Jan Zrzavý je vnímám především jako intuitivně poetický malíř. Z psaných textů jsou známé spíše jeho beletristické vzpomínky na život. Méně však hlubší zamyšlení týkající se nejen jeho vlastní práce. V unikátní eseji nazvané O umění autor odkrývá v jakémsi programovém pamfletu také vlastní postoje a názory, které se promítaly do jeho někdy tajuplné tvorby.

Vzhledem k autorovu solitérství nelze Zrzavého díla jednoznačně zařadit pod žádný vyhraněný umělecký směr. Dostatečně o tom svědčí jeho vlastní slova, publikovaná v roce 1920 v článku Vyznání umělcovo: „Neboj se býti výjimečným, osamělým v okolní tvorbě. Ti, kteří tvoří školu, jsou slabí, podlehli zakladateli, který byl také jediným a výjimečným“.

O umění

Umělecká díla všech věků trvají svými kvalitami výtvarnými a intenzitou životní náplně. Dílo umělce vyrůstá ze samých hlubin jeho bytosti a ježto nutně je dítětem své doby, nemůže být nemoderním.

Mnoho z těch, jimž nedostává se talentu a jimž umění samo není důvodem a cílem jejich činnosti, ale cestou ke kariéře a uchvácení moci ve veřejném životě, nejhouževnatěji usilují překvapit neobvyklostí a nápaditostí, „novostí“ formy, neboť jinak nemohou učiniti své dílo zajímavým. Až vyprchá senzace novosti, není-li malířských kvalit, zbude jen duchaprázdná mrtvá kostra.

Falešnou skromnost neuznávám. Mé umění je podstatou, jediným důvodem a chtěním mého života, jím trvám i padám. Proto kdybych si nebyl jist, že se mi podařilo realizovat mnohé ze svých pocitů a poznání života v umělecká díla trvalých hodnot, neodvážil bych se vnášet je do veřejného života.

Jako lidstvo ve své podstatě se nemění, tak i jeho umění zůstává týmž. Různé formy výrazů jsou jen obměnou myšlení a názoru člověka o bytí a jeho poměru k životu. Od objevení se lidstva, z nejzazších temnot jeho vzniku, nerozlučně provází jej víra v boha a náboženství. Vědomí jsoucnosti Boha je nejhlubším uvědoměním své vlastní bytosti a skutečnosti bytí.

Odpověď na otázky o příčině, smyslu a cíli života, všemi vrcholnými kulturami byla dána náboženstvím a stejně. Nelze tyto tisícileté závěry bez všeho zrušit a přes noc od sebe odvrhnout jako bezcenné, nepotřebné a překážející. Tím méně v umění, jež stejně jako náboženství je intuitivním poznáním života. Zmizení náboženského cítění člověka znamená mravní úpadek a je provázeno rozvratem a nemohoucností v umění.

Všechna veliká díla minulých kultur jsou idoly a výtvory náboženskými. Teprve představa boha přivádí divochy k vytvoření prvních soch. Umění bylo, je a bude vždy v podstatě uměním náboženským.

Vím, že tímto svým přesvědčením narazím na běžné názory většiny moderních intelektuálů a tendenčních kritiků. Možná však, že ti, kteří dnes hlučně propagují beznáboženskost a civilnost umění, v budoucnosti snad již dost blízké budou hlásat a dělat opak toho, neboť duchovní skryté proudy tu a tam již probleskující, připravují nutnou reakci proti materialistickému názoru dneška a duchovnost a náboženskost budou neodpustitelným požadavkem tou měrou, jakou je jimi dnes pohrdáno.

Nelekám se též toho, že přímo nebo nepřímo bylo mi vytýkáno, že obsah předbíhá u mne zájem malířský. Odvažuji se tvrdit, že velikým Mistrům (Michelangelo, Leonardo, Rembrandt) zjevovala se forma vnitřního duchového i vnějšího obsahu jejich děl. Napřed je míti co říci, až v druhé řadě, jak říci.

Mé umění ve svých definitivních výtvorech je předvedením oněch stavů duše kotvících v samé tmě podvědomí bytosti člověkovy, z nichž všechno jeho dění vzniká a navenek se projevuje. V malířství znamená povýšení hmoty do sféry duchovní a nadání jí psychickými silami. Nemohu přesně určit, jak dále se bude utvářet, neboť je tajemstvím budoucnosti, jakým bude život, z nějž vzniká. Tvořit, malovat, je vášeň. Vášeň nejsilnější a nepřemožitelná, která, byť všechny touhy v tobě uhasly, nesmí pominout. Všeho se můžeš zříct, ve všem rezignovat, ale v umění nikdy. Nic nesmí být dost silné, aby tě mohlo zdržovat, žádná překážka dost velká, abys ji nepřekonal.

Varuj se přílišných pochybností o sobě. Nedůvěra je největší tvůj nepřítel, který ti vyráží štětec z ruky. Musíš usilovat o to nejvyšší, žádej si uskutečnit nemožné, nepřestávej o tom snít. Pevně věř, že toho můžeš dosáhnout. Víra je onen okřídlený oř, bez něhož nelze vystoupit k výšinám. Ale varuj se též přeceňování sebe. Přílišná pochybnost a přílišné sebevědomí je sekera o dvojím ostří.

Až budeš umět tolik, že se budeš moci odvážit k vlastní tvorbě, neohlížej se a nedej zmást tím, že druzí malují jinak. To, co se ti u tebe i u jiných líbí, je to pravé, co potřebuješ a hledáš. Nedej se omámit hesly modernosti, jdi jedině za svou představou a nelekej se, bude-li výsledek zdánlivě nemoderní. Tvoříš-li, jsi nutně moderní.

Z čeho vytvoříš své dílo? Ze svého života, neboť nic jiného nemůžeš znát a nic jiného nemáš. Ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoříš svoje dílo, učiniv slovo tělem. Velikost a prudkost talentu mohou tě samy o sobě učinit dobrým malířem, ale ne velikým umělcem. Talent je předpokladem, ale ne zárukou velikosti, tajemství génia? Nejen v talentu samotném, ale v mohutnosti pudové, ve velikosti a síle jeho citů, vášní a chtění, v jeho velikosti mravní. Velikost umělcova je podmíněna jeho velikostí lidskou. Jen budeš-li velikým člověkem, můžeš být i velikým umělcem.

Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit. Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější, než sentimentální opojení. Jsou to ctnosti pravého muže a největší umělecká díla nesou tyto znaky.

Jedním z největších poznatků, k nimž duch člověka se vyšinul, je poznatek, že vidění není záležitostí oka a smyslů, ale duše. Žádný umělec snažící se představit skutečnost věcí, jejich realitu a podstatu, nemůže namalovat víc než jen svou představu o nich, svůj sen o skutečnosti.

Říká se, že založení vizuální je podstatné, dostačující. Zajisté, bez vizuální citlivosti nelze malovat. Je předpokladem, ale k umění ještě nestačí. Je velmi mnoho malujících lidí s touto schopností, talentů, ale kolik z nich je skutečných malířů, jak málo z nich dosahuje hodnot, hodných zájmu, stává se skutečnými umělci! Většina jich zůstává na naturalistickém opisu přírody, více nebo méně obratném a vkusném, někteří dosahují i virtuozity a líbivosti, jíž nezkušený divák může zaměnit s uměním. V nejlepším případě odkoukávají a imitují formy cizího umění, užívajíce jich špatně a nevědouce proč, což je vlastně ještě horší a úspěchu skutečného umění ještě škodlivější než naturalistický kýč.

Umění je zákon a řád, obraz je jiná příroda, příroda sama pro sebe, příroda rostoucí z nitra člověka, řídící se vlastními zákony tvarovými. Tvar, barva a prostor v pravém a dokonalém obrazu jsou neoptické, dosažené zcela jinými prostředky než v přírodě, jsou duchové, bezpodmínečně u každého uměleckého díla.

Duchovým východiskem a pojetím malby nazývám ono, kdy malíř sestrojuje své obrazy pouze ze základních podstatných tvarů a barev bez zatížení nebo znečištění jich opticky viděných přívěsků a náhodných prchavých jevů, kdy takovým představením věcí sestrojuje účin, jímž působí jenom na ducha, zpodobuje je jenom v jejich podstatném, věcném a věčném bytí, nebo pomocí jich vzbuzuje v diváku svoje niterné zážitky, pocity a stavy, z nichž tyto věci a okolní svět vidí.

Je to malíř převážně meditativního ducha, jej znepokojuje jsoucnost věcí, hledá smysl jejich tvaru. Jejich barva zní mu celou bytostí, jejich tvar zapleten je do jeho. Ztotožňuje se s nimi, tajemství jejich bytí je i jeho vlastní záhadou.

Malíř smyslový je člověk převážně vizuální. Jeho východiskem je jenom optický jev předmětu, jej poutá jenom jeho vzhled, nemá zájem o jeho účel a smysl. Skvělost nebo diskrétnost jeho barvy a tvaru jej okouzluje a vzrušuje, lichotí jeho smyslům, a z jiných dojmů nezprostředkovaných jen očima, zajímá je snad jen vůně, tvrdost a měkkost, hladkost nebo drsnost, lehkost jeho hmoty a povrchu. Vnímá jenom fyzické vlastnosti věcí, přístupné pěti smyslům, ostatní jejich projevy necítí, hlas jejich neslyší.

Nejdokonalejší dispozici dává spojení obojího ve stejné míře. Což je velice řídké, proto je tak málo velikých malířů. Co však přesto může dokázat malíř založení převážně meditativního, dokazuje Leonardo da Vinci, a naopak dílo Rembrandtovo ukazuje, jak z východiska převážně vizuálního lze dospět k velikým uměleckým dílům. Oba dosáhli nejvyšších vrcholů umění malířského.

Při velké nerovnováze těchto dvou nadání je tvůrčí proces velmi obtížný a bolestný. Obojí je stejně těžké, jenže snad při prvém je větší naděje k dosažení konečné syntézy než u druhého, kde je velmi nejisté, zda instinkt bude dost silný, aby prorazil hranici, oddělující podvědomí k viditelnému projevu. Ve šťastných období malířství byla tato nadání rozdělena ve větší rovnováze než v umění současném. Velmi často převažuje jedno druhé, nedostihujíc žádné harmonie.

Proto je dnes tolik malířů kýčařů, nepřesahujících pouhou optickou imitaci, nemající ani stopy ducha, jenž smysly oživuje a vede. Ve středověku jich nebylo a také středověk vykazuje nejčistší vrcholy malby. Nebylo pustých ismů a imistů, tvořících mrtvé zpotvořeniny nejnižší duchovní i mravní úrovně.

Je tedy potřebí obojího: zření duchového i smyslového. Jedno bez druhého nepřivede tvorbu k umění, prvé samo o sobě dovede jen schémata, visící v nelidském vzduchoprázdnu, projekty strojů neuskutečněných v hmotě, druhé podává jen hluchý povrch, stroje bez pohonné látky, jež by jim dala život pohybu. Je to jako duše bez těla a tělo bez duše.

Každý umělec žije vlastně dva životy. Jeden obyčejného všedního žití a druhý zvláštního nepokoje a vzruchu, hledání a touhy po nalezení své cesty k vzdálené nové kráse a pravdě. Ta cesta je nesnadná, nejistá, plná zákrutů a záludností, pochyb i zklamání. Z mnoha povolaných najde ji jen málo vyvolených.

Jan Zrzavý (5. listopadu 1890 – 12. října 1977) byl malíř, grafik, ilustrátor a scénograf. Od roku 1907 studoval na pražské UMPRUM odkud byl však vyloučen a stal se celoživotním samoukem. V roce 1910 se stýkal se symbolistním sdružením Sursum, které bylo ovlivněné také theosofií, okultismem a magií. Členy byli mimo jiné Emil Pacovský, Jan Konůpek, František Kobliha či Josef Váchal. Významné bylo pro Zrzavého seznámení a přátelství s Bohumilem Kubištou a dílem Leonarda da Vinci. Vystavoval také se skupinou Tvrdošíjní (Josef Čapek, Václav Špála, Rudolf Kremlička a další). Od roku 1924 pravidelně cestoval do Bretaně, Paříže a Itálie. V jeho rané tvorbě jsou patrné vlivy secese, symbolismu, expresionismu a kubismu. Posupně se dostával k osobité meditativní poloze, kde se prolínají básnické vize s nahlíženou realitou. Věnoval se také scénickým výpravám pro Národní divadlo.

Díla Jana Zrzavého v Národní galerii Praha naleznete ZDE.

-red-

foto: Václav Chochola, Karel Kuklík, Národní galerie v Praze a archiv