je naprosto klíčová stejně tak pro moderní výtvarné umění.

Reminiscence na památnou cestu do Čech nalezneme v jeho povídce Pražský chodec a pak zvláště v jedenácti verších zásadní a přelomové básně – v Pásmu z roku 1912, kterou mistrovsky přeložil Karel Čapek v roce 1918. Tak se u nás zrodil apollinairovský kult, který zde zapustil hluboké a trvalé kořeny. (Snad jen Vincenc Kramář trval na negativním postoji vůči jeho výtvarné esejistice zaměřené na futurismus a kubismus). Tento pařížský Polák narozený v Itálii znal práce Fillovy a Kubínovy, snad i Kubištovy, a také studii Josefa Čapka o moderní architektuře. Pásmo stálo na počátku poetismu – Devětsilu formovaného Karlem Teigem roku 1923, společenství, které „nechtělo být pouze dalším uměleckým směrem, nýbrž filozofií pozemského štěstí.“ Za touto inspirativní působností se však skrývá ještě jiné a méně jednoznačná Apollinairova tvář. Tou je podoba projevující se jasněji na dávném poli mytickém i mystickém, trvalá v zákoutích avantgardy poněkud přehlíženými. Vzdělaný a na minulost napojený Apollinaire hledal hlubší souvislosti i analogie na pozadí soukromého příběhu. To postřehl již roku 1914 Karel Čapek: „Apollinairovo jméno bude vždy spojováno s dějinami nového malířství ve Francii… a v jeho básních zas mluví podivná a nesdělitelná intimnost… nejsmutnější z básníků této epochy… je zbožný, jaksi uprostřed mezi křesťanstvím a židovstvím… zrozen z rodičů kosmopolitních byl vskutku stavěn kus po kuse jako věž, na které jsou znaky mnoha lidí, idejí a času.“

Ono Čapkovo „cosi uprostřed dvou náboženství“ nacházíme v gnózi – v osobním a mystickém poznání, konkrétně pak v gnosticismu zrozeném v helénské Alexandrii v prvním století po Kristu, v proudu, který tak konkuroval obecně svazujícím učením. Zde nalézáme vlivy perské a babylonské, ozvěny kultu egyptských, řecká mystéria, Platóna a novoplatonismus i reflexe židovské či astrální stmelené mystikou a magií. Člověk zklamaný institucemi velkých a dravých náboženství hledal horizont svého života mimo rozporuplnou společnost, začal si více uvědomovat svou individualitu plynoucí časem až k smrti a navracející jej k prapůvodnímu světlu. Tradovaným otcem veškeré gnóze je Šimon Mág, o němž se v pramenech dočítáme, jak v sedmém roce po Kristovi setkal se s apoštolem Pavlem, aby se spolu střetli v tříhodinovém řečnickém klání: o mnohobožství či Bohu jediném, o říši světelné či nebeské o hledání či pokání. Šimon, který „zradil židovskou víru a přiklonil se k Diovu kultu“, z hlediska dalšího historického vývoje prohrál. Chtěl být spolu se svou družkou Helenou mesiášem – ztělesněním dokonalého božství – vtělením oboupohlavního, androgynního nedělitelného celku. Jeho víra a myšlenky však nezmizely.

Rané, ale již zanedlouho známé Apollinairovy kratší prózy vznikají kolem roku 1910. Kacíř a spol., Pražský chodec (provázený městem Věčným Židem) či Šimon Mág (ano, onen otec gnóze) vstupují do novátorské poetiky všudypřítomného „papeže kubismu“. Apollinaire však nebyl ve své avantgardní generaci jediným „zaklínačem“. Vzpomeňme v krátkosti alespoň jeho nejbližší kumpány z party na Montmarteru. Pablo Picasso: jeho slavné modré období není ani tak o chudobě či cirkusovém prostředí jako spíše, a to především, o hlubší symbolice. Již C. G. Jung identifikoval v Harlekýnovi malířovo alter ego podstupující cestu do pekla – záhrobí, aby tak mohl být očištěn a zasvěcen. „Picasso začíná ještě předmětnými obrazy v modré, modři noci, měsíčního svitu a vody, thovtské modři egyptského podsvětí… nenásleduje ideál uznávané krásy a dobra, nýbrž démonickou přitažlivou sílu ošklivého a zlého, jež se antikristovsky a lucifersky vzdouvá v moderním člověku… a tak se také Picasso proměňuje a obměňuje se v podsvětní formě tragického Harlekýna… jež putuje jako Faust všemi formami a mlhami Hádu do jeskyně zasvěcení a tajného poznání… aby se stal kýmsi větším, kdo rozbíjí skořápku, a touto skořápkou je často – mozek.“

Ostatně v Barceloně, kde se Picasso formoval a uspořádal svou první výstavu, měl každoročně před očima toto esoterické téma. Harlekýn, spojovaný s Hermem, vystupuje na zdejším pouličním karnevalu a předvádí vítězství nad smrtí (proto Apolinnaire o Picassovi někdy mluvil jako o Harlekýnovi Trismegistovi, tedy Hermovi). Picasso byl během tohoto barcelonského období také členem skupiny Vahalla, zkoumající mystické aspekty operních děl Richarda Wagnera, který zdejší avantgardu okouzloval tak jako vše ze severu Evropy. Navíc parta scházející se ve slavné krčmě Els Quatre Gats vzývala vedle všech novot také anarchismus (separatismus) zvláště Bakuninův a Nietzscheho postoje. „Krása? Pro mne to slovo nemá smysl, protože nechápu, odkud se bere jeho význam ani k čemu vede,“ prohlásil Picasso.

Jiným a důvěrným Apollinerovým blížencem se stal Max Jacob – básník, kreslíř a jasnovidec mířící pod povrch – k mystičnosti, tentokrát i poživačnosti či sadistické krutosti. Tyto sklony střídal po vzrušujících montmarterských nocích v nedalekém kostele Sacré – Cour kde upadal do extáze. Také Erik Satie – hudebník, skladatel, klavírista a choreograf (partner malířky Susane Valadone) předešel v mnoha směrech dobu (je považován za předchůdce ambientní hudby) a popíral obvyklé představy o moderních bořitelích duchovních tradic. Byl členem Rosenkruciánského řádu excentrického Joséphina Péladana a posléze založil vlastní Metopoltitní Církev Umění – jako její jediný člen byl Mistrem chrámu, z jehož titulu mísil „dadaistickou“ mystifikaci a skutečně prožívaný mysticismus.

Fernande Olivier, Picassova přítelkyně z období Bateau Lavoir zanechala cenná každodenní svědectví: „Max Jacob, Apollinaire a všichni ostatní chodili denně k Picassovi nebo se navěšovali vzájemně… Max byl nepostižitelný, těžko uchopitelný, bez přílišné vyrovnanosti, ale přece jen oduševnělý, zábavný i humorný. Jaký rozdíl mezi jeho chaotickým příbytkem a Guillaumeovým… Tento byl jasný, čistý a přísně účelný… především se nikdo nesměl dotknout jeho lůžka… dokonce i milostné hry se odehrávaly jen na lenošce. Jeho hlava byla trochu hruškovitého tvaru, rysy ostré, sympatické a zjemnělé. Malá očka pod obočím jak dvě čárky, byla posazena příliš blízko orlímu, dlouhému a jemnému nosu… Byl směsí ušlechtilosti a určitého druhu hrubosti, projevené dětským nespoutaným smíchem. Když monotónně předčítal své verše, působilo to jako zaklínání, které posluchače dostávalo až do jakéhosi snového vytržení.“

Apollinairova hlava, v které se zrodil Bestiář, Pražský chodec, Šimon Mág či Pásmo přitahovala pozornost. Julia Hertwig, autorka básníkova životopisu cituje jeho dobovou charakteristiku: „Citlivý, naivní, v hloubi duše možná trochu pověrčivý, jak bývají mnozí jemní, obrazotvorností obdaření a umělecky nadaní lidé, kteří si zachovali smysl pro pohádkové čáry a kouzla… Jeho přátelé vyprávěli, jak na něj tíživě zapůsobila Jacobova předpověď, že umře mlád.“ Brzy po této příhodě namaloval básníkův přítel stranící se však bohémského ruchu, Giorgio de Chrico zásadní obraz Člověk – střelecký terč, respektive dva obrazy nazvané: Sen básníka a Portrét Guillauma Apollinaira. Na těchto malbách vidíme hlavu – sochu s černými brýlemi odkazujícími nás k mystickému vidění se zavřenýma k okolí slepýma očima. Na druhém z obrazů, nazývaném také Věštecký rozeznáváme v zadním plánu černou básníkovu siluetu s pověstným „římským nosem“ a vyznačeným terčem na levé skráni. Samotářský de Chirico, Apollinairem nábožně obdivovaným, byl nadán až chorobnou citlivostí a byl považován za umělce – mága s telepatickými i jasnovideckými schopnostmi. Dnes slavný portrét dokládá tyto malířovy výjimečnosti. Až do konce krátkého básníkova života visel obraz v jeho mansardě hned vedle válečné přilby prostřelné na básníkově hlavě během první světové války.

Také Apollinairův citový – milostný život se ubíral neklidnými cestami. Náruživě miloval a milovanými ženami byl mnohdy trápen, manipulován a ničen. Jeho dobrácká hlava a zavalité tělo procházely četnými eskapádami, osudové ženy potkal dvě. První z nich byla tehdy dvacetiletá malířka Marie Laurencine s „kůzlečí hlavou… krátkozrace přimhouřenými víčky… se vzhledem trochu prostopášné dívky… a půvabem jaksi cizokrajným a podivným,“ podává svědectví Fernanda Olivier. Tato dívka se stala popudem – inspirací ke slavnému Pásmu, při jehož četbě později plakala. Rozchod s Marií si však vyžádal ještě tvrdšího zúčtování, nemilosrdného k oběma partnerům, a to v neméně proslulém Zavražděném básníkovi. Krutá historie lásky se časem neshodovala s touhou po klidu, a také s ctižádostí, a to tak zuřivě že se její srdce stalo postupně hluchým k zoufalému Guillaumovýmu volání… až nakonec ohluchlo téměř zcela. „Bral se kupředu připraven na vše, na nejlepší i nejhorší, muž přitažlivý, rozhazovačný a nebojácný, zrazován a olupován, rván ze všech stran; zkrátka miloval život až do bolestného vyčerpání,“ zoufal si nad ním přítel André Rouverye. Marie je roku 1914 definitivně pryč, sází na jiného muže. Po společném štěstí milenců zůstal jen památný obraz Celníka Rousseaua.

Na scéně se pak objevuje krátce, ale intenzivně druhá životní láska – Louise de Coligny – Chatillon, která na čas přehlušuje básníkovo citové prázdno a horečnou tvůrčí aktivitu. Po vypuknutí války chce Apollinaire vstoipt do armády, ale bez francouzského občanství musí čekat a vyřízení v Nizz. Zde potkává krásnou, vtipnou, světáckou i frivolní Lou urozeného původu. Taktizující třiatřicetiletáletá dáma koketuje, ale víc nepřipouští. Zklamaný básník konečně odjíždí, aby narukoval k odvodu do Nimes. Před kasárnami, kde čeká celé dny s odjezdem na frontu se náhle Lou zjevuje a ještě spolu stačí v hotelu strávit osm dní a nocí „erotického uchvácení a šílenství.“ Sama svedeného básníka pobaveně popisuje: „Robustní, s velkou hlavou a výrazným pohledem připomínal v uniformě operního zpěváka.“ Když pak Lou odjíždí, nezanechává roztouženému milenci nejmenší naději na společnou budoucnost. Apollinaire jí pak píše snad denně v letech 1914 – 15 z válečného masakru naléhavé milostné a mnohdy náruživé dopisy či básně plné naděje, zoufalství i zklamání, patřící k tomu nejpodmanivějšímu v moderní literatuře. (Až v roce 1955 dala Lou svolení k publikování výběru„přespříliš osobních a intimních“ veršů, které vyšly pod názvem Stín mé lásky).

Apollinaire v psaní ustal až po zásahu šrapnelem z granátu, který zasáhl jeho hlavu přesně v místě, které dříve vyznačil terčem de Chrico na Portrétu básníka! Po částečném ochrnutí bylo nutné přistoupit na trepanaci básníkovy lebky (tak jako u Georgese Braqua). Po propuštění z nemocnice se začíná Apollinaire objevovat mezi přáteli v uniformě s ovázanou hlavou, avšak pohoda i nevázané veselí se již nevrátily. Stává se prchlivým, výbušným, ale sám nenávidí zmínky přátel o své proměně. Časem vyměnil obvaz za koženou pásku a věnuje se opět umění, které je mu nade vše. „Zpívaje píše básně“, hlásá spolupráci řádu, zdravého rozumu i experimentu a sleduje pohyb kubismu i orfismu, jemuž dal jméno (Náhodou? Vždyť zvolený básníkův pseudonym: Apollinaire nápadně připomíná Apollóna – tedy otce Orfeova).

Roku 1917 se žení s rusovlasou Jacqueline Kolb a snaží se zklidnit svou duši. Je unaven, ale přesto dokončuje zábavnou divadelní hříčku Prsy Tiresiovy, jejíž premiéra se koná v červnu 1917. V předmluvě k této hře poprvé používá slovo surrealismus. Její absolutní či absurdní novátorství bude oceňováno jen pozvolna (v Praze měla premiéru v Osvobozeném divadle roku 1926 a dočkala se pouhých šesti repríz). Tato „poetická burleska s fraškovitými efekty“ a sbory pod vedením Maxe Jacoba se odehrává kdesi v Zanzibaru. Původně mělo jít o parodii na státní francouzskou kampaň na podporu zvýšení porodnosti, svou fantastikou se však Prsy Tiresiovy staly nadčasovým představením, které se dodnes uvádí v převážně v operní podobě. Jedná se o příběh energické Terezy, která pouští svá ňadra po větru, aby jako balónky ulétla pryč a umožnila své majitelce stát se emancipovanou ženou či dokonce mužem. Její manžel prošel rovněž metamorfózou – změní se v rodičku a přivede na svět 40 000 dětí. Vše nahlíženo pod Apollinairovým poetickým heslem: „Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo.“ V Prsech Tiresiových a Zavražděném básníku je třeba hledat začátek surrealismu. „Zatím se ještě nedovedu rozhodnout, je-li mé drama vážné nebo není, „ píše Apollineire ve své předmluvě. Odpovědi už se nedočkáme.

Zanedlouho po premiéře básník velkého srdce, hluboké paměti i odvážných experimentů umírá a to 9. 11. 1918 ve svých 38 letech na španělskou chřipku, vyčerpáním i opožděnými následky válečného zranění. V ulicích Paříže se oslavuje právě uzavřený mír. Apollinairův hrob se nalézá na hřbitově Pére–Lachaise, jeho hlava v Picassově sochařském pojetí však hledí na život v nenápadném pařížském parku před Saint-Germain-des-Prés.

Radan Wagner