“Červené paraplíčko” je ikonickým obrazem Josefa Mánesa s pozoruhodným příběhem – osudem romantické malby, která se nyní vrací na „místo činu“. Na veřejnosti se tento letní výjev objevil na malířově výstavě roku 1903, kterou uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes. To se opakovalo v roce 1920… do té doby se nacházel v majetku rodiny Bělských. Později – po roce 1948 – zmizel v soukromé sbírce a objevil se opět až roku 2007 v souvislosti s dlouhodobou zápůjčkou nabídnutou Národní galerii v Praze. Nyní je obraz – po 170 letech – umístěn coby dočasný exponát na zámku v Čechách pod Kosířem, kde jej budou moci návštěvníci obdivovat po celou letní sezónu.
Významná, i když nevelká malba patří k vrcholným dílům Josefa Mánesa, kterou malíř vytvořil jako soukromé vyznání. Jak uvedla Veronika Hulíková, ředitelka Sbírky moderního umění Národní galerie Praha, téma obrazu souvisí s jemu blízkými a inspirativními ženami – tedy hostitelkou Luisou Bělskou a Jetty Gallernbergovou, častou návštěvnicí zámku na Moravě, kde mohl Mánes pobývat a tvořit. Bylo to šťastné období. Červené paraplíčko vzniklo v roce 1855 stejně jako jeho neméně slavná Josefína. Pozoruhodný je v této souvislosti rovněž obraz nazvaný Luisa Bělská (1857) – portrét manželky pražského stavitele Jana Bělského a matky stavitele Quida Bělského.
Na samotném zámku se nachází největší sbírka originálních děl Josefa Mánesa u nás. Všechny jeho romantizující obrazy zde vystavené buď vznikly přímo na tomto místě nebo na zakázku Silva Tarouců.
„Paraplíčko“ bylo po roce 1948 považované dlouho za nezvěstné, známa byla jen jeho napodobenina. „Kopie byla v majetku České pojišťovny a Národní galerie měla v 50. letech předkupní právo na nejlepší díla. Existuje protokol ze zasedání nákupní komise, kdy bylo navrženo zakoupení tohoto díla. Jedná se o velmi zdařilou kopii, která byla považována i za dílo jeho sestry Amalie,“ uvedla pro média Hulíková a připomněla, že se odborníci přiklánějí k hypotéze, která považuje kompozici za dílo některého z žáků Amálie Mánesové, která se živila jako učitelka kresby.
Po 170 letech se do Čech pod Kosířem tedy na čas vrátilo vrcholné dílo Josefa Mánesa… Obraz je na zámku vystaven společně se zmíněnou dobovou kopií, skicou a drobným portrétem Jetty, jak ji zachytil Mánes do jejího skicáře.
Na zámku v Čechách pod Kosířem Josef Mánes (12. 5. 1820 – 9. 12. 1871) pobýval mezi lety 1846(9) – 1870. Poprvé se – byť na krátko – se ukázal v “Čechách” roku 1846 při své cestě na Těšínsko. Do tohoto moravského kraje rád zajížděl nejen za prací i zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha mohla dát jen stěží. Stal se také vítaným rádcem pro úpravy zámku i parku. Poprvé sem odjel na pozvání svého přítele, hraběte Bedřicha Silva-Tarouccy, který mu zde poskytl přístřeší. (V letech 1835-1838 studoval hrabě malbu v krajinářské škole u profesora Antonína Mánesa na pražské Akademii, kde se s mladým Mánesem seznámil). Během následujících dvaceti let zde malíř vytvořil sérii rodinných portrétů Silvy Tarroucy, dále žánrové novorokokové obrázky, a také některé ze svých nejlepších prací (například Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle).
„Během svého pobytu v Čechách vytvořil řadu děl – některá z nich přímo na zakázku od Silva Tarouců, jako například velká plátna, která je dnes možné zhlédnout ve Velkém sálu zámku – některá dělal pro radost svou i svých mecenášů – například malované dopisní papíry, ilustrovanou báseň o Hanselburgu, vějíře apod. – ty byly určeny hlavně pro zámeckou paní Gizelu, její sestru Anežkou a sestřenici Jetty, které učil malovat. Pro výlety do okolí byl jeho druhem podivínský Niki, pocházející z rodiny Kinských tehdy vlastnících zámek v Náměšti na Hané,“ uvádí se na stránkách zámku Čechy pod Kosířem. Více informací naleznete ZDE.
Originály jsou v současnosti pro veřejnost ztracené. Vzhledem k velkému zadlužení rodu krátce po hraběnčině smrti lze předpokládat, že byly již ve 2. polovině 19. století prodány.
-red-
foto: zámek Čechy pod Kosířem a Národní galerie Praha
Diskuze k tomuto článku