Tuto zprávu o „hranici mezi životem a uměním“ napsala sochařka Eva Kmentová na popud Jindřicha Chalupeckého krátce před svou smrtí, v roce 1980. Jistě i proto má vyhrocenou povahu bilance….“ z recenze Jana Rouse https://www.advojka.cz/archiv/2006/50/denik-vselikeho-tela
Sochařka Eva Kmentová (1928–1980) a sochař Olbram Zoubek (1926–2017) představují dvě mimořádné tvůrčí individuality, oba se postupně stali ikonami českého, respektive evropského sochařství druhé poloviny 20. století. Byli spolužáky z neobyčejně podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo – či znovuzrodilo – české poválečné sochařství. A byli i životními partnery, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy – partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se v podtextu odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní.
Eva Kmentová i Olbram Zoubek byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence. Výstava ve dvou podlažích Musea Kampa nabízí okruhy vycházející jak z děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma tvůrci), tak nalézající momenty vzájemné inspirace, či naopak naprosto rozdílného přístupu. Nedílně přítomný je i jejich vlastní vztah, Zoubkova Rodina (1973) či Kmentové Krajina (1969) z otisků jejich těl vypovídají hodně také o vazbách mezi nimi, podobně intenzivně se v tvorbě obou odráží období dlouhé nemoci Evy Kmentové v druhé polovině sedmdesátých let.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku