V současné době probíhá výstava věnovaná Milanu Kozelkovi. Pod názvem „Na cestě“ připomíná tohoto zásadního konceptuálního umělce, performera a literáta, který patřil k významným osobnostem výtvarné scény především v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. V souvislosti s tímto výstavním počinem v Galerii výtvarného umění Cheb zde přinášíme velmi pozoruhodný rozhovor (1982), v němž Kozelka pokládá historiku umění Josefu Hlaváčkovi zásadní otázky. (O chebské výstavě se dočtete níže. Katalog naleznete ZDE).
Milan Kozelka zemřel ve věku 65 let. Byl významným představitelem uměleckého undergroundu, za komunismu byl několik let vězněn. Tvrdě kritizoval i polistopadovou společnost. Věnoval se výtvarnému umění v podobě performancí, land-artu či happeningu. V sedmdesátých a osmdesátých letech publikoval v samizdatu. Knižně oficiálně debutoval až v 51 letech básnickou sbírkou Koně se zapřahají do hracích automatů (1999).
ROZHOVOR z osmdesátých let je stále inspirativní…
Odpovědi Josefa Hlaváčka na otázky Milana Kozelky (fotografie jsou z expozice současné výstavy v Chebu)
V čem spočívá prvotní funkce (nebo prafunkce) umění?
Neznám takovou prvotní funkci, která by byla pro umění podstatná v celém jeho vývoji. Naopak, právě to, že umění je ve svých dějinách pořád něčím jiným, dělá estetikům potíže při vypracování jeho definice. (Sám jsem v pokušení vidět v umění specifický výrok o smyslu společného; ale nevím, zda by to platilo vždy – při bližším přihlédnutí k jakémukoli uměleckému dílu.)
Které mimořádné okolnosti a podmínky spolupůsobí při navození a vytváření takového individuálního nebo kolektivního stavu, v němž je možné (a svým způsobem nezbytné) klást rovnítko mezi umění a život (a obráceně)?
Rovnítko mezi uměním a životem je utopie avantgard. Umění a život jsou dvě odlišné věci; kdyby se měla jedna z nich stát druhou, prostě by zanikla. Ostatně z této odlišnosti umění právě žije.
Má umění (soudobé i budoucí) nejen učit (či podněcovat) člověka nově vidět, cítit, vnímat, myslet, reagovat, orientovat se, žít (to jest přímo a aktivně přetvářet nebo spoluvytvářet jeho život a jeho – člověkovo – sebeurčení a sebevymezení v něm), ale zároveň i působit (spolupůsobit) na nově se utvářející struktury společnosti a na kvalitativní změny a posuny hodnot a významů v ní?
Nevím, dá-li se říci, že to umění má dělat. O to se umění (pokud v něm zrovna nepřevažuje právě didaktická funkce) vůbec nestará. Jiná věc je to, že to jaksi mimoděk a nechtěně dělá. Abychom militaristům vzali jednu definici: umění je pokračování společnosti jinými prostředky. Když umělec „řeší“ formální problémy, vyslovuje se vlastně ke společnosti jako k celku, k tomu, jaký je a jaký by mohl být smysl společného. Za příklad může posloužit současná tendence „odestetizování umění“, tedy tendence k maximální prostotě. Umění by se dnes v některých svých projevech nejraději zbavilo i formy, správně v ní tuší reziduum onoho násilného, „zmocňovacího“ postoje, který charakterizuje lidské společenské počínání zhruba od vrcholícího středověku, od nástupu kupců. Není to společenský program?
Je umění pouhou reflexí skutečnosti, nebo naopak skutečnost (realitu) posouvá do jiných významových poloh a souvislostí, případně vytváří (definuje)skutečnost (realitu) zcela novou, „obyvatelnější“?
Ačkoli umění samo je svým způsobem součástí reality, ačkoli ji reflektuje, ačkoli ji přitom posouvá do jiných poloh, sotva může vytvořit realitu „obyvatelnější“. To proto, že je především samo sebou, uměním, nikoli onou realitou reflektovanou a posunovanou.
Je myslitelný (a uskutečnitelný) takový vývoj umění, v rámci něhož by umění pozbylo svou nynější podobu „separované exkluzivity pro specializovanou menšinu“ a zcela logicky a zákonitě vplynulo do nové kategorie, tj. přestalo být (pouhým) uměním, popřelo samo sebe a stalo se novou kvalitou, která by spočívala na vyšší obsahové a komunikativní úrovni, bezprostředněji spjaté se životem člověka a společnosti?
Snad ano, závisí to na tom, je-li společnost sama schopna podobné proměny. Nepřirozená „separovaná exkluzivita“ současného umění je totiž v přítomné krizové situaci společnosti přirozená.
V čem se nejprokazatelněji projevují klady a zápory tvůrčí specializace v umění?
Obávám se, že se tu pod slovem specializace myslí slepá jednostrannost charakteristická pro přírodní vědy, která při hlubokém průniku do zkoumaného jevu pomíjí vše-vědní a vše-lidské souvislosti. Vzhledem odlišné povaze umění se v něm taková jednostrannost jeví nanejvýš žádoucí.
V čem tkví zásadní rozdíl (případně rozpor) mezi vědeckou a uměleckou interpretací světa (reality) a jeho (jejich) nesčetných časových a prostorových jevů?
Vědy pracují s logickým aparátem, s kategoriemi a pojmy; jejich výsledky jsou vzhledem k mnohosti světa dílčí. Umění se obrací k celku světa, ve kterém žijeme, a má tak blíže k filozofii; spolu s ní se neptá, jak si co podrobit, jak co použít, ale spíše se ptá, co je a jak to je. Přitom je vždy umělecké myšlení smyslově názorné, nikoli pojmové, ale o tom už byly popsány stovky stran. (I když ne tak, aby bylo jasné, že hovořit o nepojmovém myšlení není rozporné. To snad umí zatím jen Francastel.)
Nelze vyloučit (a zdá se, že míra pravděpodobnosti vzrůstá), že v budoucnu dojde k pozvolné a v konečném výsledku úplné negaci umění vědou, že umění (přes veškerou svoji přizpůsobivost a díky logicky zdůvodnitelné ztrátě životaschopnosti) bude – nepřemění-li se v již zmíněnou „novou kategorii – odstaveno na „vedlejší kolej“; užitkově zredukováno na pouhý maloobchodní artikl, zbaveno svých prapůvodních ambicí a deklasováno na úroveň dekorativního prvku. Je tato prognóza (byť s určitými výhradami) přijatelná, nebo nikoliv a problém budoucího údělu umění spočívá v jiných (zde neuvedených) okolnostech?
Byl to Hegel, který první předpověděl konec umění, a touto chmurnou prognózou se zabývaly celé estetické kongresy. Potvrdit nebo vyvrátit ji nelze: od toho je společenská praxe. Z toho, že pro velkou část společnosti umění dnes mnoho neznamená nebo že je pro ni nejvýš zdobným přívěskem, nelze na jeho zánik usuzovat. Jeho současná deformace je jen důsledkem a homologií současné podoby reality. Adorno se domnívá, že po Osvětimi už není umění možné, leda jako negace. Po negaci se objevuje syntéza. Bude tomu tak i tentokrát?
Do jaké míry současné umění bezpodmínečně vyžaduje interpretaci ze strany kritiků a teoretiků umění a kdy je tato interpretace zbytečná a zkreslující? Nenastala situace, kdy je umělecká kritika povýšena nad umění samotné, stávajíc se tak jedinou a neoddiskutovatelnou mírou určení a posouzení kvality uměleckých děl?
Arnold Gehlen si myslí, že komentář (umělecká kritika, interpretace), tedy něco, co stojí mimo dílo, je dnes nezbytnou charakteristikou umění (tak jako dříve legenda byla součástí díla). To je ovšem názor, který reaguje na situaci padesátých let, kdy vrcholilo abstraktní umění. Dnes už je tomu trochu jinak: existují díla, která komentář nepotřebují, protože se týkají nejprostšího smyslového rozlišování, nejzákladnější nové orientace ve světě: setkávají-li se subjekty, které myslí a vnímají obdobně, je komentář zbytečný. A proměna současného světa záleží na tom, jak budou subjekty, které jsou toho schopny, pracovat na sobě – odtud možná věčnost a nezastupitelnost umění. I tento postoj však vyžaduje filozofickou interpretaci, té se ostatně dostávalo umění vždy.
Mění umění svět (a společnost – uvědomování si světa a společenských zákonitostí), nebo svět a společnost umění (omezují, sankcionalizují) umění (přizpůsobují si je k obrazu svému)? Do jaké míry je současné umění přizpůsobivé mechanismům tržní politiky (poptávky a nabídky)?
Svými výroky o smyslu společného ovlivňuje umění postoje lidí a zprostředkovaně tak může měnit svět, ve kterém žijeme. Tyto potenciality se odehrávají na půdorysu daného světa, daného smyslu tohoto světa. Nejedná se přitom snad o vzájemnou podmíněnost, ale spíše o vzájemnou odkázanost světa a umění. Do jaké míry ovlivňuje umění trh? Bylo by nutné citovat celé pasáže z Adorna, abychom hluboce zprostředkovanou závislost i toho nejautonomnějšího umění a trhu poněkud objasnili.
Je současné umění svobodné nebo živoří v politováníhodné roli adaptibilního otroka, měnící se (kvalitativně) v rámci sociálně-ekonomických vztahů v té které společnosti?
Umění je svobodné v mezích oné odkázanosti, o níž se hovoří v předchozí odpovědi.
Kde lze za daných okolností vést dělicí čáru mezi uměním a pouhým zábavním průmyslem (nebo rafinovanými sousty pro společenskou smetánku a poklonkářské snoby)?
Tuto čáru lze vést jen s velkými obtížemi. Snobové bývají téměř u každého objevu. Od časů, kdy Benjamin psal o věku masové reprodukovatelnosti uměleckého díla, je jeho těsná souvislost se zábavním průmyslem zjevná. Měřítkem může být pouze autentičnost díla, kterou může posoudit jen ten, kdo dovede hluboce proniknout do věci samé.
Kdy je současné umění (kromě jiného) didaktické a kdy se zcizuje samo sobě ve sféře pouhé rétoriky?
Didaktičnost nebo formální mnohomluvnost jsou staré choroby umění. Poznají se prostě: je to neautentický projev.
(1982)
Převzato z knihy: Josef Hlaváček – Umění je to, co dělá život zajímavější než umění (jak praví R. F.), Artefact, Praha 1999
K současné výstavě v Galerii umění v Chebu, která je veřejnosti přístupná do 19. 9. 2021
Konceptuální umělec, performer a literát Milan Kozelka (1948 – 2014) zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění především osmdesátých a devadesátých let. Od šedesátých let se věnoval poezii a jeho básně jsou dnes řazeny do kontextu českých ohlasů americké beatnické literatury.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let obrátil pozornost k akčnímu umění. Během relativně krátké doby se z něj stala respektovaná osobnost místní výtvarné scény. Paralelně k body-artovým performancím rozvíjel výtvarnou tvorbu, ať už měla podobu konceptuální kresby nebo land-artových instalací. Účastnil se také řady alternativních výstav nezávislého okruhu, například Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta (1982) nebo Chmelnice–Mutějovice (1983). Vždy sledoval aktuální dění a jeho neklidná povaha ho poháněla do dalších a dalších projektů. Během osmdesátých let performoval, kreslil, stal se významným organizátorem neoficiálního kulturního dění. V devadesátých letech založil v Karlových Varech pobočku pražské alternativní organizace Artforum a pořádal zde výstavy, filozofické přednášky, literární festivaly a koncerty. Podílel se i na řadě dalších regionálních aktivit, především v Olomouci a v Brně, performoval, publikoval a věnoval se editorské činnosti.
Na příkladu Kozelkovy mnohovrstevnaté osobnosti lze vykreslit totalitní dobu v její složitosti a nejednoznačnosti a ukázat vzdor i křehkost jedince vůči mocenským tlakům společnosti. Výstava poprvé prezentuje Kozelku v celé úplnosti – v rozpětí od multimediálního a konceptuálního umělce či performera až po básníka, prozaika a iniciátora různorodých aktivit. Poprvé zveřejní dokumentaci některých dosud neznámých body-artových a land-artových děl stejně jako další dokumenty uchované v archivu Kozelkova přítele a sběratele Vladimíra Meistra. Výstavu doprovází publikace Svázáno do Kozelky, vydaná nakladatelstvím Větrné mlýny.
GAVU – Velká galerie
1. 7. – 19. 9. 2021
Kurátoři Jana Písaříková, Vladimír Havlík, Pavlína Morganová
Diskuze k tomuto článku