Vítězové jednotlivých kategorií za rok 2023 a laureáti výročních cen za celoživotní dílo VIZIUM:
Galerie roku 2023
Vítězem se stalo Trafo Gallery (za celoroční výstavní program)
Laureátkou ceny je Blanka Čermáková, ředitelka galerie
Objev roku 2023
Ester Knapová (za cyklus autorských obrazů prezentovaný v M6 Gallery v Praze a v Galerii Fiducia v Ostravě)
Instituce roku 2023
Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice
(cena udělena za celoroční výstavní program s významným mezinárodním přesahem)
Laureát: Michal Škoda
Kurátor / kurátorka roku 2023
Petr Nedoma (za výstavní program a práci kurátora pro Galerii Rudolfinum v Praze)
Publikace roku 2023
Tak blízko, tak daleko. České umění 1947 – 1960 v mezinárodních sociokulturních souvislostech
Laureátky: Marie Klimešová a Hana Rousová
Výstava roku 2023
Jitka Svobodová: Za hranou viděného
Laureátka: Helena Musilová (za přípravu a práci kurátorky první retrospektivní výstavy
Jitky Svobodové v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy)
Umělecký přínos roku 2023
Gary Hill, Steina & Woody Vašulkovi: Součty & rozdíly
Laureátka Jennifer Helia DeFelice (za práci kurátorky v součinnosti s Kristin Scheving a Halldór Runólfsoon. Cena je určena iniciátorce takové zahraniční výstavy, která
má důležitý ohlas a přínos pro uměleckou scénu v České republice)
Umělecký počin roku 2023
EPO1 (cena byla udělena za rekonstrukci industriálního prostoru za účelem otevření Centra současného umění EPO1, Galerie umění v Trutnově)
Umělec / umělkyně roku 2023
Jaromír Novotný
(za díla vystavená v rámci dvou tematických výstav a jedné autorské:
“CO-Extensive” v Galerii Rudolfinum v Praze, “Myšlení obrazem. Vizuální události Miroslava Petříčka” v Galerii hlavního města Prahy a “Když pes štěká, všechno se přeruší” v Hunt Kastner Gallery v Praze).
Síň slávy
Cenu VIZIUM za celoživotní dílo a uvedeni do Síně slávy byla Mahulena Nešlehová, Jan Hendrych a Stanislav Kolíbal
Mahulena Nešlehová
Jméno doktorky Mahuleny Nešlehové je od sedmdesátých let dvacátého století neodmyslitelně spjaté s nejlepšími projevy uměleckohistorického výzkumu a kurátorské činnosti v Čechách. Z mnoha odborných funkcí, které v průběhu několika desetiletí vykonávala s pečlivostí a důkladností jí vlastní, bychom měli především uvést její dlouhodobé působení jako vědecká pracovnice Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, kde uplatňovala nejen mimořádné odborné znalosti, ale i příznačný lidský cit a grácii v realizaci řady edičních, publikačních a výstavních počinů. Pokud bychom měli vyzdvihnout dvě oblasti, v nichž obzvlášť vyniká odborná činnost Mahuleny Nešlehové, tak bychom uvedli její soustavnou práci na díle Bohumila Kubišty, zakotvenou například v zásadní Kubištově monografii vydané v roce 1984. Další významným těžištěm její práce jsou umělci, kteří spoluutvářeli jedinečnou podobu české výtvarné scény šedesátých let dvacátého století, jakými byl například Bedřich Dlouhý, Jiří Valenta či Jan Koblasa. S řadou umělců, kteří byli utlačováni normalizační ideologií či nuceni k emigraci, udržovala dlouholeté přátelské vztahy a podporovala jejich tvorbu v nepříznivých časech let sedmdesátých a osmdesátých, pak neméně intenzivně od devadesátých let, kdy se jejich dílo plně rehabilitovalo a vrátilo do veřejného kulturního života. S umělcem a pedagogem Pavlem Nešlehou, významnou postavou českého umění od šedesátých let, byl život Mahuleny Nešlehové spojený v dlouhém a šťastném manželství.
Česká akademie vizuálního umění oceňuje dlouhodobý a mimořádně kvalitní přínos Mahuleny Nešlehové v oboru uměleckohistorického výzkumu, také v oblasti kurátorského zpracování moderního a současného českého umění v mezinárodních souvislostech. Její uvážlivost, důslednost a citlivost vůči danému tématu či tvůrčímu osudu pomohla k tomu, že svým příkladem dodnes inspiruje a pozitivně ovlivňuje další generace vědeckých a galerijních odborníků.
Jan Hendrych
Jan Hendrych patří ke generaci, která v průběhu šedesátých let dvacátého století formovala zcela specifickou podobu českého současného umění ve stále užším dialogu s výtvarným uměním v západní Evropě a ve Spojených státech. Hendrychova zcela jedinečná sochařská řeč nejdříve čerpala ze strukturální abstrakce a poté z aktuálních tendencí kriticky laděné figurace. Sdílel osud generace, která po rozmachu pluralitních šedesátých let byla z veřejné kultury násilně vytlačovaná normalizačním dogmatem, v bezútěšných letech „normalizačního bezčasí“ se věnoval restaurování, které však v dialogu s barokem přineslo zásadní impulzy do jeho volné tvorby. Hendrych se vrátil do povědomí kulturní veřejnosti až na závěr osmdesátých let dvacátého století. Od roku 1990 působil na pražské Akademii výtvarných umění v pozici vedoucího Ateliéru figurálního sochařství, kde jako uznávaný profesor vychoval řadu výrazných osobností dnešního sochařství. Jan Hendrych vyniká nejen svými tvůrčími kvalitami, ale i kvalitami čistě lidskými, k nimž patří vytříbený smysl pro ironii a sebeironii, díky níž je Hendrych vždy vítaným společníkem u lidí, kteří stojí o vhled do lidské podstaty. Jeho cit pro přátelskou komunitu se projevil nezištném působení ve spolku Umělecká beseda, kde je jeho dílo vyhraněným projevem besední poetiky posledních více než třiceti let.
Hendrychova tvůrčí výjimečnost spočívá ve schopnosti dávat konkrétní plastickou podobu většinou neviditelným a nepovšimnutým vlivům, které spolu určují pomíjivou chvíli i průběh celých lidských dějin.
Česká akademie vizuálního umění oceňuje výjimečný přínos Jana Hendrycha v oboru sochařství, kde stále dokazuje, že takzvaně „tradiční“ umělecká disciplína s historickými kořeny má schopnost silně reflektovat souvislosti dnešního světa.
Stanislav Kolíbal
Těžko bychom našli osobnost české výtvarné scény, jejíž význam na domácí a mezinárodní scéně by se srovnal se Stanislavem Kolíbalem. Životní a tvůrčí dráha této mimořádné postavy je také výjimečná tím, jak postupně zahrnuje řadu střídajících se kapitol českého umění od padesátých let dvacátého století až po současnost. Spolu s dalšími členy skupiny UB 12 Kolíbal od začátku šedesátých let jasně formuloval a aktualizoval specifickou linii české výtvarné senzibility zaměřenou na hledání elementárních jevů a struktur lidské a přírodní existence. Jak autor sám napsal v roce 1970: „Vyjádřit bytí…, to je to, co sleduji“. Toto hledání „jádra věcí“ Kolíbala logicky vedlo k univerzální symbolice geometrie vyjadřované v poloze řádu, řízené proměny a prostoru. Po dvacet let trvajícím období normalizačního útlaku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy nezastupitelně pomáhal udržovat vnitřní kontinuitu vývoje umělecké scény šedesátých let, se Stanislav Kolíbal od začátku devadesátých let znovu stal obecně uznávanou postavou českého výtvarného dění; tuto pozici dále potvrdil jako profesor ateliéru Socha–instalace na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1990–1993. Počin potvrzující Kolíbalovo postavení v souvislostech evropského umění byla jeho reprezentace České republiky na 58. Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách v roce 2019.
Česká akademie vizuálního umění oceňuje Stanislava Kolíbala za jeho jedinečný přínos konceptuálním a geometricky abstraktním polohám v uplynulých šedesáti letech, díky němuž našla tato závažná tvůrčí poloha své neopomenutelné „české ohnisko“ v mezinárodním kontextu.
Česká akademie vizuálního umění gratuluje všem oceněným. Naše gratulace patří i finalistům jednotlivých kategorií. Děkujeme za vaši skvělou práci a výjimečný přínos v oblasti vizuálního umění pro Českou republiku.
-red-
foto: ČAVU a Margita Titlová
Diskuze k tomuto článku