Zpočátku fotografovala momentky z periférie kolem Vršovic, brzo se však od tradičního zpracovávání dostala k experimentování přímo v černé komoře. Od počátku 60. let Běla Kolářová vytvářela tzv. rotační snímky, kresby světlem, imaginární portréty moderních básníků, geometrické rastry… A právě ty se staly předstupněm k novému médiu. Psal se rok 1964. Kolářová se rozhodla věnovat raději trojrozměrným asamblážím… „Fotoaparát mě omezoval, znovu mi nestačil. Vteřinový záběr nemůže vyprávět o tom, jak se předměty mění, svítí a hasnou podle světla, jak ožívají vlastními stíny. Tak jsem přestala fotografovat a začala jsem lepit.“ Takto vzpomíná autorka na počátky svého přelomového období, kterým vešla v širší známost.
Tato etapa je naprosto unikátní. Kolářová využívala sice postupy, které znala od svého manžela Jiřího Koláře, ale její tvorba byla vždy autentická. Teoretik Jiří Valoch dokonce trefně poznamenal: „Právě manželka Jiřího Koláře dokáže něco, co – alespoň pokud jsem si povšiml – umí málokdo. Totiž udělat koláž, u niž je na první pohled zřejmé, že není Kolářova.“
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku