Dostojevskij byl pro české umění fenomén srovnatelný snad jen s Nietzschem. Od nástupu moderny na počátku 20. století ztělesňoval dramatickou sebereflexi rodícího se individualismu. Ztráta tradice (víry) i Boha přinášela dosud nebývalou svobodu v umělecké tvorbě, avšak také osamocený boj o vlastní cestu. „Utrpení a bolest jsou nutností pro každou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu velké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází smutek,“ napsal Dostojevskij se svou ruskou melancholií, která u nás nacházela živnou půdu stejně jako syrové severské umění reprezentované zde malířem Edvardem Munchem.

Dostojevskij – kontroverzní člověk i spisovatel nám zanechal stále živý odkaz. Jeho romány se stále vydávají, uvádějící se divadelní i rozhlasové adaptace a natáčejí filmy podle jeho předloh. Osobnost tohoto tvůrce, která se odrážela v jeho díle, je mnohoznačná a vrstevnatá. Také proto nás přitahuje. Letos si připomínáme 200 let od jeho narození.

Byl to spisovatel mimořádného významu. Tehdy se ještě hojně četlo a slovo mělo svou váhu. Dostojevského osobní život byl dramatický, povahu měl komplikovanou a vzezření podivné. Rozpolceně bolestná psychika se promítala do „mrzuté a zlé tváře s úzkýma pronikavýma očima a řídkou kaštanovou bradkou… tváře, která připomínala skladištního hlídače, degradovaného vojáka nebo okrskového přednostu.“ Tento „nesympatický hrdina“ své doby, avšak napsal knihy, které vlezly pod kůži snad každému přemýšlivému současníkovi. Spisovatelova znalost bloudící duše a její odvrácené strany, nás dodnes fascinuje.

Dostojevskij byl myslitelská až magická osobnost  – s mesiášskými sklony a utopickými vizemi. Přesahoval svou dobu a současně se stal, podobně jako Tolstoj, jejím ztělesněním. Geniální jedinci se zpravidla vynořují v přechodných časech, kdy je lidstvo nuceno řešit složité úkoly a samo je neméně složitě prožívá. Jejich stopy se pak stávají společnou pamětí. V Rusku se tak dělo od roku 1861 v atmosféře velkého přerodu od nevolnictví k měšťanské společnosti. To rozjitřilo takové talenty, jakými byli asketický Tolstoj a rozháraný Dostojevskij. Oba o sobě věděli, ctili se, ale nic neudělali proto, aby se osobně setkali.

Dílo Dostojevského je nepochybně upřímným výrazem citlivé (pro některé zvrhlé) osobnosti, která musela všechno nejprve poznat, prožít a přetrpět. Spisovatelova duševní nalomenost byla umocněná epileptickými záchvaty a otázkami po smyslu nelehkého osudu. Slábnoucí víra v boha a nebývalý (často bezohledný) individualismus se staly tématem jeho vrcholných románů. Naléhavý „fantaskní realismus“ se postupně opíral o humanistické základy, náboženský utopismus i patriarchální konzervatismus. Dostojevskij své názory přehodnocoval a měnil. Byl pronásledován vnitřními pochybnostmi, ale i carskou policií.

Dnes je tento velikán ceněn především jako umělec, méně již jako náboženský myslitel nebo revoluční aktivista. Fascinující zůstává jeho schopnost nadčasově zachytit složité duševní pochody a nejjemnější odstíny postav, které zakoušejí nebo řeší morální a existenciální dilemata. Dostojevskij je mistrný vypravěč příběhů, při jejich četbě však někdy mrazí a málokdy se ví na čí straně jejich autor stojí. „Dostojevského hrdinové balancují nad propastí… v jeho románech se setkáváme s paradoxním názorem, že kdo čelí zlu, této nadpřirozené dimenzi, dokonce i když je zloděj, prostitutka a vrah, má k nebi blíž než ti, jejichž pohodlný světonázor jim dovolí, aby před zlem zavírali oči a tvrdili, že neexistuje.“ To jsou slova Jonathana Blacka, autora knižních Tajných dějin světa. A František Kautman ve své studii o Dostojevském v podobném duchu uvažuje: „Sklon ke zlu a destrukci je zřejmě imanentní lidské povaze právě tak jako sklon k dobru a tvorbě. Dokonce mohou oba tyto sklony existovat současně v jediném člověku. A závisí pak na mnoha vnějších i vnitřních popudech, která stránka se projeví ve skutečnosti.“

Dostojevskij byl znám v Rusku od roku 1846, kdy vyšel jeho sociálně kritický román Chudí lidé. U nás tomu bylo jinak, zpočátku snad jen Havlíček Borovský měl o tomto spisovateli jisté povědomí. Ani když vyšel v neklidném roce 1866 mimořádně burcující Zločin a trest, s rakouským soustátím to nehnulo. České překlady se začaly objevovat jen pozvolna, až od roku 1883 vycházel na pokračování tento zásadní román v Národních listech, avšak s notnými zásahy vydavatele.

Málo se ví, že Dostojevskij navštívil také Prahu. Stalo se tak v létě 1869, z plánů na delší pobyt zbylo však jen krátké intermezzo. Toho roku byl podruhé na cestách po střední a západní Evropě. Před tím se vydal za poznáním o dva roky dříve – tehdy navštívil Kolín nad Rýnem, Berlín nebo Drážďany. Přes Belgii doputoval do Francie, odkud zamířil do Londýna a pak přes Švýcarsko do Itálie. Bylo to hektické. V Paříži se nebyl schopen vymanit z „nemocného“ vztahu s dominantní milenkou Polinou, zatímco jeho právoplatná manželka Marie umírala na tuberkulózu. Rok po její smrti se znovu oženil, ale vzal si svou sekretářku Annu, s kterou se vydal na líbánky do Německa. V Baden-Badenu počali první dítě – dceru Sofii. Ta se narodila v Ženevě a za tři měsíce zemřela na zápal plic. Zoufalý pár odjel ze Švýcarska a pak přes italský Milán do Florencie, kde spisovatel dokončil další veledílo, román Idiot. V září se mu v Drážďanech narodila další dcera Ljubov, v listopadu začal psát Běsy. A právě mezi Idiota a Běsy spadá krátká návštěva Prahy, tedy v roce, kdy Tolstoj napsal Vojnu a mír.

O pražském pobytu toho moc nevíme, pramenem informací tak zůstává především publikace Dostojevskij, jak jej líčí jeho dcera, publikovaná u nás v roce 1920. Ljubov Dostojevská píše: „V té době se začal Dostojevskij zajímat o slovanskou otázku, která jej později zcela zaujala; navrhl mé matce, aby odjeli žít do Prahy, kde chtěl studovat Čechy. Moji rodiče opustili Florencii koncem léta. Aby se má matka neunavila, cestovali v neurčitých dnech, zastavujíce se v Benátkách, Terstu, ve Vídni. Velké zklamání, očekávalo mé rodiče v Praze; toto město nemělo zařízených bytů. Dostojevskij se chtěl vrátit do Vídně, doufaje, že tam najde nějaké české společnosti, literární nebo jiné; než Vídeň se nelíbila mé matce. Navrhla svému choti, aby odjeli usídlit se do Drážďan, na něž si zachovala zářící vzpomínku. Můj otec souhlasil; on si také vzpomínal s rozkoší na jejich první pobyt v Sasku.“

Zdá se tedy, že důvodem pro značně zkrácený pobyt v Praze byla otázka vhodného ubytování. Z plánů na několika měsíční zastavení zůstaly pouhé tři dny. Co zde měl Dostojevskij v úmyslu dělat? Šířit slovanskou otázku a setkat se s podobně smýšlejícími intelektuály, což se mu příliš nezdařilo. Sám v tom však nebyl příliš důsledný. Do Prahy se snad chystal ihned po sňatku s druhou chotí Annou Grigorjevnou. „Tam se mohl můj muž seznámit s vynikajícími politickými činiteli a jejich prostřednictvím vejít v tamní literární a umělecké kroužky,“ dosvědčuje Anna ve svých vzpomínkách. Palacký, Rieger nebo Mánes se s ním zřejmě nesetkali. „Sblížení se zdejšími Slovany bylo jeho přáním, muž je chtěl blíže poznat. Proto jsme se definitivně rozhodli jet do Prahy a zůstat tam celou zimu,“ píše dále Anna. Manželé vyrazili v létě, a tak je věru škoda, že zde nezůstali až do Vánoc, nebo i déle.

„Zde nás očekávalo velké zklamání. Ukázalo se, že v té době existovaly zařízené pokoje jen pro jednotlivce a vůbec nebylo zařízených pokojů pro rodiny, tj. klidnějších a pohodlnějších. Abychom zůstali v Praze, museli bychom najmout byt, platit na půl roku dopředu a opatřit si navíc nábytek a vše nutné pro domácnost. Na to nestačily naše prostředky, a po třídenním hledání jsme byli nuceni k naší velké lítosti opustit „zlatou“ Prahu, která se nám za ty tři dny velice zalíbila. Tak byly zmařeny naděje mého muže, že naváže styky s činiteli slovanského světa,“ vzpomíná Anna Dostojevská.

Dostojevští měli bydlet na Nikolajce, v místě na pražském Smíchově, kde dodnes stojí honosná usedlost ze 17. století. Prý se jim líbilo její rusky znějící jméno (nevěděli, že se nazývá podle schwarzenberském radovi a zemském advokátovi JUDr. Antonínu Františkovi Nikolaiovi). Zůstalo ale pouze u nocování v hotelu Modrá hvězda na Příkopech. Možná právě zde mohlo vzniknout nové dílo. Dostojevskij chtěl údajně v „stověžaté matičce“ napsat román ze slovanského života. Jaké by bylo, to už se nedozvíme, ale náznaky tu jsou. Z Dostojevského korespondence se dozvídáme, že v Praze chtěl dále pracovat na započatém románu Atheista, který byl sice spálen, ale jeho část byla pojata do románu Běsy.

A to je vše: město prý nemělo zařízených bytů. František Kautman v publikaci Boje o Dostojevského z roku 1966 varuje, aby se fakt, že zde spisovatele zajímala „slovanská otázka“, nepřeceňoval: „Na Fjodora Michajloviče sice zcela jistě zapůsobil slovanský sjezd, pořádaný v Moskvě roku 1867 za hojné účasti Čechů v čele s jejich politickými vůdci Palackým a Riegrem. Přece jen se však literát vzdal svého setrvání v Praze nějak moc snadno.“ Ostatně v dopisech se opakovaně spisovatel vyjadřoval dosti jasně: „My Rusové musíme se seznamovat se Slovany, ale nadbíhat jim není třeba.“

 A co v Praze viděl Dostojevští viděli? Průvodce jim dělal haličský Rus J.N. Lifčak, který vydával ve Vídni ruský časopis Slavjanskaja zarja. „Přítel Lifčak ukázal nám všechny památnosti Prahy. Fedor Michajlovič byl překvapen bohatstvím gotiky a baroku. Gotiku, ani tu jagellonskou, neměl však rád. Připomínala mu spáry dravců a zdála se mu sepjatou spíše s povahou německou než slovanskou, která dává přednost okrouhlosti. Proto se mu nejvíce líbily starodávné kostelíky – rotundy, které Lifčak nazýval husitskými kaplemi. Na Hradčanech byl nadšen více románským chrámem s hrobkou sv. Ludmily než gotickým dómem, který po kolínském, milánském a vídeňském chrámu mu neimponoval,“ píše Dostojevského manželka.

Z Annina líčení tedy jasně vyplývá, že určité dny strávila rodina v pražské kotlině. „Zdá se, že pobyt Dostojevského v Praze nevzbudil ve veřejnosti zvláštní pozornost,“ myslí si Jan Hanuš Máchal, autor stati Dostojevskij a slovanská idea z roku 1931. Nenašel o spisovateli zmínku ani v dobových novinách, ani v pražském policejním archivu. A přitom by bývalý utopický socialista původně odsouzený k trestu smrti, určitě stál tajným špiclům za sledování.

Dostojevskij jako bývalý politický vězeň musel být opatrný, i když v době pražského pobytu byl již „polepšen“ a revoluční aktivity dávno veřejně zavrhnul. Jeho situace byla nadále svízelná i po finanční stránce. Podívejme se o pár roků zpět.

Dostojevskij těžce doplatil na své rané revoluční postoje. V letech 1849 -59 tak dochází k zásadnímu zlomu v jeho životě. Souvisí s rozdrcením proticarského pokrokového kroužku socialisty Petraševského. Mladý spisovatel byl mezi zatčenými a vyslechl si obvinění: trest smrti zastřelením. Těsně před vykonáním rozsudku přišla milost („carská komedie“) a trest mu byl změněn na čtyři roky v omské káznici a potom vyhnanství na Sibiři. Dlouhý čas útrap a živoření způsobil zánět nervů, epilepsii a úplný duševní přerod, který se Dostojevskému navždy vepsal do tváře. Snaha vytěsnit okolí a nekonečné vnitřní soustředění formovalo u něj také nový tvůrčí potenciál.

Doba strávená v odtržení od uměleckého dění v Rusku přinesla trýzněnému spisovateli také nečekaný obrat. V káznici viděl kolem sebe jen nenávist „prostých lidí“ k vrchnosti, ale i k opoziční inteligenci. Zde ztratil víru v jakoukoliv možnost změny společenského řádu revoluční cestou opírající se o jednoduchý dav. „Ale právě prostého člověka se bojím více než složitého…“, píše svému bratrovi Dostojevskij. Stále více se v něm rozvíjel sklon k spásnému náboženskému mysticismu, dokonce začal psát oslavné verše na cara Mikuláše l., a stal se jeho oblíbencem. Přiznával svou vinu, odsoudil přátele a nabízel svůj talent. „Tenkrát jsem byl slepý, věřil jsem v teorie a utopie… panovník je dobrý a milosrdný,“ kál se v dopisech a doufal v omilostnění. Carská vláda si nemohla přát nic lepšího – bývalý protivník s pověstí politického mučedníka byl na její straně.

Roku 1859 se Dostojevskij (po zlomení či názorovém přerodu) vrací do hlavního města. Jeho tvorba ještě nějaký čas vypovídala o strašném utrpení – Chudí lidé či Zápisky z mrtvého domu byly toho důkazem. A právě zde se také stupňují až nezdravé záliby v hrůzných nelidských scénách a hromadění děsu. Postupně autor opouští společenskou rovinu a problém přesouvá k etickým a psychologickým otázkám. V jednání jeho románových postav se stává rozum jen podružnou částí lidské bytosti a jejich jednání se odvíjí podle jiných pravidel. V tomto duchu ale vznikly jeho nejznámější romány: Zločin a trest (1866), Idiot (1868) nebo Bratři Karamazovi (1879), o nichž T.G. Masaryk napsal, že je to „největší dílo v celé světové literatuře.“

Dostojevského hlubinná i relativizující tvorba ovlivnila výrazně svou dobu a později i dekadenci či nastupující modernu. Nejen literatura, ale i divadlo či výtvarné umění byly plné „dostojevštiny“ – chmurného či vypjatého sebenazírání i prožívání světa, ovšem s lákavým rozšířeným vědomím. Za všechna díla vzpomeňme slavný obraz Emila Filly nazvaný Čtenář Dostojevského z roku 1907. Byla to doslova manifestační malba nastupující generace, dílo vyznávající se z lásky k ruskému velikánovi. Vedle norského malíře Edvarda Muncha to byl právě Dostojevskij, který ukazoval nevyzpytatelné, ale inspirativní hlubiny stále osamělejšího člověka bez vnějšího řádu. Starý byl překonán – a nový složitě hledán. Filla, který se s postavou ztotožňoval ke svému dílu dodal: „… čtenář visí celý zmámený na mučidlech perverzní fantazie.“ Také obraz Dvojník z roku 1911 od Bohumila Kubišty může být spisovatelovým ozvukem. V jeho dalším obraze Epileptická žena ze stejné doby dokonce epilepsii coby „svaté nemoci“ přičítal pod vlivem Dostojevského moc vniknout „do tajné dílny lidské bytosti a z těchto procesů a pocitů… vytvořit nové básnické hodnoty a útvary.“ Známý je i portrét spisovatele od Františka Foltýna.

Odkaz Dostojevského byl mocný, ale ne všichni mu podléhali ba dokonce se vůči jeho osobě i tvorbě vymezovali. Nejznámějším kritikem byl slavný psychoanalytik Sigmund Freud, odpůrce anarchismu, ruského ducha, náboženství a veškerého mysticismu byl spisovateli bytostně vzdálen. Ve své stati Dostojevskij a otcovražda píše: „V jeho osobnosti je možné rozeznat čtverou fasádu: básníka, neurotika, etika a hříšníka. Jak se vyznat v této matoucí složitosti?“ Přesto se Freud o jakousi analýzu pokusil. Vyzdvihuje jeho dílo (zvláště Bratry Karamazovi), avšak jeho mravní stránky zpochybňuje a staví do souvislosti s duševními poruchami, sebeobviňováním a epilepsií (sám Dostojevskij považoval „tajemně hrůznou nemoc“ jako trestající za své hříchy). Freud mu vyčítal kde co: „podivné“ vztahy s partnerkami, hráčskou závislost, neurózy, masochismus a samozřejmě zvrhlé literární motivy hraničící s autobiografickými rysy.

Dostojevskij a jeho hrdinové, kteří stále žijí si dovolují uskutečňovat nepřípustné možnosti, a tak vystavují lidskou přirozenost zkouškám, jenž rozum a svědomí zakazují. Mísí v sobě křesťanské hodnoty, lásku k bližnímu, nebezpečné pudy – schopnost nazírat člověka ve svém „fantastickém realismu“. Z tohoto velkého spisovatele si bere každá doba i samotný čtenář dle libosti a pochopení. Ale to už je úděl všech víceznačných geniálních autorů.

Radan Wagner

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a filozof se narodil v rodině lékaře 11. listopadu 1821 v Moskvě. Patří k nejvýznamnějším představitelům ruského i světového realismu a je předchůdcem psychologické prózy. Po dokončení studií na vojenském technickém učilišti v Petrohradě se ale rozhodl nadále pro sociálně-kritickou literaturu. V roce 1849 byl zatčen za aktivní účast v kroužku utopického socialisty M.V. Petraševského a odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl před popravou zmírněn na čtyři roky žaláře a další na nucené práce na Sibiři, kde strávil takřka deset let. Fyzické i psychické útrapy se projevily také v propuknutí epilepsie. Jeho boj za proměnu Ruska nebyl po propuštění již tak radikální, cestoval s rodinou po Evropě, psal, propadal sklíčenosti i hráčské vášni, která jej vrhala do existenčních potíží. S Ruskem se těžko sžíval, vyzýval k nápravě, ale i dodržování zdejších tradic, a to mu přineslo carovu přízeň. Přesto byl stále sledován tajnou policií. Dostojevskij zemřel 9. února 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem. K jeho nejznámějším dílům patří: Chudí lidé (1846), Dvojník (1849), Zločin a trest (1866), Idiot (1868) či Bratři Karamazovi (1879). Stejně jako Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Franz Kafka můžeme Dostojevského řadit k předchůdcům existencialismu 20. století.

(psáno pro Pátek LN)