Vzestupy, pády a návraty Célinova génia… tak by se dala označit cesta proslulého a kontroverzního spisovatele. Jeho život byl dramatický stejně jako osudy knih, které psal po nocích. Dočkal se uznání, obdivu i zatracování, svou tvorbou bez příkras a iluzí přitahoval pozornost a skandály. Céline, jehož výročí narození si letos připomínáme, popisoval nemilosrdně duši a povahu člověka 20. století. Psal novátorsky, osobitě, elegantně i nevybíravě. Nebyl však zhýralým bohémem, ale lékařem, který vyšel z chudých poměrů. Účastnil se pak nejhrůznějších bojů první světové války kde byl raněn s trvalými následky. Dnes je považován za jednoho z největších francouzských romanopisců 20. století a mistrů originálního jazyka, ale cesta k tomuto uznání byla plná odboček a zvratů.
Nikdy nebyl členem žádného hnutí nebo součástí ideologických trendů – každá organizovanost se mu hnusila. Dodnes je opakovaně vydáván a vnímán jako nezávislý i když kontroverzní člověk či autor dokládající sílu psaného slova.
Již Célinova prvotina – obsáhlý částečně autobiografický román Cesta ho hlubin noci vzbudila poprask svým drsným stylem i líčením lidské povahy uprostřed „šílených světových jatek.“ Nádherné, i když cynické dílo sleduje Ferdinanda Bardamua unikajícího ze zákopů první světové války. Popisuje nástrahy, toliky a výjevy také v koloniální Africe i dalších místech i finální zakotvení v meziválečné Paříži. Stejně jako Céline pracuje jeho hlavní postava jako lékař, jehož povaha jednání je záměrně nejednoznačná.
Kniha byla zjevením a přinesla autorovi okamžitou slávu. Román spojoval mrazivě syrový obsah sdělovaný však novátorským až hudebním jazykem, ve kterém se umně střídá řeč městské periférie i slova rozhněvaného intelektuála. Je to čtení strhující, i když bezútěšné, plné slangu a vulgarismů, možná však pro mnohé v jistém smyslu osvobozující. „Jiná země, jiný lidi kolem vás, co se tak nějak podivně pinoží, o několik drobných rozmařilých ješitností míň, nějaká pýcha, co už nemá opodstatnění, její lež, její dobře známá ozvěna, a víc toho není třeba, hlava se vám točí, pochybnost vás přitahuje a nekonečno se otvírá jen a jen pro vás, směšný malý nekonečno, a vy do něj padáte… Cesta je hledání toho naprostýho nic, týhle malý závrati pro pitomce…“ promlouvá ve své knize hrdina románu, respektive Louis-Ferdinand Céline.
Kniha vyšla ve Francii roku 1932 a vzápětí se objevil u nás český překlad, který se dočkal hned na úvod několika vydání. Lavinu zájmu tehdy nastartoval Richard Weiner, který jako pařížský dopisovatel Lidových novin o této literární události nadšeně referoval.
Další přijetí nebyla už tak jednoznačná, nicméně byl zde fenomén, ke kterému se mnozí chtěli vyjádřit, což úspěšnosti knihy jenom prospívalo. Tak například jinak otrlý a všemu novému otevřený F. X. Šalda označil Cestu do hlubin noci za dílo coby „sabat šílené fantazie… knihu osudnou, jaká se vyskytuje jen zřídka.“ Ani následné další Célinovy knihy, které nebyly o nic méně drásavé vyvolávaly diskuze a rozličné názory. Karel Čapek se vyjadřoval spíše diplomaticky, Ferdinand Peroutka znechuceně a Marie Majerová cílila na spisy z levicových pozic. Ostatně o vlivu tohoto „kontroverzního génia“ na české kulturní prostředí napsala Célinova novodobá a skvostná překladatelka Anna Kareninová. Pod knižním titulem Céline v Čechách se zde zájemci o toto téma dozvědí mnohé z pera ženy nejpovolanější. Sledovaný spisovatel zde není souzen, je ukázán nejen jako pesimistický pozorovatel „lidské bídy“, ale i jako inspirátor, ke kterému se hlásil i Bohumil Hrabal.
Célinovo dílo je mimořádné stejně jako jsou odsouzeníhodné některé jeho morální poklesky. K těm jistě nejzávažnějším patří nechvalně známé protižidovské útoky. Pověst spisovatele fatálně utrpěla po zveřejnění jeho čtyř antisemitských pamfletů z konce třicátých let. I v tomto případě se dokonce uvažovalo o zrušení jejich nynějšího zákazu a novém vydání. V roce 2018 prestižní francouzské vydavatelství Gallimard ohledávalo možnosti, ale nakonec z tohoto plánu sešlo údajně z obavy před možnými soudními spory. Byl by to riskantní pokus nakládat s díly, která Célina se „zběsilou myslí“ definitivně vyřadila z provozu běžné literatury. I když se autor v poválečné době k těmto svým podivným výplodům příliš nehlásil, zůstal již vyvrhelem navíc s cejchem kolaboranta, který měl zůstat doživotně v izolaci.
A tak jak se Louis Fernand Céline, jinak Louis Ferdinand Destouches, pustil do vlastních životních zákrut? Jako syn majitelů malého krámku z chmurné pařížské čtvrti vystudoval s finanční pomocí přátel medicínu. Jako lékař-hygienik často poznával špinavé chudinské okresy, z čehož se podle jeho vykladačů začal odvíjet sklon k sociálnímu radikalismu a následné nenávisti k mocným a zámožným „viníkům“. Zraněný vojenský vysloužilec, lékař a spisovatel aspirující na nejvyšší literární ocenění, nikdy do běžných poměrů nezapadal. K tomu přispívala také jeho povaha a pověst traumatizovaného podivína, nedůtklivého buřiče a bezohledného tvůrce. Ale to nestačilo: po osvobození Francie v roce 1945 se v atmosféře chaotického vyřizování účtů dokonce bál o vlastní život. Raději zmizel přes Německo až do Dánska, kde byl však na žádost jeho původní vlasti zadržen coby podezřelý kolaborant. Nakonec vydán nebyl pro nedostatek důkazů, ale domácí vazbě se nevyhnul. Až v roce 1951 byl ve Francii za nepřítomnosti „zproštěn obžaloby v plném rozsahu“ a mohl se vrátit domů.
Nebyl to však návrat veselý. Problémy s chátrajícím zdravím, rozkradeným osobním majetkem a pokračující nenávistí jej zahnaly do Meudonu na předměstí Paříže, kde se usadil se svou ženou. Navíc levicová Francie mu nemohla zapomenout text, který roku 1937 sepsal a uveřejnil po návratu ze své cesty po Sovětském svazu. V něm totiž kriticky líčil místní zoufalé poměry a praxi zvrhlých komunistických vizí. („ídeje přenechávám kamelotům! Veškeré ídeje! pasákům! vyvolavačům zmatků…!“) Ačkoliv nebyl Céline představitelem zrádného vichistického režimu působícího ve Francii, stal se trvalým nepřítele státu, i když byl časem amnestován. Stín jeho poklesků přetrvával. Vrátil se tedy k medicíně, otevřel si soukromou praxi a napsal ještě tzv. Německou trilogii pojednávající o vlastním exilu. Ale je zřejmé, že tím jeho tvorba neskončila, jak se dosud předpokládalo. V roce 2019 byla totiž zveřejněna „literární událost století“ – tedy informace o existenci dosud neznámých a nezveřejněných rukopisů a tak Célinova tvorba pro čtenáře nadějně pokračuje.
Mnohé ze života a spisovatelovy práce je stále přitažlivé, i když tolik již nebudí emoce či dokonce zákazy. Autor citlivý i cynický zároveň psal „zhnusené zpovědi“ vynikajícím stylizovaným jazykem, který bortil ve své potřebě vše „prožívat až na dno“ – ignoroval ztuhlé konvence a navyklou čistotu žánru. Ve svém netradičním psaní používal výsostný promyšlený styl, ten však nevylučoval patřičnou živočišnost se kterou se přirozeně pohyboval mezi „duchem a bahnem“. Jeho vyjadřování se s postupem ubíhajícího času a neblahých zkušeností proměňoval – stával se bolestnější, roztříštěnější, ale tempo, naléhavost a sžíravost zůstávaly.
Célinův konec byl vpravdě symbolický. Ráno poté, kdy odevzdal svému nakladateli rukopis posledního románu své trilogie, 1. června roku 1961 tento lékař a spisovatel umírá. Jeho dílo pojednávající bez příkras o lidském údělu, iluzích a utrpení je vrstevnaté a stále živě strhující.
Radan Wagne
Louis-Ferdinand Céline, vlastním jménem Louis-Ferdinand Destouches (27. května 1894 – 1. července 1961) byl francouzský lékař a spisovatel, který proslul především svým prvním románem Cesta do hlubin noci z roku 1932 – česky v překladu Jaroslava Zaorálka vyšel o rok později (pod názvem Cesta na konec noci vyšel nejnověji v roce 2018 pod názvem Cesta na konec noci v překladu Anny Kareninové, která se soustavně věnuje spisovatelovu dílu vycházejícím v nakladatelství Atlantis). Podobné nadšení jako prvotina vyvolala Célineova druhá kniha Smrt na úvěr z roku 1936, ale i další díla. Když se Céline vrátil z tehdejšího Sovětského, referoval o tom v kritickém pamfletu Má vina (Mea Culpa,1937). Po té následovaly tři antisemitské pamflety: Bagately k masakru (Bagatelles pour un massacre, 1937), Škola mrtvol (L’École des cadavres, 1938) a Z ostudy kabát (Les Beaux Draps, 1941). Ze strachu z poválečných soudů uprchl v roce 1944 do německého Sigmaringenu a odtud dále do Dánska. Zde strávil rok ve vazbě, respektive domácím vězení, v roce 1951 byl amnestován a mohl se vrátit do Francie. Z těchto zážitků pak vznikla série jeho pozdních románů. Věnoval se znovu své lékařské praxi v Meudonu u Paříže, kde pobýval se svou manželkou Lucette Destouches (1912 – 2019), která se až do své smrti věnovala odkazu Célinova literárního díla. Obsáhlá Célinova tvorba se odvíjela dále až do roku 1961, avšak vycházejí i jeho posmrtně objevené spisy, Pozoruhodným je také třísvazkový umělcův životopis od právníka a spisovatele Françoise Gibaulta, který je pořadatelem a Célinovy pozůstalosti.
(psáno pro Pátek LNN) foto: archiv a Český rozhlas
Diskuze k tomuto článku