Galerie Rudolfinum zveřejnila v těchto dnech mimořádnou nabídku: „Už vás nebaví doma koukat jen z okna do dvora? Připravili jsme pro vás dosud nepublikovaný záznam komentované prohlídky výstavy Daniel Pitín Papírová věž. Projděte si výstavu s umělci Danielem Pitínem, Josefem Bolfem a teoretikem Otto M. Urbanem, obzvlášť, pokud jste ji při vánočním shonu nestihli.“ Záznam byl pořízen 12. prosince 2019 v prostorách výstavy, jejímž kurátorem byl Petr Nedoma.
“Papírová věž nějakým způsobem ukazuje můj vztah ke světu médií a ke světu informací, ve kterém se neustále pohybujeme a který vytváří určitý relativní prostor. Je to jakoby prostor z papíru, který se tváří být realitou, ale zároveň může být jenom nějakou iluzí reality. Tato hranice mezi iluzí reality a realitou je v mé práci důležitá a zajímá mě dlouhodobě. A touto hranicí se budu zabývat i na výstavě v Rudolfinu,” objasňuje umělec název výstavy.
Komentovanou prohlídku výstavy Daniel Pitín Papírová věž v Galerii Rudolfinum naleznete zde: https://www.youtube.com/watch?v=VeD7ho9Gf5U
Krátké ohlédnutí za původními kořeny tvorby Daniela Pitína
Daniel Pitín (1977) absolvoval Akademii výtvarného umění v Praze v ateliéru profesora Zdeňka Berana, který svým studentům vštěpoval brilantní „staromistrovské“ zvládnutí iluzivní malby hraničící mnohdy až s hyperrealismem. Pitín na rozdíl od většiny studentů tohoto pověstného ateliéru (učilo se tam řemeslo, což není na akademii vůbec samozřejmé) nepodlehl přímo podmanivé, efektní a pro širokou veřejnost přístupnější bravuře bez obsahu. Pitín dodnes tvoří vizuálně i myšlenkově kompletující malbu s řadou odkazů. Jaký je původ jeho nejen výtvarného uvažování? Jedním z kořenů je německá, respektive saská škola, z které se vypravil na vlastní cestu ve svých obrazech, filmech či instalacích. Ale ještě k německému fenoménu…
Zjevně trvale existuje jakási „paměť místa“ (či Rupertem Sheldrakem vědecky zkoumaná a dokazovaná tzv. orfická pole), která předurčují a ovlivňují povahu zdejší osobnosti i její projevy a tvorbu. Takovým teritoriem je, řekněme, německé Sasko – konkrétněji pak okolí Lipska či Drážďan. Narodil se zde Richard Wagner, G. W. Leibnitz, světlo světa tu uzřelo prvně Schopenhauerovo zásadní dílo Svět jako vůle a představa, působil zde J. S. Bach, J. W. Goethe, F. Schiller a řada dalších osobností klíčového významu naší civilizace. V moderní době – z pohledu výtvarného umění – s tímto regionem souvisí slavný A. R. Penck, megastar Gerhart Richter (byl dokonce pověřen, aby navrhl vitrážové okno ve slavné gotické katedrále v Kolíně nad Rýnem), Georg Baselitz, Neo Rauch a další.
„Young German Artists“ je od počátku devadesátých let na mezinárodní scéně nálepkou – symbolem zjeveného zázraku. Tato, přesněji řečeno „Nová Lipská/Drážďanská škola“ – dnes již poněkud odrostlejších, známějších a jistě talentovaných „enderáků“ – vyprodukovala mimořádné jedince.
V čem tkví tato úspěšnost? Odpovědi by se daly shrnout do tří základních bodů: 1) tito umělci pomohli navrátit klasické médium – realistické malířství – opět na výsluní po letité nadvládě spíše konceptuálního umění, které se již omrzelo, 2) obsah jejich obrazů není artistně prázdný a na základě „posedlosti pamětí“ nabývají jejich motivy dokonce vícevýznamovosti přesahující „západní“ (osobní) „soukromou“ sebe zahleděnost. Jejich obrazy se tedy stávají přirozeným reflektováním širšího – hlubšího mýtu. Od pádu berlínské zdi (1989) se v tomto umění spojují relikty totalitní minulosti s náhlým atakem konzumní společnosti (reakcí umělců byla či je stále jejich levicovost). Přes tematické rozprostření se zde udržuje vztah k místu atd. Umělci na obrazech tedy vrství či prolínají jednotlivé etapy topografické paměti, kterou jdou díky zručné malířské technice naproti divákovi… 3) velmi důležitým důvodem německého, později evropského, úspěchu této „ostalgie“ na mezinárodní scéně byl opakovaný úspěch a dobře připravený marketing především v New Yorku – uměleckému i obchodnímu centru udávajícímu správný a směr i dobrý tón.
Dosavadní úspěšné dílo a Daniela Pitína se více osvětluje právě v souvislosti s výše zmíněným „německým příběhem“ respektive s jeho inspirativní estetikou. Dnes však si jde autor vlastní podmanivou cestou s hlubokým prožitkem. Formálně i obsahově se jeho skvělé obrazy blíží poetice Lipské/Drážďanské malířské školy (tedy zdejším výtvarným akademiím), ale nyní e svébytným a mimořádným autorem. Pracuje v intencích jistého realismu, avšak s vrstevnatým vyzněním. Pitínova mistrovská malba diváky vtahuje do děje – do hlubších úvah a zvláštního nejednoznačného časoprostoru.
-rw-
Diskuze k tomuto článku