Bridget Riley – britská malířka – je světovou legendou a „královnou op artu“ – ale jí to moc netěší. Letos oslavila tato legenda světového umění 90. narozeniny. Dosud pracuje a vystavuje, rozhovory poskytuje minimálně. Ve svých obrazech ze slavných počátků začala nabízet nové principy vnímání „oka a mozku“ jaké můžeme zastřeně (v jistém smyslu) spatřit již u Seurata (barva), Pollocka (rytmus), ale i futuristů a starších mistrů. Riley maluje pohyb (či spíše dynamiku) a základní / vnitřní obnažené struktury bez subjektivního zásahu. A to je víc než jen hravý op art, jež dostal své jméno na zlomové skupinové výstavě The Responsive Eye roku 1965 v newyorské MoMA. Malířce se tou dobou podařilo zachytit i jakousi halucinogenní a iluzorní dobu 60. let. Dobová pop estetika si přivlastnila povrch jejích slavných černobílých obrazů, ale podstata se vytratila. Časem se malířka inspirovala v Egyptě a na jiných cestách novými prvky – barevným světlem a kontrasty i celkovým komponováním plochy. Riley se tak definitivně odklonila od nálepky op artu. Svého spojení s tímto hnutím litovala také proto, že celá řada jejích děl byla použita pro komerční účely.

Bridget Riley je ve svém věku mistrem svého oboru (a zajímavě o svém životě i tvorbě uvažuje ZDE). Její kompozice divákům přinášejí pocit radosti a osvobození, jindy zas chvilkové závratě podobné mořské nemoci. V 60. letech začala malovat nejprve černobílé spirály, vlny a záhyby matoucí běžné lidské vnímání. I novější práce vycházejí z těchto principů, byť jsou barevnější a klidnější. Stále totiž předpokládají nejen práci oka, ale i mozku, respektive představivosti. Malířčiny obrazy jsou tedy jistými osnovami, na kterých si hraje naše fantazie a vytváří třeba i více (osobní) konkrétní vize.

Riley je jedinou britskou malířkou, která spoluvytvářela historii abstraktního umění. V roce 1958 udělal na malířku velký dojem živelný Jackson Pollock, který měl výstavu v londýnské White Chapell Gallery. Svým pojetím otevřeného prostoru byl zjevením podobně jako další američtí expresionisté. Riley to uchvátilo a začala s podobně rozmáchlými kompozicemi. Ty však postrádaly zámořský romantismus.

Namísto vypjatých gest se soustředila na „vědecké“ pojetí precizní oblé geometrie („kvantifikované fyzické výsledky“). Ostatně tento přístup byl pro anglické malování typický. Již jako studentka obdivovala a studovala iluzivní záhyby Jana van Eycka z 15. století, který rovněž pomocí barvy na ploše vytvářel magické hloubkové prostory. Také z pointilismu Georgese Seurata si brala poučení. Zvláště na nejnovějších plátnech je tato inspirace evidentní.

Přes všechnu vědu však zůstávala přeci jen romantičkou. Stejně jako její současníci užívající LSD, používala mozku, aby se dostala do transcendentálních rovin. Mistrovským dílem této etapy se stal obraz z roku 1961 pod názvem Pohyb na náměstích. Mystika černobílého op artu byla stále zřejmější, který byl vystřídán barevnou škálou až po více než deseti letech. Stala se hvězdou, ale tato myslící osobnost, neochotně vtažená do popkultury, si stěžovala, že: „Bude trvat nejméně 20 let, než se někdo znovu vážně podívá na mé obrazy.“

Riley prošla za svou kariéru značným intelektuálním vývojem, stala se samotářskou hvězdou, její umění se zdálo být neosobní, ale duchovní základ byl patrný. Nenabízí introspektivní expresionistický autoportrét, ale sdílenou, univerzální hudbu. Je to Óda na radost.

Mohlo by se zdát, když odmítla hrát roli popové hvězdy, že na okolní vjemy zanevřela. V době, když malovala slavný obraz Ecclesia, byla členkou správní rady Národní galerie v Londýně. A pro ni vybrala výstavu velkých koloristů minulosti od Tiziana a Veronesa až po Rubense a Poussina. Malířka je velkou znalkyní a obdivovatelkou starých mistrů, jejichž vliv se do jejích kompozic prolíná osobitým způsobem. Jiný zas zde může spatřovat ozvěny energie moderních velkoměst připomínajících dřívější obrazy „tepajícího“ New Yorku od Pieta Mondriana.

Klíčový obraz Óda na radost: Fête z roku 1989 k nám doznívá z šedesátých let, proměňuje se v čistou abstrakci, stává se „destilátem povahy samotného umění“. Barva, pohyb, vary, rytmus, chuť života, povznesení míří zde k nadčasovosti…

Ale tím to nekončí. Malířka pokračuje dále: letos představila své nejnovější – a zase trochu jiné – obrazy v londýnské galerii David Zwirner pod výmluvným názvem „Past Into present“.

Rozhovor z letošního roku naleznete ZDE.

-red-

foto: archiv