Festival SCULPTURE LINE je zahájen, sochy se objevují ve městech.

Festival SCULPTURE LINE zve do galerie pod širým nebem, první sochy již hrdě stojí na svých místech ...

Se začátkem června již šestým rokem přichází do Prahy i dalších měst v republice sochařský festival Sculpture line, aby proměnil parky, náměstí, ulice i jiná veřejná prostranství v galerii pod širým nebem. První novou instalací letošního ročníku se stal bronzový Nosorožec v brnění od Jaroslava Róny , kterého můžeme potkat na pražském Jungmannově náměstí. Socha symbolicky poukazuje na nutnost světové ochrany zvířat z africké divočiny. Před budovou Skupiny ČEZ v Michli zase nově stojí socha Osvícení od Lukáše Rittsteina . Praha se dále může těšit například na sochy od Jakuba Flejšara, Kurta Gebauera, Stefana Milkova nebo Alexandry Koláčkové , které budou instalovány v průběhu června.

V Dolních Břežanech přibyla v parku socha Sladké sny od Lukáše Rittsteina a nový domov již našla i jedna z bronzových goril Original Sin od Lia Ruowanga ve Vratislavicích nad Nisou. Zámek v Ratměřicích hlídá bronzová Lvice od Jaroslava Róny připomínající egyptský archeologický artefakt a před Oblastní galerií Liberec návštěvníci narazí na sochu Dvaja Andreje Margoče , která pochází z cyklu Proměny autoportrétu. V Hradci Králové hrdě sedí před nákupním domem Aupark železná dvojice Optimista a pesimista Jakuba Flejšara a v broumovském altánku se vznáší nad hlavami ocelová socha Strelica od Jana Dostála . Sochařská linka Sculpture Line letos vede i do Ostravy, Olomouce, Pardubic nebo Plzně.

Sculpture line se zatím jako jeden z mála festivalů v tomto ročníku může konat bez omezení. „I v letošním pro všechny tak komplikovaném roce projekt pokračuje. Jeho význam se však zvětšuje, protože pomáhá překonávat sociální a kulturní izolaci, ve které jsme se všichni ocitli, a vysílá zřetelný signál, že přes všechny obtíže se vracíme k normálnímu způsobu života,“ říká kurátor festivalu Martin Dostál. „Jsme společně s našimi umělci nadšeni, že i v situaci, kdy jsou pochopitelnou prioritou zcela jiné věci, než je umění, zůstává ochota a nadšení pro tento festival ve většině městech,“ dodává ředitel festivalu Ondřej Škarka. Sochařský projekt pravidelně rozšiřuje umělecký potenciál a zvelebuje řadu měst po celé České republice. Obyvatelé i jejich návštěvníci se mohou těšit opět na avantgardnější a méně obvyklá díla renomovaných českých umělců. Instalace budou na jednotlivá místa umísťovány postupně v průběhu června. Festival potrvá do konce září, některé sochy však zůstanou na svých místech i poté.

Instalace sochy Lukáše Rittsteina v Dolních Břežanech

Více informací včetně mapy , anotace jednotlivých soch i přehledu autorů budou k dispozici v průběhu června na www.sculptureline.cz

Sochařský festival SCULPTURE LINE je nejrozsáhlejší akcí v České republice, která podporuje symbiózu sochařství a veřejného prostoru. Sculpture Line je dlouhodobý umělecký projekt, jenž instalací soch do veřejného prostoru rozšiřuje kulturní a umělecký potenciál dané lokality. Vnáší do ní emoce, dává jí novou tvář a ukazuje nové souvislosti. Jeho základní ideou je přiblížit současné umění všem bez rozdílu a napomoci veřejnosti socializovat veřejný prostor. Umělecká díla napřímo komunikují s kolemjdoucími. Zanechávají v nich estetickou i sociální stopu a přímo tak posouvají kvalitu života obyvatel měst i jejich návštěvníků. Festival se nesoustředí jen na centra a frekventovaná místa. Naopak instalace mimo hlavní tepny umožňují vytvořit nové optické dominanty a oživit i méně známá místa.

První ročník proběhl v Praze v roce 2015 a iniciovali jej sami umělci, kteří cítili přirozenou potřebu svá díla vytrhnout z víceméně sterilního prostředí galerie a nabídnout je širokému publiku. V uplynulých ročnících festivalu zaujala v Praze například pěti metrová socha bronzového opičáka s názvem King Kong Balls francouzského umělce Denise Defrancesca či klíčová socha Jiřího Davida REVOLUCE vytvořená z 80 tisíců klíčů, která byla nainstalovaná v zámeckém parku v Mikulově. Pozornost vzbudili Průzkumníci či obří Chobotnice vznášející se na hladině Vltavy nebo instalace významného současného britského sochaře, držitele Turnerovy ceny, Tonyho Cragga na náměstí Republiky.

Jaroslav Róna (1957) je sochař, malíř a performer patřící k postmoderní generaci 80 let, jež zažila období komunismu i jeho pád a přechod k demokracii. Byl členem významné umělecké skupiny Tvrdohlaví, jež se zúčastnila aktivit vedoucí k osvobození umělecké scény od socialistické demagogie. Pracoval také jako divadelní a filmový výtvarník a podílel se na architektonických realizacích. Hlavní těžiště jeho práce spočívá ve vytváření soch do veřejného prostoru a malbě obrazů. V letech 2005 až 2012 vyučoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. K jeho nejznámějším plastikám ve veřejném prostoru patří v Praze - Pomník Franze Kafky za nějž obdržel Grand Prix obce architektů, Červená žirafa, jezdecká socha Jošta Lucemburského v Brně, Mýtická loď v Bratislavě a Dítě z Marsu na hoře Ještěd. Od roku 1985 vystavoval v Čechách a po roce 1989 i v zahraničí. Ilustroval několik knih, mezi jinými román 1984 George Orwella a Exupéryho Citadelu. Vydal dvě knihy autorských kreseb a textů.

Jaroslav Róna, Nosorožec, Jungannovo náměstí, Praha

Socha Nosorožec vznikla z jednoduché ideje - využít ochranný obrněný pancíř jednoho druhu afrického nosorožce, skládající se z mohutných kožovitých a rohovinových plátů k vytvoření fantaskní figury nosorožčího rytíře - kolosu, jenž bude kombinovat lidské a zvířecí prvky. Zároveň socha symbolicky poukazuje na nutnost světové ochrany nádherného stvoření z africké divočiny, jež díky lidské hlouposti, pověrčivosti a hamižnosti postupně mizí ze zemského povrchu. Je obecně známo, že nosorožci jsou během posledního staletí systematicky vybíjeni pro svůj rohovinový roh, jenž je vyhledáván díky pověře - že prášek z něj léčí mužskou impotenci. Pozapomenuté téma rytíře ve zbroji je jedno z výrazných sochařských témat, které autor po dlouhé době navrací na scénu současného sochařství, samozřejmě ve výrazně transformované podobě, jež dokazuje, že žádné téma není nikdy odsouzeno k trvalému zapomnění.

Jaroslav Róna, Čtenář v křesle, Nám. Franze Kafky, Praha

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Lukáš Rittstein (1973) absolvoval v roce 1997 Akademii výtvarných umění v Praze, kde od roku 2013 vede sochařský ateliér. V roce 1999 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho sochy byly představeny na přehlídkách Art Beijing, v Akademie der Kunste v Berlíně, v Sokrates Sculpture Parku a ve WTC v New Yorku nebo samostatně v Albertinu v Drážďanech. Lukáš Rittstein reprezentoval spolu s Barboro Šlapetovou, Českou republiku na světových výstavách EXPO 2010 v Šanghaji a EXPO 2015 v Miláně. Jejich kniha Proč je noc černá získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera. Je zastoupen v mnoha zahraničních i domácích sbírkách. Jeho díla můžeme najít v soukromém i veřejném prostoru.

Lukáš Rittstein, Osvícení, ČEZ, Duhová, Praha

Osvícení. Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Kurt Gebauer (1941), rodák z Hradce nad Moravicí vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně a Sochařsko-kamenickou školu uměleckých řemesel v Hořicích v Podkrkonoší. V letech 1963-1969 studoval u profesorů Vincence Makovského a Karla Lidického na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1965 ještě během studia absolvoval stáž u profesora Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu a v roce 1972 absolvoval stáž u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-Arts v Paříži. Od 1990 působí jako vedoucí pedagog, od roku 1992 už jako profesor v Ateliéru sochařství na VŠUP v Praze. Od roku 2018 je též profesorem na Katedře výtvarné výchovy a kultury FPE Západočeské univerzity v Plzni.

Kurt Gebauer, Klecohlavy V a VI, 1995, Vojanovy sady, Praha

První Klecohlavy vznikly z nýtované pásoviny 1987, další ze železného drátu pro dvorek u Vladislavského sálu při výstavě na Pražském hradě v roce 1995. Poslední tři z tlusté kulatiny byly pro paní Medu Mládkovou na dvorek Musea Kampa.

Lidské hlavy jsou vězení obludných blblostí. Klec ale nezabrání, aby tam zavanulo i něco lepšího a díky mezerám mezi mřížemi to pak může zavanout i do jiných klecohlav. Tak ať vane!

Antonín Kašpar (1954) vystudoval SUPŠ Turnov, obor umělecký kovář, dále SUPŠ Praha, obor řezbář a v roce 1982 absolvoval VŠUP. Autor je zastoupen v mnoha veřejných a soukromých sbírkách po celém světě (např. USA, Rusko, Japonsko, Německo, Finsko, Anglie, Dánsko, Nizozemí) a v České republice. Antonín Kašpar pravidelně pořádá výstavy doma i ve světě.

Antonín Kašpar, Trůn, Dolní Břežany

Tato socha je autorovým připomenutím tisícileté tradice křesťanské kultury v Evropě a v naší zemi.

Autor svou sochou připomíná, co je v dnešní době tolik potřebné – základní pravidla mezilidských vztahů a slušného chování člověka k člověku. To vše je obsaženo v desateru přikázání.

Antonín Kašpar říká: Mnoho lidí si pod pojmem kultura představuje pouze umění jako takové. Ale kultura v pravém slova smyslu je také to, jak se chováme, jak se vyjadřujeme, jak vychováváme své děti a v neposlední řadě také to, co zde po nás zůstane jako poselství dalším generacím. Smyslem mých soch je, aby vnímavý divák při pohledu na ně o těchto věcech přemýšlel. Proto je tak důležitá velikost, výška těchto soch. Stoupněte si nebo sedněte pod tento TRŮN a hned pochopíte, kde je vaše místo a jak směšné je vyvyšování a zdůrazňování vlastní důležitosti.

Václav Fiala (1955) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Následovala řada autorských výstav (Pražský hrad, Moravská galerie v Brně, Museum Moderner Kunst v Pasově, Galerie Mánes, Galerie Maerz v Linci, Galerie Cordonhaus v Chamu, Kostel sv. Anny v Pasově, Granitzentrum v Hauzenbergu, atd.), zúčastnil se i mnoha společných expozic (Nizozemí, Rakousko, Německo, Španělsko, Francie, USA). V roce 1997 získal grant americké nadace Pollock-Krasner a vystavoval v newyorském Socrates Sculpture Parku. Účast na více než šedesáti sochařských sympoziích mu umožnila realizovat velkoformátové práce s kamenem, dřevem i železem. V letech 2004 a 2005 vystavoval v rámci Sculpture by the Sea v Sydney, kde podvakrát získal hlavní cenu Sydney Sculpture Prize. Fialův sochařský přístup je založen na minimalizaci tvarů a je mnohdy inspirován architekturou. O výtvarném díle ve veřejném prostoru také přednáší.

Václav Fiala, Socha pro Richarda Serru, Kopeckého sady, Plzeň

Rád své sochy někomu připisuji. Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filosofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Dedikovat sochy sochařům se zdráhám. Snad se o tom americký sochař Richard Serra nedoví, že jsem sochu Hromada dedikoval jemu. Činím tak z obdivu k autorovi, který mě svým dílem upozornil na skutečnost, že socha kromě tvaru, materiálu, barvy atd. může mít ještě jeden charakteristický rys, který ji určuje – váhu. Váha sochy může být stejně emotivní jako všechno ostatní. I samotná manipulace s objektem se stává součástí sochy. Pokud váhu přijmeme jako charakteristickou vlastnost, přestává být na obtíž a naopak se ze všech komplikací, které váha sochy běžně přináší, stává součást díla i prožitku.

Iva Mrázková (1964), narozena v Opavě, v současné době žije a pracuje v Lucemburku. V roce 1989 vystudovala VŠUP v Praze. V roce 1987 získala stipendium na studium v italské Perugii, v roce 1992 stipendijně studovala v Paříži. V roce 2006 dostala stipendium lucemburského Ministerstva kultury na realizaci ocelových soch. Získala řadu ocenění a vystavovala v českých i zahraničních institucích na samostatných i kolektivních výstavách. Její díla jsou také zastoupena v mnoha soukromých sbírkách v Evropě, převážně pak v Lucembursku.

Iva Mrázková, Formes, Procháskův ústav, Karlovarská 48, Plzeň

Formes. Socha je půlhrnkem, smyslem v nesmyslu, rozstřiženým půlhrnkem na části, které vytváří novou formu, a tím se stává hrou tvarů.

Rukopis Jana Dostála (1992) se od počátků jeho tvorby formuje přes různé materiály, se kterými pracuje (hlína, dřevo, sklo a pryskyřice), až do momentů, kdy poprvé potkává ocel, ve které se jako autor definitivně našel. Tento materiál mu umožňuje pracovat od malého měřítka až po monumentální rozměry. Postupným skládáním drobných geometrických prvků (variabilů) vznikají mnohaprvkové struktury, vytvářející sochy tématicky vycházející ze živočišné sféry, kde autor postupně redukuje realitu do geometrických tvarů, či sochy komunikující v čistě abstraktní rovině. Výsledná díla nejsou povrchově uzavřená, ucelená jako u klasických soch, nýbrž je autor nechává záměrně otevřená, aby bylo možné vnímat i prostor uvnitř. Otevřenost soch nabízí divákovi nahlédnutí do vnitřního prostoru objektů.

Jan Dostál, Stvůra, Smetanovy sady, Olomouc

Stvůra. Dělat sochy lze různým způsobem, dělat ale velkou sochu je svým způsobem příběh sám o sobě. Jan Dostál, velmi mladý sochař, pouhý rok po absolvování Gabrielova sochařského ateliéru na brněnské FAVU, se pustil do svého zatím největšího díla, zvícího 12 metrů do výšky. Motivem je Stvůra, postava nepostava sestavená a svařovaná z kusů ostrého železa, materiálu, se kterým sochař žije, a který miluje. Stvůra má svůj předobraz v podobě modelu, pokud se o soše vysoké cca dva a půl metru dá jako o modelu vůbec mluvit. Podle něj Honza sestavuje od nohou svoji velkou, veeelliiiikkoouu výslednou Stvůru. Antropomorfický tvar na pomezí abstraktního výrazu se vyznačuje dostálovským rukopisem, plným ostrých tahů a řezavých úhlů. Má svůj vizuální backround stejně tak v současném scifi světě, jako v tetovací subkultuře či se odráží od pozdního sochařského modernismu. Stvůra je velkolepá a vstupuje na světlo z důvodu, aby Jan Dostál vyjevil svůj zvláštní železný ostrý vesmír, svoji estetiku, se kterou žije a která žije v něm, jak Vetřelec, kterého se určitě nejde zbavit. Svařovat po částech velkolepou plastiku, bez doprovodného výkresu, podle svých představ, za pomocí jeřábu-sochy vlastní konstrukce a vlastní výroby je ovšem také velkolepé . Umění má v tomto případě šanci uhranout a překvapit. A nejen velikostí Stvůry. Vítejte do jiného světa

Stefan Milkov (1955) rodák z Bohumína vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a následně studoval v ateliéru Sochařství na Vysoká škole uměleckoprůmyslové v Praze. Mezi léty 1987 až 1991 byl členem skupiny Tvrdohlaví. V současné době žije a pracuje v Praze.

Stefan Milkov, Dynamikon, Poděbradova, Ostrava

Plastika Dynamikon patří do série mých posledních monumentálních prací, kterým říkám „strojové sochy” a ve kterých hledám tvarosloví, které by ve výsledku působilo jako syntéza něčeho biologického a technického. V tomto případě se jedná o jakýsi animální, velice silný stroj, připravený k určité akci. Zatím však nevíme, zda tato akce bude pro nás užitečná nebo nebezpečná.

Festival SCULPTURE LINE je zahájen, sochy se objevují ve městech.

Výstava Textile Words -180 exponátů textilní tvorby

Damien Hirst má bronzové sochy pod širým nebem

Relevantní články

Probíhá Festival m3 / Umění v prostoru – 10 nádraží

Sochy pro Zbraslav: kultura versus vandalství…

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

Vladimír Kokolia je zoufalec

Ateliér Věry a Vladimíra Janouškových je již otevřen

Vermeer – největší výstava jde do našich kin

Malířka Jitka Válová: Osud člověka

Vzácný obraz Františka Kupky se vrátil ze zámoří…

Sledujte nás

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Festival SCULPTURE LINE je zahájen, sochy se objevují ve městech.

Čtěte také

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

NOVINKA

Spustili jsme e-shop knih o výtvarném umění

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?