Zpočátku fotografovala momentky z periférie kolem Vršovic, brzo se však od tradičního zpracovávání dostala k experimentování přímo v černé komoře. Od počátku 60. let Běla Kolářová vytvářela tzv. rotační snímky, kresby světlem, imaginární portréty moderních básníků, geometrické rastry… A právě ty se staly předstupněm k novému médiu. Psal se rok 1964. Kolářová se rozhodla věnovat raději trojrozměrným asamblážím… „Fotoaparát mě omezoval, znovu mi nestačil. Vteřinový záběr nemůže vyprávět o tom, jak se předměty mění, svítí a hasnou podle světla, jak ožívají vlastními stíny. Tak jsem přestala fotografovat a začala jsem lepit.“ Takto vzpomíná autorka na počátky svého přelomového období, kterým vešla v širší známost.
Tato etapa je naprosto unikátní. Kolářová využívala sice postupy, které znala od svého manžela Jiřího Koláře, ale její tvorba byla vždy autentická. Teoretik Jiří Valoch dokonce trefně poznamenal: „Právě manželka Jiřího Koláře dokáže něco, co – alespoň pokud jsem si povšiml – umí málokdo. Totiž udělat koláž, u niž je na první pohled zřejmé, že není Kolářova.“
Tyto koláže nebo lépe řečeno materiálové asambláže, jsou plochami zaplněnými důvěrně známými předměty denní potřeby. Patentka, kancelářská svorka, sponka, žiletka, pérko, sirky, korálky… to byly stavební prvky nově pojatých děl, které Kolářová představila již na své výstavě v roce 1966. Základní arsenál „nové věcnosti“ byl na světě.
Celá poetika svědčila o pozoruhodné syntéze neokázalé intimity a vůle k řádu, možná také o citlivě vystaveném napětí mezi ženským a mužským principem – a samozřejmě je to také o dialogu osobního a vnějšího světa.
Běla Kolářová se narodila 24. března 1923 v Terezíně jako Běla Helcová. Tatínek jí zemřel, když jí bylo 11 let. O mamince prý nikdy nemluvila; její bílé vlasy však s úctou používala ve své tvorbě.
S Jiřím Kolářem se seznámila v roce 1944 „u Bati ve Zlíně“, kde za války pracovala, aby se vyhnula totálnímu nasazení. Díky Kolářovi se dostala do okruhu Skupiny 42 (František Gros, Kamil Lhoták, František Hudeček, Jiří Kolář, Ivan Blatný, Miroslav Hák, Jindřich Chalupecký a další malíři, básníci, fotografové i teoretikové z tehdy mladé generace). Nakonec si charismatického (tehdy ještě) básníka (pozdějšího výtvarníka) vzala, když jí bylo 26 let. Kolář se stal manželce rádcem, ale i přísným kritikem: „Po svatbě k nám přišel vybrat mou knihovnu, milost našlo jen pár knížek, všechno ostatní zavrhl… Ať jsem později cokoli udělala, ukazovala jsem to Kolářovi s pochybnostmi. Ale uměl povzbudit, říkal: ´To je dobrý, dělej dál…´ Často mi dal nějaký podnět, impuls. Jako mnohým jiným. Ze začátku to byla určitá výchova, nezapomeňte, že jsem byla o devět let mladší. On už měl Skupinu 42, já nic,“ vzpomínala Kolářová.
Spolu pak zažili časy dobré i těžké. Na konci 40. let vyhodili Koláře z nakladatelství, kde pracoval a sama živila prací v kanceláři celou rodinu. Horší časy ještě přišly, když na přelomu let 1952 / 53 byl Jiří Kolář zatčen StB a strávil půl roku ve vězení. Stalo se tak díky jeho rukopisu – sbírky Prométheova játra. V době politických procesů tyto básně rezonovaly jako radikální obžaloba totalitního systému.
Jiří Kolář podepsal mezi prvními Chartu 77 a stal se pro režim nepohodlným ba nebezpečným. A tak byl tlačen, aby opustil republiku. V roce 1979 využil možnosti odjet do západního Berlína na německé stipendium, kde posléze s Bělou strávili jeden rok. Následně Kolář obdržel z Paříže nabídku na velkou výstavu, avšak československé úřady mu neprodloužili vízum. Kolář však chtěl přípravy na výstavu dokončit, nevrátil se a stal se emigrantem. Doma byl za nepřítomnosti odsouzen za nelegální pobyt v zahraničí.
Běla se v roce 1981 vrátila do Prahy, aby se postarala o dům, majetek a Kolářovu sbírku (část posílala postupně do Francie a část ukryla v Čechách mezi přáteli). Povolení vrátit se zpět do Paříže dostala až v roce 1985. „Zde jsme měli přátele ty i ony. S Kunderou, když to chcete vědět, jsme se nestýkali, jen jednou uspořádal Tigrid oběd, kde byl Kundera přítomen, tak to jsme si odbyli.“ Tak vzpomínala Kolářová na pařížský exil. Do Čech se oba manželé vrátili natrvalo na konci 90. let. Jiří Kolář zemřel na následky mozkové mrtvice v roce 2002, Běla 12. dubna 2010 ve věku 87 let.
Běla Kolářová se stala významnou představitelkou českého umění 20. století, měla několik výstav v zahraničí (Paříž, Helsinky, Londýn) a také u nás – například v Museu Kampa či Egon Schiele Centru v Českém Krumlově. Filmový portrét o této skromné a originální výtvarnici naleznete ZDE.
Jiří a Běla Kolářovi také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím, než Kolář zemřel, uspořádala Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci úspěšnou výstavu Kolář-Sběratel.
-red-
Foto: Česká televize, Jan Rasche a archiv
Diskuze k tomuto článku