V malířství má své místo jako Galilei ve fyzice či astronomii, díval se na svět zpříma a bez příkras. Jeho život se stal dramatem plným střetů na život a na smrt. Byl vášnivý a nekonvenční stejně jako jeho slavné obrazy. Letos si připomínáme 450 let od umělcova narození.
Blížil se „svatý rok“ 1600 a papež svolává své ovečky do města zbožnosti, neklidu, víry a strachu. Prodávají se odpustky i pořádají velkolepé oslavy nadcházejícího nového millénia. Vše má ukazovat “bídným” odpadlíkům moc a dogmatickou sílu katolické církve.
Příklady zobrazeného mučednictví a konverze v místních chrámech byly naléhavější než dříve, v ústraní soukromých komnat se stávala oblíbenými díla poněkud smyslnější. Nedávný Tridentský koncil chtěl obnovit posvátnou důvěru v papežskou církev, vytěsnit vzpomínky na volnomyšlenkářskou renesanci, také zahnat reformační hlasy Luthera a Kalvína, strach z jejich učení i z pekla a vlastního zatracení. Umění dle koncilu mělo být napříště jen cudně zbožné, jiné se trestalo. Řím se však jeví i v tomto roce stále neklidný – je svědkem hrůzných záplav, pronásledování a také upálení „zatvrzelého kacíře“ Giordana Bruna.
Mladý malíř přicestoval z italského severu do Říma kolem roku 1591 a začal se zvát Caravaggio podle obce, kde strávil dětství. Záhy proslul jako nenapravitelný výtržník i geniální umělec. Jeho podobu známe z obrazů, na kterých se sám zachycoval coby účastník zpravidla biblických výjevů. Vedle těchto přeci jen stylizovaných podobizen, máme k dispozici věrnější portrét od Ottavia Leoniho, který se s Caravaggiem dobře znal. Ačkoli vznikl až pár let po malířově smrti, je považován za Caravaggiovu autentickou podobu. „Hnědá barva jeho očí, mocně rýsované, u nosu téměř sbíhající se obočí, ledabylé, spíše řidší vousy, neupravené, rozcuchané vlasy, mastný, lesknoucí se obličej a rovný, věkem nepoznamenaný nos… podobizna prosta teatrálního výrazu… těžko zvladatelný, nerudný, horká hlava, ústa stažená dolů ukazují, že byl dost prchlivý, marnivý a zpupný. A především je to nejsmutnější hlava, jaká kdy byla namalována: patří odepsanému člověku, který sám sebe zahnal do úzkých. Hlava někoho, kdo přišel o své jméno.“ Takto slavný portrét vidí současný spisovatel Álvaro Enrigue ve svém caraggiovském románu Náhlá smrt.
Vrcholí horečná směsice triumfu a tíživé apokalypsy, veselí i kajícného zápalu, probouzí se vzrušená atmosféra evropského konfliktu: Otevírá se první dějství barokního dramatu. Na scéně se začíná odehrávat spektakulární divadlo, renesanční příroda má být překonána vírou a uměním – iluzí duchovní transcendence a manýristickým sebe-zahleděním.
Caravaggio, umělec přechodného období, se pouští do naturalistických dramat světla a tmy, do mytologických, a ještě více vypjatých biblických scén, které z pláten atakují diváka svou optickou blízkostí, nebývale syrovou naléhavostí a pochmurnou dramatičností. Svatí zde podstupují smrt bolestnou a mučednickou, těla jsou hmatatelná a emoce vypjaté, prostředí zšeřelé. Caravaggio se stává vyhledávaným fenoménem Říma a pak inspirátorem umění celé katolické Evropy. Jen těžko lze dnes, s odstupem času, vyčíst bezezbytku revolučnost jeho malby.
Zatímco Rembrandt si maluje svou civilně poklidnou Noční hlídku (1642), na jihu se tedy stupňuje náboženské vytržení z všedního dne. Nastupuje také Bernini a jeho extatické sousoší Svaté Terezy (1652), slavná Fontána čtyř řek a stavba obří kolonády při chrámu sv. Petra. Dva světy v jedné Evropě.
Italské barokní umění hlasitě volá po očistě. Člověk je však i nadále tvor rozporuplný.
Nepokojný Caravaggio roku 1610 utíká před spravedlností za spáchanou vraždu – umírá za nejasných okolností na pláži u Porto Ercole. Není mu ani 40 let. Bernini, který se dožil více jak 80 let, se stává hvězdou Říma, papežem je jmenován hlavním architektem města a vytváří velkolepá díla. Stal se nedostižným mistrem a symbolem barokní citovosti i pompéznosti. Geniální i popudlivý však byl stejně tak jako Caravaggio. Když načapal svou milenku s vlastním bratrem, zlomil mu dvě žebra a dívku nechal svým sluhou pořezat břitvou. „Přečin“ tohoto prominenta byl vyřízen jen pokutou.
Křesťanství zachránilo Evropu před vpády vetřelců a jinověrců. Sama se však nedovedla „ve jménu Boha“ sjednotit. Nastal dlouhý soumrak. U nás cizí katolíci vyhráli Bílou Horu, z Prahy prchá rosenkruciány i protestanty podporovaný „Zimní král“, přichází baroko, jezuité, Branun, ale i Špork.
Caravaggio, vlastním jménem Michelangelo Merisi (28. září 1571 – 18. července 1610) byl italský malíř žijící v Říme, Neapoli, na Sicílii či Maltě. Žil v přelomové době – začal tvořit v duchu doznívajícího manýrismu, ale svým revolučním pojetím ovlivnil nastupující barokní styl. Jeho přínos spočíval v naturalistickém zpodobování biblických i mytologických scén, kdy mu stáli modelem obyčejní lidé jeho doby. Jeho malířský styl se dosud nevídaně vyznačoval dramatickou hrou světla stínu s důrazem na dramatický okamžik. Mezi lety 1591 – 2 po studiích přesídlil do Říma, kde jeho malířství vyvolávalo pohoršení i senzaci. Dostával stále významnější zakázky pro soukromé sbírky i kostely – například Santa Marie di Popolo. Ačkoliv odmítal mít žáky, jeho vliv na evropskou malbu byl značný. Tento geniální i popudlivý samotář se často se dostával do šarvátek i věznění. Svému sokovi při „tenisovém“ tkání způsobil roku 1606 smrtelné zranění. Papežem byl dán do klatby, před trestem utíkal, aby se nakonec stal obětí nemoci či násilného činu, kterému smrtelně podlehl. Bylo mu 38 let.
Prohlédněme si ZDE „živé obrazy“ podle Caravaggiových slavných maleb v podání italského divadelního souboru Malatheatre. Byly vytvořeny a veřejně představeny u příležitosti oslav malířova výročí.
Kde naleznete v Římě Caravaggiovy malby? Průvodce ZDE.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku