Karel Šebek (1941) zmizel beze stopy před 28 lety, záhada trvá, nikdo o něm neví… Naposledy byl spatřen na Smíchovském nádraží; do Prahy přijel za přáteli z psychiatrické léčebny v Dobřanech, kde nejdříve řídil sanitku – a pak byl sám zdejším pacientem. Odsud vyrážel… Ztratil se a neví se, jakým způsobem. Nyní je již považován za nezvěstného, bylo by mu 82 let. Možná přeci jen v Praze nebo Paříži sleduje trvalý ba narůstající zájem o jeho básnickou a výtvarnou tvorbu vřazovanou do surrealistické poetiky. A tak v těchto dnech vychází druhý závěrečný svazek jeho poezie čítající s prvním dílem 1660 tiskových stran. V 90. letech se stal tento „prokletý básník“ postavou takřka kultovní – trpkým humorem, sebeironií a poetizací všedního dne je blízkým například tvorbě Oldřicha Wenzela; přes spolupráci se surrealisty (Vratislavem Effenbergrem, Prokopem Voskovcem či Petrem Králem) je nakonec vnímán jako originální tvůrce, který překračoval jakékoliv skupinové směřování.
Dětství prožil v Jilemnici, jeho strýc byl spisovatel Jaroslav Havlíček a bratrancem klinický psycholog, ale i básník a překladatel Zbyněk Havlíček – klíčová osobnost tzv. spořilovských surrealistů, mezi něž patřil i Libor Fára. Pracoval v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně, která se také pro Šebka stala osudnou. Po kurzu sanitáře sem odešel za svým příbuzným a přitahován fantazií schizofreniků i ostatních duševně nemocných. Také na sobě zkoušel různé medikamenty, ale i drogy včetně LSD (tak jako tehdy i mnozí experimentující členové ilegální Surrealistické skupiny). Tato cesta však u Šebka vedla k prvnímu pokusu o sebevraždu, a tak se stal z ošetřovatele pacientem. Po opuštění Dobřan prošel řadu méně náročných zaměstnání, když jej Havlíček seznámil blíže se Surrealistickou skupinou, která mu ukázala další směr. Z původně naordinované artterapie se stala vlastní tvorba Šebkovi životním těžištěm. Po Havlíčkově smrti v roce 1969 však začal stále hlouběji upadat do temnot toxické psychózy a většinou již pobýval v ústavech. Během krátkých „výletů“ na svobodu absolvoval na třicet pokusů o sebevraždu. O vážných úmyslech svědčí následná klinická smrt a řada zranění. Pro přetrvávající „nezničitelnost“ byl přáteli nazýván „posledním žijícím fextem“, tedy jakousi pohádkovou či nadpřirozenou bytostí známou z historie, a to i u nás tradovanou (zvláště na Rychnovsku a Vambersku).
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku