Jen výjimečně se podaří spojit závažné téma a čtivý příběh – tedy nabídnout čtenáři málo známou tématiku způsobem fundovaným a zároveň strhujícím, aniž bychom se topili v poznámkovém aparátu. Kniha nazvaná Avantgardisté s podtitulem Ruská revoluce v umění 1917 – 1935 v podání holandského autora Sjenga Scheijena k takovým ojedinělým událostem patří. Hlavní role v tomto revolučním příběhu hrají Kazimír Malevič a Vladimír Tatlin, dále pak Vasily Kandinskij, El Lisickij, Olga Rozanovová nebo Mark Chagall, tedy výkvět umění 20. století.
V roce 1913 se v Rusku začaly dít věci… ostatně celá Evropa byla svědkem nebývalé kreativity přinášející zásadní změny nejen v moderním umění. „Moskva, 14. září 1913. Kolem čtvrté odpoledne vystoupili z taxíku… tři muži. S obličeji pomalovanými na modro a červeno kráčeli… po Kuzněckém mostě téměř až k ulici Lubjanka… dění přihlíželo několik mladých lidí, z nichž někteří patřili k jejich stoupencům, a dále pár reportérů a fotografů z novin… Vůdcem tria byl umělec jménem Michail Fjodorovič Larionov. Na tuhle performanci upozornil… v novinovém rozhovoru… a rovněž sdělil, že má v plánu vydat ´Manifest muže´, v němž by vyhlásil revoluci v pánské módě.“ Takto se začíná odvíjet příběh strhující knihy o ruském revolučním umění…
V Rusku se avantgarda profilovala a stále razantněji prezentovala samozřejmě i díky společenským (politickým) událostem, které vešly později neblaze do světových dějin. Někdy se obě hnutí slévala do jednoho proudu, jindy měla odlišný charakter a možná i jiné ambice. Holandský autor titulu Avantgardisté vyjasňuje v knize řadu událostí a pohnutek, přibližuje nám dění i osobní zápolení ba rivalitu, vypráví o tom brilantně a na základě doložených pramenů – textem i vzácným fotografickým materiálem.
Ale vraťme se k příběhu, který se nám dosud definitivně nepřehledný a temný, a plný otazníků – tedy na začátek a k provolání nazvaném „Proč pomalováváme.“ V tomto manifestačním prohlášení se mimo jiné dozvídáme jednu ze základních dobových tendencí, totiž jít posedle stále a nově vpřed: „Propojili jsme umění se životem. Poté co stáli mistři dlouho stranou, jsme nyní naplno okusili života a ten vtrhl do umění. Teď je načase, aby umění vtrhlo do života. Pomalovanými tvářemi tento vpád začal. Srdce nám bijí jako o závod.“
V Paříži, Mnichově či Berlíně se začalo moderní umění (a vědomí) drát na povrch a muselo se vypořádávat s veskrze neměnnými společenskými pořádky. V Rusku se díky atmosféře celkového převratu tvoření vyřítilo se svými ideami naplno. Utopická představa, že lze kreativitou a novou estetikou změnit člověka (společnost), se ukázala být naivní, ale to je zřejmé až po prožitých zkušenostech a ovšem i s odstupem času.
Do jisté míry oba umělci triumfovali – i když opačným způsobem. Malevičovi se podařilo obrátit umění dovnitř jako nikdy předtím, svrchovaně sebevztažné a soběstačné. Tatlinovi se podařilo obrátit umění ven jako nikdy předtím, jako prostředek k zapojení a přetvoření vnějšího světa.
„Malevič vytýkal Tatlinovi, umělci fixovanému na materiál, že má příliš úzký rozhled. Tvrdil, že mu železo zastiňuje obzor,“ čteme ve svědectví Dymšicové, která si hádku pamatovala: „…to byli dva nejzavilejší a nejnesmiřitelnější rivalové své doby.“ Sjeng Scheijen ve své knize k tomu vtipně dodává: „Možná ale už tehdy tvořili i jakési komické duo. Představuju si to jako scénku z černo-bílého filmu. Tady je máme, Poláka a Rusa, první je obtloustlý prcek, druhý hubený dlouhán. Bez ustání spolu tráví bok po boku mnoho hodin ve vlakových kupé, v čekárnách, hotelích. Obtloustlého prcka je všude dost, žvaní a druhého sekýruje. Hubený dlouhán mlčí, chmuří se, ale zastrašit se nedá. Podrážděnost stoupá. Obtloustlý prcek jede jako kafemlejnek, zvyšuje hlas, tlačí na pilu, chce druhého přimět k reakci. Hubený dlouhán demonstrativně mlčí, tváří se netečně. A pak mu nevyhnutelně bouchnou saze.“
Avantgardisté (zvaní zde zpravidla prostě jako futuristé), jim blízcí anarchisté a nevypočitatelní bolševici – to vše byly ingredience dosud nevídaného chaotického jevu. Velká říjnová revoluce totiž nebyla jen razantním přelomem, ale do jisté míry (a do jisté doby) rovněž příležitostí, na které se podíleli z různých důvodů i špičkoví umělci. Jejich svobodomyslnost, ale místy i fanatismus se časem dostávaly do sporů s politickými představami komunistů. Dnes slavné tvůrčí osobnosti se na jisté období podílely na plánech reformovat umělecké vzdělávání, budovat galerie, spravovat muzea (v lepším případě), zaplavit veřejný prostor avantgardním tvaroslovím převážně v duchu suprematismu. Pro bolševiky, kteří zpočátku potřebovali tento tvůrčí zápal, se však takové „nekontrolovatelné“ paralelní snažení a nadšení stalo nebezpečným fenoménem. Za pouhých pár let se umělci a takto sdílený socialismus stali komunistickému politbyru nepohodlným fenoménem. Zamýšlený triumf „života v umění“ skončil tragédií.
Kazimír Malevič (po rodičích Polák narozený v Kyjevě) zastával v revolučních letech důležité posty nového státu, byl bytostným vůdcem a hlasatelem své (taktéž nekompromisní) teorie a praxe. Leninem vymyšlený „plán monumentální propagandy“ zaměstnával nejen Maleviče, ale i stejně ambiciózního Tatlina, který se nakonec ve světě proslavil nejvíce jako autor návrhu na ocelovou obří věž – Pomník třetí internacionály. Tento monument se měl tyčit v Petrohradu do výše 400 metrů, avšak z jeho realizace nakonec ve víru událostí i zákulisních bojů sešlo.
Kniha Avantgardisté je plná velkých i drobných událostí, obsahuje svědectví a překvapivá zjištění, po kterých můžeme obdivovat smělé plány, bezprecedentní výkony; zarážející (?) je však lidské soupeření přímo uvnitř avantgardy. Osobní ambice, ale neschopnost dělat kompromisy nakonec dostala avantgardisty – futuristy mimo (mocenskou) hru.
Malevič, Tatlin a další představitelé uskutečňovali v době bídy až hladomoru („všudypřítomného chladu a smradu“) smělé plány – věřili v jejich smyl a budoucí všezahrnující naplnění. „V budovách Moskevské školy malířství, sochařství a architektury… se nacházely také byty pro pedagogy, z nichž některé obývaly avantgardisté včetně Tatlina. Nástup futuristů pro starou gardu umělců představoval porážku… a stali se přebytečnými… Zreformované umělecké školy začaly razit radikálně demokratický kurz… tedy pryč s diplomy, hodnostmi, řády a výsadami, jež dělají velkému jménu jen ostudu!“ Taková aktivita sebevědomých avantgardistů však časem narážela nejen u bolševiků, ale i některých studentů. Sami avantgardisté nakonec „vzali zpátečku“, když ve svobodných školních volbách neuspěli (nebyli zvoleni) jako pedagogové na prvních místech, tak jak si bezpochyby představovali. To tyto věrozvěsty zaskočilo.
Sledované období „hladu a karnevalů“ (Erenburg) začalo přinášet i první oběti – například Olga Rozanovová (autorka famózního suprematistického obrazu Zelený pruh) pracovala se vším úsilím na výzdobě veřejného prostoru až do infekčního vyčerpání. Její první abstraktní obrazy z let 1913 – 14 se tak odrážely na fasádách velkých budov… a její smrt blízké avantgardisty šokovala; dokonce žádali o souhlas uspořádat poslední rozloučení na Rudém náměstí pod velkým suprematistickým uměleckým dílem, což povoleno nebylo. Další rána a varování. A tehdy byl Malevič, hovořící na jejím pohřbu s třesoucíma se rukama, prvně na pochybách o upřímném vztahu mezi politikou (bolševiky) a uměním (avantgardisty).
Časem se začaly objevovat „lidové“ výtky proti těmto „neukázněným futuristům“ – Lidový komisariát sbíral síly a argumenty pro vytlačení avantgardních „manýr“ z veřejného (politického) života. Politika a kultura k sobě patřily. Možná je to překvapivé zjištění, ale lidé přes těžké životní podmínky hojně navštěvovali divadla, výstavy či koncerty. Takové zážitky jim přinášely tolik potřebné uvolnění, ale i naději na lepší zítřky; jen tak mohli důstojněji přežívat v bitvě (dosud ale poněkud skryté) mezi jednotlivými směry a frakcemi. Doba pokračovala a přinášela další znamení…
Byl to velký, násilný úspěch, kterým Lenin chtěl oslavovat široko daleko. Stručně řečeno, potřeboval všechny na palubu se svou vládou a svým socialistickým programem; Potřeboval nějakou dobrou propagandu, pak se všech svobodomyslných zbavil…
„Dá-li se rok 1918 považovat v případě avantgardistů za rok triumfu, pak se rok 1919 pro ně stal rokem porážky. Vyčerpal je stres spojený s organizační prací a odpor, jemuž neustále čelili. Protesty proti jejich přítomnosti v bolševické byrokracii sílily a avantgardisté o značnou část nově nabyté moci a privilegií postupně přicházeli. Kromě toho se nadále vyostřovaly konflikty mezi umělci samotnými,“ dočítáme se v další kapitole dramatického příběhu. A navíc: „Avantgardní umělci si nepochybně stále palčivěji uvědomovali, že v Sovětském svazu přežije pouze jeden jediný estetický a ideologický umělecký směr… bylo jasné, že poražení půjdou od válu.“
Malevič, Tatlin a mladší Rodčenko, Popová, Rozanovová nebo Štěpanovová a další zorganizovali přes vzájemné spory (v době „křehkého příměří“) jednu z „nejimpozantnějších expozic “ z počátku existence Sovětského svazu: Desátou státní výstavu (1919). Jednalo se pravděpodobně o první výstavu na světě věnovanou výhradně abstraktnímu umění. Rodčenkovy plakáty však také sebevědomě hlásaly: „Radujte se, dnes máte před sebou revoluci ducha. Naslouchejte nám, kteří jsme se vymanili z odvěkých okovů fotografičnosti, šablonovitosti a námětů. Jsme ruští Kolumbové malby, objevitelé nových tvůrčích postupů. Dnešek je naším vítězstvím.“
Když se Rodčenko dozvěděl, že tyto plakáty jsou „zločinné mrhání penězi občanů“, bylo jasné, kam se bývalé partnerství avantgardistů a bolševiků asi ubírá… V příštím roce bylo „shora“ připomenuto mocnému „kulturnímu“ Lunačarskému, aby „přípravy prvomájových oslav pro rok 1919 v žádném případě nesvěřoval do rukou futuristů… a aby jim byla zastavena veškerá úřední moc.“ K tomu zatím sice nedošlo, ale monopolní pozice avantgardistů začala být postupně narušována.
„Nesmíme žít v muzeích. Naše cesta neleží v kufrech přežitého, nýbrž v prostoru,“ hlásal Malevič, který stále ještě zastával některé z důležitých státních funkcí. Nově pojatá muzejní strategie (na které se podílel rovněž Kandinskij) a akviziční komise měly nakupovat díla od žijících umělců (galerijní činnost a velké prodejní výstavy byly vesměs zapovězeny povolen byly jen „státní výstavy“). V moskevské komisi – v jejím čele – stáli samozřejmě Malevič, Tatlin a Punin. Razili radikální kurz: nakupovat pouze avantgardní díla: na seznamu vybraných umělců stáli nejvýše sami tito umělci. Přes Lunačarského výtky Malevič rozhodl po svém: „Když o měsíc později skutečně díla nakupoval, omezil se na 24 umělců, z nichž polovinu představovali avantgardisté, zbytek umírnění modernisté. V soupisu akvizic stál na prvním místě opět on sám, následován Tatlinem. Čtyři nejlépe placení umělci byli zároveň nejvyššími úředníky: Tatlin, Malevič, Šterenger a symbolista Pavel Kuzněcov,“ dočítáme se na stránkách knihy. Seznam byl tedy zjevně sestavován s přesvědčením, že „teď přišla řada na nás.“ Avantgardisté, si zřejmě neuvědomili, že tímto veřejným prospěchářstvím se dostávají do ošemetné pozice a rozdmýchávají odpor a že se chovají v konečném důsledku sebedestruktivně. A tak na ně „přišla řada“ způsobem, který se jim už tolik nezamlouval. O dalších osudech se dočtete ve skvělém překladu na více než pěti stech stranách této pozoruhodné knihy.
Kniha: Avantgardisté / Ruská revoluce v umění 1917 – 1935, Sjeng Scheijen, přeložila Radka Smejkalová, Host, Brno 2023
Radan Wagner (více na toto téma naleznete v naší sekci VIDEA)
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku