Kdo chodí tmami je kniha vydaná poprvé skoro před dvaceti lety a stále je o ní zájem. Nyní proto opět vychází – a to v nové úpravě s doplňujícími aktualitami. „Je to už dávno, ale pokud si správně vybavuju, rozhovory s Jiřím a Danielem Rynekovými jsem vedl v petrkovské kuchyni. Před sebou jsem měl ta legendární kamna, u kterých jejich otec Bohuslav ryl své destičky, ale hlavně autentický a komplexní ponor do zdejšího příběhu. Ten není barvotiskový, jak bývá často prezentován, a myslím, že právě vyvracení mýtů byl jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč, tehdy literárnímu zelenáči, Jirka s Daníkem kývli na spolupráci. Saturnin by to nazval kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru. My to po několika měsících společného sezení mohli nazvat přátelstvím…

Do Petrkova jsem jezdil v průběhu roku 2002 a pořídil zhruba pětatřicet hodin nahrávek. Ty jsem následně přepsal, strukturoval a upravil, načež oba bratři text autorizovali. Knihy se chopilo nakladatelství Torst a kromě masivního čtenářského zájmu obdržela výroční cenu Českého literárního fondu.

Do Petrkova jsem jezdit nepřestal, ale až na jaře 2012 jsem znovu položil na stůl diktafon. Chystalo se totiž druhé vydání knihy, tentokrát v nakladatelství Petrkov, a my mohli doplnit a zpřesnit dříve vyřčené, jakož i opravit několik omylů. Knihu jsme znovu doplnili fotografiemi a faksimiliemi, dříve nepublikovanými.

Mám radost z nynějšího třetího vydání. Mrzí mě jen, že diktafon na stůl v petrkovské kuchyni už nepoložím. Daniel zemřel v září 2014 a Jiří ho po třech týdnech následoval. Troufám si říct, že z trvajícího čtenářského zájmu o naší společnou knihu by plaché potěšení pociťovali i oni.

Aleš Palán, říjen 2022

Knihu: Aleš Palán, Kdo chodí tmami, si můžete objednat / koupit ZDE.

Ukázka z knihy:

Tatínek napsal, že si nehodlá svévolně ulehčovat život. Odmítal něco takového i v poezii, překladech, grafice?

D: Byl pracant. V cyklu Sníh vymykal zamrzlé okno tisíci čárek. Neodbyl ho pár tahy. Je to majstrštyk, minuciézní práce.

J: Nikdy neudělal strom – jak to vytýkám třeba Ladovi – schematicky. Všechno do podrobností, aby se i holý strom dal dobře identifikovat. Na obrázkách se nenajde kousek plošky narychlo odbyté, aby to už už bylo hotovo.

Pracoval pomalu, nebo rychle?

D: Po chvílích, ale v těch chvílích intenzivně. Musel topit, vařit, odbíhat, ale v rámci svých každodenních aktivit pracoval soustavně. Do jeho ranní grafické kuchyně jsme mu neviděli – spali jsme.

J: Nedovedu si představit, že by pracoval nějak výrazně rychle. Ani hekticky, ani suverénně, ale ani loudavě.

D: Při psaní veršů to nejde odhadnout vůbec. Nechával si čas na vyzrávání slov a rýmů.

Ptám se proto, že některá jeho větvička nemůže nepřipomenout větvičky čínských autorů. A ty mnohdy rychle vznikají: strom je nakreslen několika mistrnými jednoduchými tahy.

J: Číňani měli zásadu dlouho se dívat a pak rychle kreslit, někdy to byl až skoro rituál a BR na rituály nebyl. Tenhle princip a le často zdůrazňoval: hlavně se musíš dobře koukat.

D: Platí to i ve fotografii, ta přece nevzniká v okamžiku zmáčknutí spouště, fotograf musí vědět, co chce zachytit. Dobře to věděl třeba Sudek, na jeho věcech je vidět, jak se uměl dívat.

Nechci vytvářet násilné paralely, ale možná právě Sudek byl tou osobností v mnohém tatínkovi nejbližší – způsobem života i prací.

D: Ale tatínek měl jeho věci taky moc rád. Co je tam ušlechtilosti – co je tam ušlechtilosti a noblesy.

J: Sudek měl tatínka navštívit, dávali to dohromady Škochovi, ale než k tomu došlo, Sudek umřel.

Sudek, člověk velkoměstský, ve svých fotkách nacházel prvky ne snad venkovské, ale jistě přírodní.

D: Okno mého ateliéru, průhledy na dvoreček, to je krystalická poezie.

Cítil BR v Sudkovi spřízněnou duši?

On by to neřek. Způsob vidění a subtilita mu ale jistě byla blízká.

Znal Jana Skácela?

D: Znal jeho verše a měl je rád. Skácel do Petrkova přijel, až když tatínek nebyl. Dorazil se svou paní a Klementem Bochořákem – hezké odpolední setkání.

Skácelova poezie svým venkovanstvím s verši BR dost rezonuje.

D: Byli ale každý jiný. Nějaké vínko v kavárně Bellevue? Na to tatínek nebyl.

A co Jan Zrzavý?

J: Věděli o sobě, tatínek Zrzavého věci znal z časopisu Život. Já měl k jeho obrazům nějaké výhrady, ale tatínek ho celkem hájil. Mladý Zrzavý na Vysočině moc nepobyl, žil v Praze, Paříži, Benátkách, tak se stalo, že se nikdá neviděli. Pak sem Zrzavý přijel a pro tatínkovy věci se nedchl. Podruhé byl v Petrkově už jako hodně starý muž s hlavou trochu někde jinde.

D: Zdeněk Výborný, který ho k nám poprvé přivez, líčil, že tatínka přirovnal k Chagallovi, na jeho úroveň, nebo snad dokonce ještě o kousek výš.

J: Tohle já nevím. Ke Zdeňkově velkému pohoršení jsem nezůstal doma a šel s jezedákama vybírat brambory. Nechtěl jsem mít absenci a Zrzavý mě tak tak moc nevzrušoval. Zdeněk mi potom líčil, o co jsem přišel a jak byl Zrzavý tatíkovýma věcma ohromen.

Žádnou cestu si k sobě s BR nenašli.

D: Ani jeden, ani druhý i nehledali. Zrzavý jednou tatínkovi poslal pohlednici z Ravenny a do obálky přiložil dvě tři tužkové kresbičky.

J: Nebyli si cizí, míjeli se, žádné antipatie, oba trošku medvědi, měli svou práci, svou domácnost, navíc Zrzavý už byl slavný a jistě syt návštěvám. Nepociťoval velkou potřebu hledat nové kontakty a tatínek už vůbec ne.

Zrzavý se oblékal jako malíř s nezbytným baretem. To tatínkovi nevadilo?

Smál se tomu…

(úryvek z knihy: Aleš Palán, Kdo chodí tmami, Daniel Reynek, Jiří Reynek, která právě vychází v nakladatelství Petrkov)

foto: Dagmar Hochová a archiv