Byly objeveny, až když jim bylo 60 let. Společně žily a osobitě malovaly v kladenském domku. Dnes jsou ceněny a vyhledávány. Letos si připomínáme 100 let od narození Květy a Jitky Válových. Zvolily si svou cestu, a nikdy z ní neuhnuly. Život a doba přinášejí různé zkoušky, lákadla i nástrahy – a tak není samozřejmé udržet si vlastní směr. Rozhodly se být malířkami a tomu mnohé obětovaly. Žily skromně, nenápadně a po svém. Pro přátelé byly však dveře otevřené. Jejich duše i umění zůstaly čisté; ač se nebraly příliš vážně, jejich obrazy ukazovaly hloubku a nelehký úděl lidské existence – a to zvláště v dobách cenzury a politického útlaku.
Sestry – dvojčata Květa a Jitka Válovy z Kladna… Byly to zkrátka „Válovky“, ženy zdánlivě drsné, ale uvnitř citlivé a empatické, svérázné a v kruhu blízkých zábavné. „Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména ´holky Válovky´ nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost bát se a neříct, co si myslí, z nich vytvořily pravdivou legendu… Nikdy s nikým a ničím nekolaborovaly…“, takto vzpomínala na své kamarádky filmařka Ester Krumbachová.
Ve svých nevelkých ateliérech stranou ruchu malovaly rozměrná plátna, aby se později staly respektovanou součástí historie českého umění 20. století. Než se tak stalo, obě autorky prožívaly dlouhé období nezájmu o vlastní tvorbu. Mnoho obrazů tehdy přemalovávaly, neměly peníze na nová plátna a vystavovaly jen občas zpravidla společně se členy skupiny Trasa.
V širší známost však vešly tyto „sestry v izolaci“ až v 80. letech coby šedesátileté. Na doporučení zmíněné režisérky Krumbachové „byly objeveny“, až když je v roce 1983 navštívili historici umění Jana a Jiří Ševčíkovi, kteří jim uspořádali velkou výstavu v Chebu. A to bylo doslova zjevení!
Obě malířky z našeho světa již odešly, ale malby a jedinečný fenomén zde zůstaly. A tak letos probíhá „Rok Válovek“ u příležitosti 100. výročí jejich narození. Jedná se o poctu moderních umělkyň v našich krajích nevídanou, přesahující běžné zvyklosti zdejší kulturní scény. V této souvislosti proběhlo či dosud probíhá několik akcí: díky kurátorce Dagmar Šubrtové se uskutečnila výstava v Jihlavě nazvaná Pod jedním nebem, dále přehlídka jejich prací či nerealizovaných návrhů pro veřejný prostor v pražském Studiu Bubec nebo rozsáhlá retrospektiva v Kutné Hoře. Zdejší renomovaná Galerie Středočeského kraje známá jako GASK nabízí nyní sesterskou tvorbu pod názvem Cesta předurčená osudem. Kurátor přehlídky Richard Drury k pozoruhodnému odkazu podotýká: „I když je jejich umělecké svědectví jasně zakotvené v generačních a historických souvislostech, neobyčejně silný lidský náboj jejich tvorby hranice daleko přesahuje.“
A nedávno se na knižních pultech také objevila publikace obsahující rozhovor Marcely Pecháčkové s Jitkou Válovou z roku 2009 doplněný o množství dosud nezveřejněných fotografií a dalších zajímavých materiálů. Mimo jiné se zde dozvídáme v syrovém malířčině slovníku o životě prostém až asketickém, také kreativně smysluplném, ale mnohdy rovněž zoufale bezvýchodném. Celkové vyznění tohoto povídání však vyznívá pozitivně, nebo alespoň s jistou dávkou stoického nadhledu, který byl na malém městě svým způsobem hrdinským postojem.
Osobně jsem stačil poznat už jenom Jitku, která přežila svou sestru o 13 let. Poprvé jsem se za ní vypravil do nenápadného domku na Kladně v roce 2007. Z našeho setkání se zrodil dlouhý rozhovor, ale také – snad to mohu říct – přátelství. Probírali jsme všechno možné: od malířství přes hudbu až po nejisté zdraví a nemoci. Nikdy u toho nechybělo víno a cigarety, jejichž kouř v obývacím ateliéru rychle houstl. Atmosféra však byla projasněná a uvolněná.
Malování se stalo pro Jitku vášní i odpovědnou činností, kterou si nikdy neulehčovala. Neměla ráda povrchnost v životě i umění. Když jsem se otočil k rozdělané malbě, zajímal jsem se, jak dlouho na jednom obraze pracuje a zda vzniká na základě osobní zkušenosti… „Já to nemusím všechno prožít, ale dovedu se vžít do určité situace. Je tam tedy vždycky odstup. Prostě tu empatii mám tak v sobě vrostlou, že mně to nedělá potíže. Kdybych prožila nějakou tragédii asi bych to ani neuměla nebo nechtěla ani namalovat. Každý obraz dělám dlouho! Někdy se k němu vracím rok, dva, možná i dýl,“ odpovídá mi s cigaretou v ruce a pokorou v duši.
Vždy jsem se divil, jak mohly za dob „diktatury proletariátu“ žít v klidu se svými názory a uměleckými postoji. Nebo snad „Válovkám“ pomohla dělnická témata, kterým se v padesátých letech nevyhnuly, uvažoval jsem. Kováři, svářeči, elektrikáři – to byly malířské motivy, které by mohly vylepšit kádrový profil svéhlavých dvojčat… Na to Jitka se suchým humorem sobě vlastním opáčila: „Ale vůbec ne! Naopak jsme je sraly. Říkali že, Květa prý dělá těm dělníkům velké ruce, že je mají jak opice a Jitka zas malé hlavy že se jim tam ani nevejde mozek. V Poldovce nám jednou udělali výstavu, ale žádný papaláš tam nepřišel a nic si nekoupil. Květa si nikdy nebrala servítky, i když nás nahrávali na magnetofon.“
Za dob totality nesměly vystavovat a zažívaly i tragikomické situace, ale systematické pronásledování nezažívaly: „Víš my jsme byly malý hovna ve vysoký trávě. My jsme jim za to nestály. Jednou mě ale předvolali na StB. Já jsem tam ale místo sebe poslala Květu (ta byla na to vyřizování), myslela jsem že nás, když jsme dvojčata nerozeznají. Pak se to ale nějak domákli a vyhrožovali mě. Prý že bych za to mohla dostat pět let, ať raději spolupracuju., ať donáším. Já jim na to řekla: „To ode mě nechtějte. Na mně by to poznali; a kdyby ne tak bych jim to stejně řekla.“
Ptal jsem se Jitky Válové tedy na ideový protiklad, totiž, zda tedy chodila do kostela… „Jeden čas jsem to zkoušela, ale pak jsem přestala. Co tam budu dělat, když špatně slyším? Nemám ráda tyhle instituce, lidi se na to vrhají jak pes na kost. Cítila jsem, že tam nemám co dělat. To budu raději doma,“ odpověděla a vedly jsme řeči raději na jiné téma. Třeba o tom, proč se nikdy nevdaly. „Ve třinácti jsme si řekly, že nebudeme sloužit nějakému dědkovi,“ vzpomínala Jitka – a jak bylo jejím zvykem, zpravidla mluvila v množném čísle.
Sestry Válovy malovaly volné či symbolicky zabarvené figurální motivy, zkrátka „kosmický a lidský úděl.“ Výjimkou byla snad jen Jitčina pozdní záliba v tzv. litých kresbách inspirovaných poslechem hudby. V počáteční tvorbě se objevovala také témata zvířat a jejich bojů a zápasů o přežití, tak jak to dělával profesor Emil Filla. Mladé malířky postupně nacházely a vyjevovaly – každá po svém – osobní mytologii prolínající v sobě běžná i velká témata. Stále důležitější bylo směřování k opravdovosti výsledku i samotného aktu tvoření.
„Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily,“ tvrdila s oblibou nerozlučná dvojčata. V jejich charakteru, a tedy i tvorbě jsou přeci jen jisté rozdílnosti. Jitka inklinovala k přírodě či existenciálnímu zakoušení, byla introvertnější a její postavy se vyznačovaly úzce vytáhlými proporcemi („skoro až kostry“) s chvějivými liniemi a zemitou barevností. Květa se projevovala rázněji a jasněji, používala robustnější tvary, byla optimističtější. Zajímala se o esoterní nauky, tarot, jógu nebo učení Rudolfa Steinera hlásajícího duchovní jednotu lidstva. V obou případech však můžeme mluvit o poetické schopnosti vidět lidské příběhy v jejich podstatě. Ale i když jsme si byly s Květou celý život blízko, nemluvily jsme o tom, co a proč malujeme,“ říkala Jitka.
Sestry Válovy byly zvláštním způsobem svobodné nejen v soukromém životě, ale i malířské tvorbě. Nikdy je přímo neovlivnil žádný umělecký či módní směr, neohlížely se kolem, vše vstřebávaly s bytostnou intuicí. K tomu Jitka při našem rozhovoru jednoduše konstatovala: „Trendy mě nebaví, neumím je ani.“ A jaké bylo jejich nejlepší tvůrčí období? „V 80. a 90. letech jsme udělaly nejlepší věci. Hodně nám ten zájem pomohl, dalo nám to sebevědomí,“ vzpomínala Jitka na dobu, kdy vyšly z izolace – měly výstavy a začal být o ně trvalý zájem odborné i širší veřejnosti. Staly se fenoménem srovnatelným snad jen s Adrienou Šimotovou, Zdeňkem Sýkorou či Karlem Malichem.
Po sametové revoluci vystavovaly sestry Válovy také ve světě – dokonce až v New Yorku. Byly uznávané, potěšené, ale zůstávaly své. V roce 1994 obdržely první zahraniční cenu J.G. Herdera. „V životě jsme žádné ocenění nedostaly, akorát nás kopali do zadku,“ prohlásila tehdy Květa Válová o časech minulých.
Dnes připomíná sestry Válovy jejich dům na Kladně. Stal se autentickou vzpomínkou a domácím archivem. Jitčin ateliér v přízemí je stále zachován v téměř původním stavu. Obytná část domu skrývá, mimo jiné, skleněnou mozaiku s motivem orchidejí a obývací pokoj s nezměněným vybavením. I po nedávných drobných úpravách si místnosti v sobě stále uchovávají atmosféru vybízející k debatám nad uměním tak, jak tomu bývalo při setkávání v domě s přáteli za života obou malířek. Díky přístupu části rodiny se zde pořádají setkání, odborné konference a dílny. Také veřejnost má možnost se zde objednat na individuální prohlídku.
Radan Wagner (psáno pro Pátek LN)
P.S.
Jitka a Květa Válovy se narodily 1922 jako dvojčata v dělnickém Kladně, v kterém zůstaly po celý život. Od svých šestnácti let bydlely v malém řadovém domku se zahrádkou, který se jim stal útočištěm a středem společného života. Obě se rozhodly v Praze studovat, jejich malířský talent byl evidentní. Na škole studovaly v ateliéru Emila Filly v letech 1945 – 50. Sestry Válovy měly mimo několika společných výstav se skupinou Trasa, dvě malé výstavy na Kladně v roce 1958 a 1959 (s názvem Ocel a člověk). Roku 1966 se představily ve Špálově galerii v Praze, což byla první bilancující výstava a také na příštích 27 let poslední. Až roku 1983 došlo k obratu výstavou v Galerii výtvarného umění v Chebu, uspořádanou Janou a Jiřím Ševčíkovými. Mluvilo se o objevu mimořádných dvojčat. Výstava upozornila na dosud neznámou tvorbu a malířkám změnila i finanční situaci. Od roku 1989 se otevřely možnosti pro výstavy v zahraničí. Společně cestovaly do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti a Wellsu. Významné ocenění obdržely roku 1994 – byla jim udělena ve Vídni Herderova cena, kterou si společně převzaly. V září 1998 zemřela sestra Květa ve věku 75 let. Nedočkala se v roce 2000 společné velké výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie Praha a dalších ocenění, které jí byly uděleny in memoriam. V roce 2004 obdržely Cenu města Kladna. Jitka Válová zemřela 27. března 2011 ve věku 88 let. Rodina Válova bydlela na Kladně nejdříve v budově kladenské spořitelny, kde pracoval jejich otec, absolvent obchodní akademie, v roce 1938 se společně přestěhovali do domu čp. 1662 v Bendlově ulici (u bývalého okresního úřadu) s malou zahradou a později i s ateliérem. V roce 2018 sem byla umístěná pamětní deska. Životní dílo malířek Květy a Jitky Válových probíhá v Kutné Hoře do 19. března příštího roku. Nyní také probíhá jejich výstava v Libčicích nad Vltavou pod názvem Dům sester Válových.
Diskuze k tomuto článku