Pražská Trafo Gallery představuje v těchto dnech další zajímavou výstavu pod názvem: Jakub Hubálek: Černobílé léto (do 2. září).
„Obrazem se stává samotný malířský proces. Divák se jako lodivod vydaný na pospas rozbouřenému moři ocitá uprostřed ustalované, avšak neustále pohyblivé obrazové konstituce. Je oloupen o jistoty zraku, ale za to odměněn přidanou hodnotou, kterou je jedinečná možnost nahlédnout za kulisy vizuálního světa generální iluze [Happy People, 2018]. Rozostření zrakové orientace iniciuje kritické myšlení…“ píše o umělcově pojetí kurátor Petr Vaňous v katalogu výstavy.
Jakub Hubálek patří mezi výrazné malířské solitéry nejmladší umělecké generace. Na českou výtvarnou scénu vstoupil v roce 2010, kdy diplomoval na pražské Akademii výtvarných umění v Ateliéru kresby. Vztah k tomuto médiu je také zásadní pro jeho autorské pojetí obrazu, a právě na tomto vztahu jsou založena všechna podstatná specifika, která činí jeho malířský výraz výjimečným a rozpoznatelným. Orientaci na černobílou tonalitu, k níž se propracoval prostřednictvím zelených monochromů, vyvažuje autor v rámci obrazové konstituce smyslem pro kontrast forem. Na jedné straně popisnost na hranici citované fotografické předlohy, na straně druhé impulzivní expresivní vstupy, které popisnost v její dokonalé iluzivnosti demontují. Napětí mezi oběma výrazovými póly (preciznost vs. gesto) vytváří svět proměnlivé, rozporuplné atmosféry, za níž cítíme ambivalentní pohled introverta. Někde spíše kritický, jinde střízlivý, často však podvratně subverzivní či podmanivě melancholický.
K výstavě vychází stejnojmenná dvojjazyčná monografie v autorském zpracování Dipozitiv Studio a s textem Petra Vaňouse a rozhovorem, který vedl s malířem přítel a novinář Tomáš Poláček.
A jak došel Jakub Hubálek ke svému typickému malování v černobílých valérech? Ví to?
„Možná jo. Za mého dětství jsme doma měli jen černobílou televizi, a vizualita té tehdejší obrazovky mě podle všeho navždy ovlivnila. Plus to, že jsme vlastnili nejmíň tři knížky o výtvarném umění, ve kterých sice byly reprodukce starých mistrů, ale černobíle vytištěné… Já z nich sice znal Rembrandta, ale černobílého, což je úlet. A možná i tohle na mě má dodnes podvědomý vliv.“ Tak se rozpomíná Hubáček v rozhovoru s Tomášem Poláčkem v nové monografii, která k výstavě vyšla.
-red-
Foto: Ondřej Brom a Tomáš Rasl
Diskuze k tomuto článku