Je možné sestavit horoskop Ježíše Krista? Ano, ale není to zaručené, a nebývalo to ani bezpečné. Nicméně se k tomuto kroku odhodlal v dobré víře Lecco d´Ascoli – astronom či alchymista ve Florencii 14. století. Podle svých znalostí a propočtů vyvodil historickou nevyhnutelnost Spasitelova ukřižování – ba dokonce příchod Antikrista i konec světa. Vážený učenec, přednášející na univerzitě v Bologni, to však „sakra“ přehnal. Zvláště pro dozorující Vatikán to bylo už příliš. A tak byl 16. srpna 1327 upálen na hranici jako kacíř. „Pravá“ či jediná víra byla otázkou života a smrti.
Ostatně ani Mojžíš si ve svém zápalu nebral příliš servítky: po návratu ze Sinajské hory, kde rozmlouval s Hospodinem, uzřel své Židy, jak se klaní zlatému teleti. A za takové „modlářství“ nechal své „ovečky“ povraždit. Prý jich padlo na 3 tisíce.
Židovsko – křesťanská učená veřejnost však nebyla v nastupující renesanční době při pohledu na „kosmologické hereze“ vždy a všude jednotná. Když roku 1347 zachvátila Evropu „černá smrt“, vydala lékařská fakulta pařížské univerzity prohlášení, ve kterém jasně stálo, že důvodem pohromy byla „jistá konjunkce Saturna a Marsu v domě Vodnáře“ – a ta ve vzduchu rozšířila osudovou nákazu.
Co je nahoře, je i dole, a co je dole, je i nahoře...
Ještě ve 14. století měla snad veškerá vrchnost, včetně papeže a biskupů, svého dvorního astrologa. Proto je nutné si z tohoto důvodu uvědomit širší souvislosti promítající se také do umění. Dnes však máme tendenci vnímat a hodnotit tehdejší díla jako skvosty spíše vizuální povahy. Přesto nás „čímsi“ přitahují ve své magické kompozici a ikonologické vrstevnatosti. Takovým příkladem může být Botticelliho Primavera – tedy Venuše – po dlouhých stoletích opět zrozena (zobrazena) žena coby pohanská a přitažlivá bohyně respektive personifikace hybné planety.
Když roku 1453 vtrhli do Konstantinopole Turci, zdejší učenci držící kontinuitu antických tradic museli uprchnout. Tito „migranti“ nacházeli nadšené přijetí ve Florencii – a právě tato byzantská klika začala prvně používat slovo „renesance“. Jimi přinesené překlady, zvláště Platóna, vzbudily pozornost a souznění. A tak Lorenzo Medici vyslal své posly, aby v koutech světa pátrali po dalších starobylých pramenech. Naprosto zásadním a převratným se stal objev hermetických děl (i když tehdy mylně považovaných za provenienci starobylé egyptské říše). Corpus Hermeticum či kontroverzní Asklépius (jež později dohnal na smrt Giordana Bruna) musely být na příkaz Mediciho co nejdříve přeloženy. Tímto úkolem byl pověřen jeho dvorní astrolog a lékař Marsilio Ficino (1433 – 1499), zakladatel Platónské akademie.
Hermetické spisy pojednávají – stručně řečeno – o vlivu nebes na pozemské dění („co je nahoře, je i dole, co je dole, je i nahoře“), tedy o Jednotě jsoucna. K tomuto impulzu započala zdejší směsice učenců oživovat a praktikovat také stoicismus (kosmické souznění), novoplatonismus (nesmrtelnost duše) nebo pythagoreismus (posvátná numerologická souvztažnost).
Také Ficino pod tímto vlivem začal sepisovat pojednání o vlastním astrologickém lékařství. Zde vyjevoval vesmír coby obrovský vibrující organismus, v němž jsou hvězdy zdrojem aktivních sil v hmotě, rostlinách, živých organismech a dalších aspektech. A celek byl pak spjat Velkým řetězcem bytí, jdoucím z výšin prostřednictvím paprsků a nebeských (sou)zvuků. (Ficino byl také hudebníkem, přesvědčeným o tom, že každá z planet má vlastní ladění, která sám zachytával či dokonce vytvářel).
Když tedy přinesl roku z Makedonie pátrající mnich Medicimu roku 1460 helénský opis legendárního Corpus Hermeticum (připisovaný bájnému Hermu Trismegistovi, respektive egyptskému Thovtovi), doslova tím změnil evropský svět a předurčil následný vývoj, jehož důsledky jsou dodnes skrytě vlivné.
Zde tedy započaly také renesanční aspirace (nikoliv primárně ve výtvarném umění) – revoluční změny a střety. Tajemná, egyptská, východní, židovská, gnostická i křesťanská východiska se v hermetických spisech proměnila v unikátní – jednotící nauku s nadčasovou platností. Tradiční, dosud pouze křesťanské dogma bylo oslabeno a ohroženo: „Trismegistos je dokonce lepší než Mojžíš, neboť dávno před Vtělením viděl, že tvůrčí Slovo a Světlo je Boží Syn,“ neslo se nezadržitelně odvážnou renesancí.
V zásadě gnostický hermetismus (nejen ve smyslu osobně poznávané pravdy) měl však v této době dvojí tvář – optimistickou a pesimistickou. V obou případech však podoby ukazovaly, jak je hmotný svět provázán s vládou hvězd a sedmi určujícími planetami. V kosmologii/astrologii ale byly ve Florencii nauky celkem v souladu s křesťanskou doktrínou (zlom započal až s heliocentrickým Koperníkem až od roku 1515). Renesanční změna, jak víme, spočívala v něčem jiném: totiž, že samotný člověk už mohl aktivně přispět ke svému osudu v rámci hermetické nauky o veškerenstvu, jehož je každý z nás součástí.
Ficinova nauka (astrologie, lékařství, matematika, hudba atd. v jednom, jak bývalo běžné) znamenala renesanční pokus, i když ještě opatrný, o návrat ke zlatým časům magie i alchymie. Hermetismus je „náboženstvím světa bez chrámů a liturgií – stává se osobní vírou: také filozofií, poznáním, praktikováním.“ Renesance vnímala dle svého nepřesného poznání hlavní „prisci magi“ v časové ose takto: Zarathuštra – Hermes Trismegistos – Orfeus – Platón – Plotínos (od roku 1463, kdy byl Hermes Ficinem konečně přeložen). Ficino byl tedy zastáncem „optimistické“ varianty magie a celý hermetický kult se stal v Itálii mimořádně silným, o čemž svědčí také zachovalá mozaiková podlaha v Sienském dómě, kde se nalézá Hermovo nejznámější zpodobení).
Všestranný Ficino byl k službám osobnímu podporovateli Lorenzi Medicejskému. Ve své vynalézavé magii, včetně užívání talismanů, sestavoval nejen horoskopy, ale odkrýval i časové souvislosti různých faktorů: rostliny, byliny, živočichové, potraviny, vůně, nerosty, barvy atd. Pod talismany se rozumí spíše jakési mechanické stroje, objekty či konstrukce – tedy pečlivě sestavené modely jistého planetárního uspořádání. Tyto objekty měly navozovat, a hlavně přitahovat vzývaný „spiritus mundi“ – subtilní substanci v podobě jemného vzduchu či tajemného tepelného vánku. Ficino tedy konstruoval zdroje pozitivního prostředí, které měly eliminovat negativní dekanové démony a využíval figur planet coby obrazů bohů. Takovým objektem mohl být prý i důmyslný šperk, který měl být svému majiteli na očích a určen tak i k hlubší duševní meditaci. Tyto kompozice či „figury světa“ se postupně stávaly amulety, ale i rozměrnějšími uměleckými díly. I zde byla pečlivě stanovená kompozice navozující pozitivní magii a nebeské vibrace.
Ficinova magie i se svými hymny na Slunce a tři Grácie (tedy Venuši, Slunce a Jupiter v barevných „sympatiích“ pak: zelená, zlatá a modrá) byla nahlížena v kontextu egyptských – hermetických zákonitostí s vlivy pohanskými – zvláště orfickými (mysterijními). Takovými parametry a ideami včetně panerotismu se pak měl řídit i Sandro Botticelli na svém obraze Primavera z roku 1477 – 78, díle odvážném a převratném. Přítrž takovým projevům nového planetárního ducha měl udělat až Girolamo Savonarola, fanatický mnich, který v letech 1494 – 98 ovládl terorem (teokratickým státem) Florencii a nechal spálit celou řadu renesančních děl. Sám však, praradoxně na příkaz papeže, skončil v plamenech 23. května 1498. Naopak v hermetickém tažení a šíření nového kosmického vědomí, mimo církevní dogmata, nejodhodlaněji pokračoval vzpurný vizionář a zvěstovatel Giordano Bruno.
Radan Wagner
P.S. Dnes si připomínáme 510 let od smrti renesančního Sandra Botticelliho.
Diskuze k tomuto článku