Barnett Newman: průkopník "nezávislé" americké abstrakce

Existuje jen několik obrazů, které změnily vývoj dějin umění. K takovým se řadí Tizianova Assunta, Manetova Snídaně v trávě nebo Picassovy Avignonské slečny. Méně známé, avšak podobně významné, je nevelké plátno z roku 1948 nazvané Jednost 1 (Onement) od amerického malíře, sochaře a teoretika Barnetta Newmana na (1905 - 1970). Představovalo významnou změnu - událost na osobní cestě - i předěl v moderním malířství.

Jednost 1/ Onement , 1948

Newman, který původně vystudoval filozofii, v roce 1947 více přemýšlel, než maloval. Tušil, že se má či musí někam dále posunout a zbavit se dědictví evropského surrealismu. Chtěl jít „k věci“ zpříma bez dalších odkazů. Zpočátku to byl boj za „nezávislost“ amerického hnutí na evropském vzoru, v podstatě o skupinové hnutí, které společně hledalo nový (adekvátní) výraz. Jackson Pollock, Clyfford Still, Mark Rothko…

V den svých 43. narozenin (29. ledna 1948) začal Newman pojednávat plošně nabarvené plátno o rozměrech 74 x 41 cm. Zasychající vrstva indické červeně měla být, tak jako obvykle, nějak dotvářena a překrývána. K tomu účelu použil Newman na obraz svislý pruh lepící pásky – jakousi pomocnou linii, podle které chtěl rozdělit plochu a malovat na ní různá pole. Ale přišlo zjevení! Veden snad intuicí natřel pruh oranžově šarlatovou a obraz náhle dostatečně silně promlouval. „Najednou jsem si uvědomil, že jsem prostor vyprázdnil, místo, abych ho naplnil, a že má linie z ničeho nic ožila,“ prohlásil Newman své pocity v pozdějším rozhovoru. Svým pruhům, které se mu staly nadále jediným tématem, říkal „zipy“.

Newmanův důležitý obraz sjednotil či spojil protiklady a vytvořil svou dosud „nepopsanou desku“. Byla to jakási snaha o nový začátek, touha po absolutnu (podobně jako Malevičův Černý čtverec) a totální abstrakci. Radikální krok k destrukci pouhého zobrazování.

Adam, 1951 - 52

Newman spoluzaložil americkou abstrakci, která se od té evropské lišila. A svou cestu, i jako erudovaný teoretik, uměl popsat i slovy: „Evropský malíř může transcendovat své objekty a vytvořit duchovní svět, Američan transcenduje svůj abstraktní svět, aby jej učinil reálným.“ A tak by se dalo říct, že zatímco evropští abstrakcionisté hleděli a sahali za horizont, Američané – a především Newman – uchopili svou dobu. (Paradoxně jim však byl zářným příkladem Holanďan Piet Mondrian, který do Ameriky odjel před hrozbou nacismu).

Než Newman namaloval svou Jedinost 1, cítil se být součástí širšího úsilí, kam patřili Rothko nebo Still. Pak už se vydal každý svou cestou – a časem soutěžili, kdo přijde s radikálnějším nápadem. Společné východiskem jim byla sice přítomnost, ale zdrojem mytologická minulost bez estetických či programových nánosů modernity. Potvrzující literatura byla zjevná: Frazerova Zlatá ratolest a ještě více Josph Campbell. Jeho spis Hrdina tisíce tváří vyšel v roce 1949 se nesl na módní vlně – zájmu o antropologii, prehistorické a etnické umění a o schopnost člověka komunikovat prostřednictvím umění napříč věky. Abstraktní expresionisté, jak se jim zjednodušeně říkalo, viděli ve svém tvoření most k prastarým dobám, a zároveň si naléhavěji uvědomovali, že patří ke světu „tady a teď“.

Achilles, 1952

Newman čerpal erudovaně z široké škály intelektuálních (kulturních) zdrojů – řeckých, křesťanských a hlavně židovských. Zvláště kabala coby kombinace mysticismu a logiky mu byla blízká. Jak trefně o Newmanovi poznamenal John Golding: „Dospěl k názoru, že abstraktní tvar může být živoucí věcí, nástrojem abstraktního myšlenkového celku, nositele úchvatných pocitů… že tedy může být reálný. To, zda bylo objevení účinku jedné pásky na barevném pozadí v prvé řadě záležitostí technickou a vizuální, jíž až následně dodal dostatečně velkou emocionální a intelektuální váhu skrze skryté vnitřní odkazy k souboru vizionářské literatury a myšlení, nebo zda cestu k této vizi přichystalo jeho znovunalezení židovského dědictví, je otázkou, na niž, jak se obávám, nebyl ani on sám s to odpovědět.“

Eva, 1950

Newman mnohé z toho naznačil ve své studii Vznešenost je zde z roku 1948, ale konkrétní popud se vzpírá zpětné analýze. Vnějšími vlivy - možná jen podvědomými spouštěči - byla snaha dobrat se příměji k bytostnému Já ( „Já, strašné a ustavičné, je předmětem mé malby.“) Dále mytologická a etnografická literatura, ale ještě jeden moment: výstava Giacomettiho soch, kterou viděl na začátku roku 1948. Tam jej pravděpodobně zaujaly pověstné tenké plastiky prosycené však naléhavým prožíváním přítomné existence. A to také konvenovalo s jeho, respektive Mondrianovým úsilím o popisnou tvorbu.

„Obraz, který tvoříme, je samozřejmě obrazem zjevení, reálným a konkrétním, jemuž může porozumět každý, kdo se naň podívá bez nostalgie brýlí historie,“ zdůrazňoval analytik Newman.

Katedra, 1951

Navzdory pozdějším konfliktům je zřejmé, že v závěru 40. let i pár roků později čerpali Newman, Rothko a Still povzbuzení jeden z druhého, ale i z uměleckého klimatu, které spoluutvářeli. Každý pokračoval po svém a někdy je budila hrůza z opakování či slepé uličky. Newman se snažil vymanit z historických souvislostí, ale v 60. letech se k odkazu abstraktního umění postavil čelem a své kompozice rozehrával na stále větších plátnech. Newman se chtěl být solitérem, kterým v jistém smyslu beze sporu byl. Jeho boj k tradicí však inspiroval řadu umělců dalších generací zvláště z řad minimalistů (Frank Stella, Donald Judd, Bob Law).

Zlomený obelisk (Pocta Mark Rothkovi), 1963 - 67

V listopadu roku 1957 utrpěl Newman, potomek židovských emigrantů z Ruska, první infarkt, který měl vliv i na jeho tvorbu, která až do poloviny 60. let potemněla. Série černobílých obrazů, volně odkazujících také k holokaustu, je považována za vrchol jeho tvorby. Později se jeho projev opět projasnil. První samostatnou výstavu ve větší instituci měl až v roce 1960, kdy bylo jeho dlouho přehlížené dílo vystaveno v Guggenheimově museu v New Yorku.

Radan Wagner

foto: archiv

Barnett Newman: průkopník „nezávislé“ americké abstrakce

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Relevantní články

Jan Stolín: Kresby jako úvahy nad jsoucím a pomíjivým

Alexander Calder: od cirkusu k stabilům i mobilům

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?