Berlín byl fascinujícím městem… na přelomu 19. a 20. století se stal živým až dekadentním centrem nových uměleckých tendencí, zvláště pak těch severských… Dosud nevídaně otevřená syrovost se zde pojila s hledáním bytostné exprese, pro kterou zde byla úrodná půda. Edvard Munch v tomto pulzujícím městě osobně pobýval v letech 1892 – 1908; brzy zde měl první samostatnou výstavu (která se neobešla bez skandálu), našel si přátele, sběratele, ale také osudovou ženu (s osudem plným dramatických událostí a posléze tragického konce), která jej inspirovala a objevovala se na působivých kresbách či obrazech.
Jeho femme fatale, která také náležitě rozvířila intelektuální kruhy dekadentního Berlína konce 19. století, na nás dodnes tedy hledí ze slavných zpodobení. Od počátku devadesátých let se v tomto městě soustřeďovali nejen tehdy tak módní seveřané v čele s Augustem Strindbergem. Nejnápadnějším se však posléze stal Stanislaw Przybyszewski – zběhlý polský student medicíny a redaktor socialistických listů – spisovatel a dramatik, nebývalý skandalista ve všech ohledech (blízký přítel Arnošta Procházky, spolupracovník jeho Moderní revue a zde také vůbec poprvé mezinárodně oceňovaný). Do berlínské drsné bohémy zapadl také norský malíř – třicetiletý Edward Munch, který ve městě právě vystavoval své „ibsenovsky náladové obrazy“. To uvítali zejména mladí návštěvníci – hlásající „obrat do hlubin duše“ a uplatňující „umění paměti“ v mnohém navazující na romantické principy. Výstava Munchových obrazů způsobila naprosté pozdvižení a byla po několika dnech uzavřena. O měsíc později – a o pár ulic dále – však naplno mnohé zažehla a stala se, mimo jiné, příčinou pro vznik berlínské Secese.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku