Arshile Gorky byl po matce potomkem apoštolských knězí. Narodil se 15. dubna 1904 v Turecku, jako Armén Vosdanik Manuk Adoian, do nejhorší možné doby. Vyvražďování Arménů Turky po desítkách tisíc, které začalo před necelými deseti lety, mělo ještě pokračovat a vrcholit během druhé světové války. Turci tehdy bezdůvodně obvinili Armény ze své porážky od Rusů v bitvě u Šarikamiše na arménském území. A pod touto záminkou rozpoutali v květnu 1915 genocidu, během níž popravami, vystavením nelidským podmínkám během transportů, vyhnáním do pouště a upalováním vyvraždili 1,5 milionu Arménů.
Gorkyho otec stačil včas uprchnout do Spojených států. Chlapci bylo 11 let, když útoky Turků vyhnaly jeho matku se čtyřmi dětmi a spoustou jiných utečenců na 200 km dlouhou cestu na bezpečnější ruské území. Mnoho z utečenců, vyčerpaných pochodem, brzo zemřelo na nemoci nebo smrtí hladem. Adoianovi a jiní přeživší našli útočiště na prostranství u katedrály Ečniadzin, kde do prosince 1915 umíralo téměř 400 osob denně. Rodina tu zůstala asi tři týdny před další cestou do blízkého Jerevanu. Matka se z těchto útrap nikdy nevzpamatovala. Po několika letech umírá svému patnáctiletému synovi v náručí na následky dlouhodobého hladovění. Obě starší sestry mezitím stačily emigrovat za otcem do Ameriky a tak zůstal Gorky sám, s o dva roky mladší sestrou Vartoš. Sourozenci se záhy vydali na strastiplnou, téměř rok trvající cestu za zaoceánskou lodí, přes Konstantinopol a Atény. Když dorazili do New Yorku, psal se 26. únor 1920.
Ubytovali se v Massachussets, v rodině jedné ze svých sester. V dubnu odešel Gorky za otcem na Rhode Island. Nedokázali se však již sblížit, a když se otec následující rok znovu oženil, Gorky od něho odchází. Snaží se uplatnit velký výtvarný talent, který projevoval už v dětství, při studiu na výtvarných školách v Providence, Bostonu a New Yorku. Živí se mytím nádobí v restauracích, o prázdninách pracuje v továrně jako dělník. Ještě během studií získává místo instruktora kresby a vyučuje. V roce 1924 se podepisuje pod svůj impresionistický obraz jako Arschele Gorky. Tvrdí, že je bratrancem Maxima Gorkého a nové jméno – Arshile Gorky – přijímá oficiálně o rok později.
Ve druhé polovině dvacátých let zvládl bravurně Cézannovu lekci výstavby obrazu pomocí barevné modulace a pokračoval ve stopách vývoje moderního umění směrem k Picassovým principům syntetického kubismu. Namaloval několik portrétů. Vynikají mezi nimi dvojportréty podle staré fotografie, na níž je se svou matkou. I když na nich pracoval 10 let (1926-36), zůstaly nedokončené. Tato doba patří také jeho prvním významným setkáním. Na Grand Central School of Art dělá instruktora Hansi Burkhardtovi, potkává Davida Burljuka, Willema de Kooninga, Johna Grahama, Stuarta Davise.
Začátek hospodářské krize přinesl mnoha umělcům existenční problémy. Gorky, kterému se nedostávaly ani prostředky na základní malířské vybavení, měl přes to v této době svůj první veřejný úspěch v podobě účasti na skupinové výstavě malířů a sochařů do 35 letv Museum of Modern Art. V roce 1934 už vystavuje poprvé samostatně ve filadelfské Mellon Galleries a připojuje se k Artists Union. Ve Filadelfiipak dává lekce abstraktního malířství v Boyer Galleries a je krátce ženatý se studentkou umění. V roce 1937 odhaluje veřejnosti nástěnné malby, které vytvořil pro letiště Netwark. Jeho první „muzeální“ obraz – Painting – kupuje Whitney museum. To už vstřebává další vlivy: Kandinského, Massona a především Miróa. To, co by bylo u Američana nebo Evropana známkou slabosti a eklekticismu, je u tohoto Arména jen formou hledání svého vlastního, originálního způsobu vyjádření. V roce 1945 o tom řekl: „Umění je řečí, kterou musíte ovládnout, abyste ji mohli zprostředkovat.“ Během další práce na nástěnných malbách stihne Gorky ještě krátce před začátkem 2. světové války obeslat svou první zahraniční skupinovou výstavu v Paříži.
Poprvé v životě teď přestávají na Gorkyho doléhat hmotné starosti. Nicméně, 28. února 1938 píše Vartoš a její rodině: „V současnosti se mě zmocnila extrémní melancholie a nemohu se soustředit na nic, krom své práce. Moji nejdražší, v poslední době jsem se měl dobře, ale pracoval jsem příliš a měnil jsem svůj malířský styl. Neustále mě to vystavuje extrémním duševním mukám. Nejsem spokojen a od této chvíle nebudu ani jediný den spokojen s mými obrazy. Přeji si vytvořit hlubší a čistší práci.“
Rozhodující pro nalezení vlastního způsobu malby bylo jeho setkání s Robertem Mattou v roce 1941. Ten jej (tak jako další umělce New Yorské školy) nasměroval prostřednictvím uvolněné energie a odlehčeného rukopisu k abstraktnímu expresionismu. Mezi roky 1938 a 1944 namaloval sérii šesti pláten „Zahrada v Soči“. Její název odkazuje oklikou na Gorkyho vzpomínky na rodnou zem. Během práce se rozhodoval, zda opravit název série na Zahrada v Chorkomu, odkazující na místo, kde se narodil. Nakonec zvolil známější místo Soči. Tato zahrada se nacházela blízko Adoianova domu, v Chorkomu, a Gorky o ní mluvil s něhou: „Asi 194 stop od našeho domu, cestou k pramenu měl můj otec malou zahradu s několika jabloněmi, nerodícími už ovoce. Byl tam holub skalní, napůl pohřbený do černozemě, s několika málo kousky mechu umístěnými zde jako spadlé mraky.“
Rok 1944 byl rokem Gorkyho osobního setkání s André Bretonem. Jako jeden z mála Američanů je vpuštěn do kroužku surrealistických válečných émigrés a navazuje přátelství i s dalšími surrealisty. V březnu následujícího roku má příležitost vystavovat v tradiční baště surrealistů Julien Levy Gallery. Do jeho katalogu přispívá Breton krátkou, ale významnou studií „Pramen oka“. Oceňuje u Gorkyho zejména schopnost vytvářet imaginární biomorfní „hybridy“ na základě přímého kontaktu s přírodou – díky tomu, že zcela odhalil tajemství pramene oka, pro většinu umělců skrytého, podobně jako je ukryt pohon hodinových ručiček v neprůhledné skříňce pod nimi.
Posledních 7 let života (1941-48) strávil se svou druhou ženou Agnes, dcerou admirála, s níž měl dvě dcery. Vytvořil svá další vrcholná díla, například Mohavskou poušť (1941), Deník svůdce (1945) nebo Utrpení (1947). V lednu 1946 však dostává první ránu, když požár v jeho ateliéru zničil 27 velkých obrazů. V únoru je mu operována rakovina střeva. 5. června 1948 navštěvuje Gorké v Connecticutu přítel Matta a zamiluje se do Agnes. Využívá toho, že stejně jako Agnes pochází ze zámožného prostředí a údajně tvrdí, že oni dva jsou přece „tvídoví“ (tweedy), zatímco Gorky je coby chudý arménský přistěhovalec „mastný“ (oily). Když Gorky odhalí jejich románek, vyhledá Mattu na Manhattanu a při bouřlivé scéně ho honí v Central Parku s holí v ruce. Křičí, že je jako Stalin. Matta se ho snaží „uklidnit“ ujištěním, že ho Agnes neopustí. Vzápětí ji informuje, že se Gorky zbláznil. Agnes na to reaguje tím, že s dětmi odchází. Gorkyho duševní zdraví, které bylo těžce nalomené už zážitky z dětství, dostává vzápětí poslední ránu. 26. června jej Julian Levy odvezl automobilem na konzultaci k psychiatrovi a během zpáteční cesty havaroval. Gorky má roztříštěnou klíční kost a ztratil cit v pravé ruce. Nemůže malovat. Upadá do těžké deprese. 21. července napsal na starou krabici „Sbohem moji milovaní“ a oběsil se. Jeho tělo objevují sousedé, malíř P.Blume a kritik M.Cowley.
André Breton zařadil Gorkého v rozhovoru s Jeanem Duchém z 5. října 1946 mezi „nejkrásnější zářivé časované střely“, které malířství vystřelilo za války na americké pevnině. Když se dozvěděl o Gorkyho smrti, křičel na Mattu „vrahu“ a zinscenoval jeho vyloučení ze surrealistické skupiny. Jediný, kdo nepodepsal, byl Viktor Brauner. Vyloučili jej o 14 dnů později také. Formalistický kritik Clement Greenberg, který dříve kritizoval Gorkyho styl pro domnělé ovlivnění Pařížskou školou, označil jeho předčasnou smrt za strašnou ztrátu pro americké umění. Prohlásil, že byl jedním z velmi mála umělců, způsobilých reprezentovat americké umění ve světě, a uznával Gorkyho jako jednoho z vůbec největších umělců, jakého kdy Amerika v malířství amerického typu vyprodukovala. Harold Rosenberg, autor první Gorkyho monografie, kritik soustřeďující se na otázky Gorkyho senzibility, aby jej mohl vyzvednout ke svému Panteonu akčních malířů, transformoval pro tento účel své chápání „akce“. Plátno mu již nebylo arénou, v níž se jedná, ale myslí. Arénou, skrz níž umělec objevuje. Přes velké rozdíly ve svých přístupech ke Gorkymu (Greenberg byl zaměřen ve svém uvažování o Gorkyho umění na styl; Rosenbergův pohled se koncentroval na senzibilitu), se oba kritici shodli v určení Gorkyho mistrovského díla. Je to Deník svůdce.
Vladimír Hanák
Diskuze k tomuto článku