Je to jen pár dní, kdy se objevila zpráva týkající se navrácení Picassova obrazu dědicům údajného majitele. To by znamenalo, že slavná malba Žehlící žena (1904) by opustila dosavadní domovskou sbírku Guggenheimova muzea v New Yorku; jednalo by se o „přesun“ díla za 150 milionů dolarů. Nyní se v médiích píše o dalším případu, tentokrát kolem Dámy s péřovým kloboukem od Gustava Klimta z roku 1910. V tomto případě se sám nynější majitel miliardář Roland Lauder rozhodl jednat a obraz odkoupit od dědiců původní majitelky Irene Beran, která žila před válkou v Brně. Malbu, kterou po dávném nákupu vlastní už řadu let, tedy nevrátí, ale zaplatí za ni. O jakou částku se jedná, nebylo po vzájemné dohodě obou stran zveřejněno.
Black Feather Hat neboli Dáma s péřovým kloboukem patří k nejznámějším Klimtovým obrazům z počátku 20. století. Žena, která seděla modelem k portrétu a její obrovský klobouk s kožešinou prozrazují, že se jedná o příslušnici společenské i módní elity své doby. Její identitu se dosud nepodařilo zjistit. Malířské provedení naznačuje vliv Toulouse-Lautreca stejně inspiraci od Egona Schieleho (většinou tomu bývalo naopak). Zrzavá kráska s bujným účesem působí nádherně a temperamentně, jak to u Klimtových žen bývá, nezvykle bělostné odstíny navozují jistý nihilismus i atmosféru fin de siecle ztělesňovanou záhadnou femme fatale.
Nyní se píše o kauze spojené s tímto slavným dílem: Miliardář a sběratel umění Ronald Lauder se dohodl s dědici židovské ženy, která vlastnila obraz Gustava Klimta. Lauder původně koupil Klimtův obraz z roku 1910 nazvaný The Black Feather Hat, který pak zůstal v jeho sbírce pět desetiletí. Nyní se rozhodl vyplatit (nikoli vrátit) umělecké dílo dědicům brněnské mecenášky a sběratelky umění paní Irene Beran, která ho vlastnila před druhou světovou válkou. Podrobnosti o nákupu nebyly zveřejněny, respektive částka, která byla za malbu vyplacena.
Letošnímu vrovnání předcházelo náročné zjišťování dostupných faktů. Roky pátrání po původu obrazu odhalily, že paní Beran měla v majetku dílo v roce 1928, možná i dříve, ale další jeho místo pobytu nebylo známo počínaje rokem 1934. Zde se příběh ztrácí. Paní Irene Beran, německy mluvící židovka, která žila v Brně, uprchla z Evropy ze strachu před nacistickou perzekucí. Po složité anabázi se nakonec se svým manželem přestěhovali do New Yorku v roce 1947, avšak její matka, švagr a tchán byli zavražděni v koncentračním táboře Terezín.
Obraz se znovu objevil až v roce 1957 na výstavě v německém Stuttgartu, kterou spoluorganizoval Friedrich Welz, rakouský obchodník s uměním, který byl členem nacistické strany. Lauder dílo zakoupil v roce 1973 v jedné newyorské galerii a často jej vystavoval v Neue Galerie v Upper East Side, kterou založil v roce 2001.
Jako předseda Komise pro obnovu umění a prezident Světového židovského kongresu je Lauder neochvějným zastáncem obnovy, respektive navrácení uloupeného uměleckého majetku. Kdysi taková díla nazval „posledními vězni druhé světové války“. V minulosti byl však kritizován za to, že neudělal dost, aby se podíval na své vlastní sbírky a jejich původ. Lauder proto požádal Agnes Peresztegi, prezidentku Komise pro obnovu umění, aby prozkoumala jeho sbírky v Neue Galerie a v roce 2016 oznámil, že pouze jediné dílo ve sbírce má spornou historii. Muzeum však nikdy nezveřejnilo, o který umělecký artefakt se ve skutečnosti jedná.
Lauder začal spolupracovat s rodinou Beranových v roce 2018 na základě podstatných nejasností v historii Klimtova obrazu během války. Rodina bývalé majitelky nicméně vyjádřila „přesvědčení, že Irene by byla potěšena, kdyby věděla, že Černý péřový klobouk našel domov v New Yorku, tedy ve městě, který v důležitém okamžiku svého uprchlického života se stal také jejím domovem.“
Kdo byla tedy Irene Beran? Jako dcera Leopoldine, rozené Friedmann a Aloise Subaka – velmi bohatého obchodníka z Brna (německy Brȕnn) – podporovala avantgardní umění; zejména oceňovala tvorbu malíře Oskara Kokoschky ještě v době, kdy o něj nikdo neprojevoval zájem. Byla finančně nezávislá a milovala umění, stala se dokonce součástí těchto bohémských kruhů, nakonec se stala majitelkou mimořádné sbírky. Ta byla vystavena v roce 1928 ve vídeňské galerii Wurthle, z které se dochoval katalog exponátů. Dnes ztracená kolekce obsahovala vedle Kokoschkova díla také tvorbu Gustava Klimta dalších pozoruhodných osobností. Co se stalo se všemi těmito artefakty? Mohly být zabaveny spolu s rodinným domem – za nacistického režimu měli Židé zakázáno vlastnit jakýkoli majetek. Je ale také možné, že Irene svou sbírku včas před útěkem prodala. Sama o tom ve svém exilu moc nemluvila.
Irene Beran rozená Subak (26.4.1886 Brno – 4.4.1979 Palma de Mallorca – Španělsko) se vedle sbírání věnovala opernímu zpěvu a společenským aktivitám, které se odehrávaly také v jejím brněnském bydlišti (do roku 1935 – ulice Dolní 2, dnes Erbenova). Dvakrát se vdala (1906 a 1935) – jejími muži se postupně stali oba bratři Beranovi: Philipp – klavírista a sběratel umění, který zemřel v koncentračním táboře a Bruno (1888 – 1979) – akademický malíř. (Irene a její manžel Philipp začali sbírat od umělců ve svém kruhu, jako byli Klimt a Schiele. Philipův bratr Bruno se stal umělcem a Irene se později s Philippem rozvedla a provdala se za svého švagra).
Historik umění Lubomír Slavíček dokonce napsal publikaci mapující sběratelství v čele s Irene Beran – nazvanou: Klimt, Schiele, Kokoschka a druzí. Brněnská sbírka kreseb Ireny Beran. In Volrábová, Alena. Ars linearis VI. Praha: Národní galerie v Praze, 2016 (Studie se zabývá výsledky sběratelské činnosti Ireny Beranové (1886–1979), manželky židovského textilního podnikatele Philippa Berana a později jeho bratra, malíře Bruna Berana a v neposlední řadě jedné z nejvýznamnějších sběratelek umění v německy mluvícím Brně v letech 1918–1939). Rodině Beranů byly i na základě těchto písemností vráceny již v minulosti některá umělecké předměty (více ZDE).
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku