Achnaton se svou manželkou Nefertiti poutají vedle Tutanchamona největší pozornost z celého pantheonu egyptských faraonů. Umění, náboženství, politika i vzezření – to vše bylo u Achnatona jiné ba „divné“. Narodil se zjevně s dědičnou poruchou, jež způsobila zvláštní hermafroditní, dokonce nepozemský vzhled jeho těla: ženský tvar nohou a prodloužený obličej, který vypadal magicky a spirituálně. Tato chromozomová vada prý ale může vést k symptomům duševní nestability, jako jsou mánie, halucinace či paranoia. A faraonovy činy této disproporci duše i těla tomu nasvědčovaly. Byl prostě záhadný, výjimečný a revoluční.
Přestože byl v Egyptě faraon „pod dohledem“ kněžích, sebestředný Achnaton svou revoluci mohl nějaký čas provádět. Jeho monoteismus – uctívání pouze jednoho Boha – byl prvním v celé nám známé historii lidstva. Tehdejším teologům samozřejmě neušla jejich oslabená role, ale také si byli vědomi, že začátek Achnatonovy vlády se sešel se začátkem tzv. sothického cyklu – což je jeden z největších astrologických cyklů, který utváří dějiny. Trvá více jak tisíc let a v egyptské mytologii byl každý nový začátek tohoto období svědkem posvátného a s nadějí očekávaného návratu ptáka bennu – tedy bájného Fénixe, který neohroženě stravován v plamenech ohlašuje zrození nové éry a změny. A tento fakt se náboženská reprezentace neodvážila ignorovat ba neuctívat. Ale vše má své meze.
Achnaton tak ve své posedlosti (vypočítavosti?) zrušil dosavadní hojné božstvo a nejvyššího Boha Amona nahradil dosud nenápadným Atonem. Tedy Amonovu vládu nad světem nechal přerušit Amenhotep IV, který se přejmenoval na Achnatona, aby byl vládcem pozemským i nebeským v jedné osobě. V době někdy kolem roku 1360 přnl uctíval výhradně jen Slunce – Atona – sluneční kotouč – Reovo tělo. Svérázný faraon dokonce přestěhoval tradiční metropoli z Théb do nově postaveného Achettatonu (Amarny). (Z hlediska mystického posuzování prý tak chtěl „vychýlit dosavadní osu světa”). A tak kněží stále více zuřili, tím spíše, když nechal tento podivín zničit veškeré artefakty – zobrazení upomínající na předešlá božstva, která zde byla po celá staletí.
Jeho jediný favorit Aton byl zobrazován jako sluneční kotouč s paprsky, které končí v lidských rukou a dopadají na podivnou protáhlou a z dnešního pohledu na nehezkou faraonovu tvář. Vedle této realistické až manýristické postavy se však vyskytuje téměř ve stejném postavení (důležitosti) jedna žena – panovnice, což je také revoluční úkaz. Byla to Nefertiti, (1370 – 1330 před naším letopočtem) faraónova žena a rádkyně neznámého původu, s kterým měla řadu dětí. O její skutečné podobě se vedou spory, ale jisté výsledky zde jsou…předpokládá se, že zemřela ve svých 39-40 letech.
Neznámý však byl její konečný osud. Po pár letech průběžných vyobrazení i zpráv mizí náhle beze stopy ze scény, aby jí zastoupila její – jejich dcera, s kterou nadále Achnaton žil, spal a plodil. (Vše se mělo změnit – tedy vrátit do starých kolejí – až s nástupem příbuzného – slavného hocha Tutanchamona). A ničeny zas byly veškeré stopy po vzpurném heretikovi „mimozemšťanovi“ Achnatonovi). Achnatonův konec však také není znám… Kdo to vlastně byl a proč tak jednal? Byl skutečně nemocný nebo čímsi postižený…?
A teď do toho ten Freud, který napsal svou poslední a snad nejvíce kontroverzní knihu Mojžíš a monoteismus zveřejněnou v roce 1938. Vlastně to připomíná podobný pozdní počin C. G. Junga, který se zas k stáří musel vypořádat s Jahvem v knize Odpověď na Joba. (Jung však měl k náboženství stále pozitivnější vztah, avšak více coby gnostik a v tichosti se nořící do své tehdy ještě tajné Červené knihy).
Jak Freud „materialista“ tvrdil, všechno začíná rozpoznáváním anatomických rozdílů. Pro dospělé to zní jako banální konstatování, ale pro malé děti, které začnou rozdíly pozorovat, mají tyto skutečnosti dramatické důsledky pro celý život. Celému bouřlivému propletenci primitivních emocí a nevyzrálých představ dal právě ono slavné označení Oidipovský komplex.
Pro mnohé byl Freudův výklad šokem. Bylo nepředstavitelné, že by na čistém dětství mohl ležet stín mocných pudů a temných emocí. Oidipovský komplex však pro něj byl ústředním prožitkem dětských let, největším problémem raného věku života a mocný zdroj následné nedostatečnosti. Oidipovské konflikty samozřejmě představují stejný problém pro společnost jako pro jedince.
Freud si kladl otázky, proč se lidé navzájem trápí, proč je v nich tolik skryté agrese… proč s postupem lidského života narůstá deprese a nikoliv pocit spokojenosti z dobře vykonané práce… proč se nad mnoha vynikajícími duchy vznáší Damoklův meč závislosti… co způsobuje trýzeň z nutkání a k opakování?
Společným jmenovatelem, objevuje Freud, takového životního nasměrování je pud smrti, který nazval „Thanatos“. Zde se Inspiroval předsokratovským filozofem Empedoklem, který hovořil o věčném sváru a smíru lásky a nenávisti, života a smrti, tak jak to později zpracoval Nietzsche.
Vědomou a předvědomou psychiku s naším vědomím, vnímáním, pozorností, aktuální pamětí, racionálním myšlením, logikou apod. nazval Freud strukturou Já, tedy Egem. Ostatní obsahy psychiky, včetně nevědomých dynamických sil, nazval Ono, Id, které je chápáno jako nejstarší a nejzásadnější ze všech tří složek. Pochází z raného, zvířecího stadia lidské evoluce, je nevědomé a není si ani vědomo sebe sama…
Tím, že začal naslouchat „vědomým nesmyslům“, objevil smysl nevědomí. Hlavní zdroje své práce nalezl v experimentální medicíně a filozofii přírody (Naturphilosophie) a své životní dílo označil jako „cestu od mikroskopického zkoumání histologie nervových buněk ke kritice náboženství a kultury.“ Poslední knihou jeho úctyhodné cesty byla inkriminovaná: „Muž Mojžíš a monotheistické náboženství“ (1938).
Náboženstvím v zásadě pohrdal. Již v díle „Nutkavé náboženské iluze“ Freud popisuje zjevnou podobnost mezi činností náboženských lidí a chováním jeho neurotických pacientů…. A tak hledal v Mojžíšových rysech a pohnutkách analogie jemu blízké. Podle něj Mojžíš musel svou (vnuknutou) ideu anonymního božstva egyptských mystérií přetvořit a zredukovat. Udělat jí hybnou silou izraelského plného zrození, základem politického zřízení a předmětem veřejného náboženství účinně naplňovaného jen kolektivně.
Mojžíš se pro novou ideologii nadchnul, ale faraon Achnaton mizí a jeho monoteistická revoluce spolu s ním. Egypt, který nemiloval novoty, se vrátil k tradičnímu mnohobožství. Ale Mojžíš sám už „nastartovaný“ se nevzdal a připravil smělý plán v souladu s jeho energickou povahou (posedlostí), s vizí nového království, národa a jasného náboženství… Zasvěcený Mojžíš se v egyptských mysteriích řádně inspiroval: nahradil Atonovo monoteistické náboženství náboženstvím Jahveho.
Egyptský Mojžíš byl bezpochyby mocný prototyp otce, jenž se sklonil k ubohým židovským otrokům – synům a dcerám. A zřejmě jako přísný otec, reformátor a příliš netrpělivý dogmatik skončil nakonec násilnou smrtí, což se však mnohdy popírá.
Freud, jak známo, se cítil být zásadním ikonoklastem, zvěstovatelem nového pojetí (vědeckého místo náboženského) moderního světa na základě psychoanalytické nauky a tedy novým Mojžíšem… Více rovněž další hypotézy ZDE.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku