Irský umělec Francis Bacon, respektive jeho tvorba je stále znepokojivě fascinující. V těchto dnech začíná dlouho očekávaná výstava jeho obrazů pod názvem Člověk a zvíře. Londýnská Royal Academy of Arts nabízí z jistého úhlu pohledu to nejlepší z jeho již uzavřeného malířství. Výstava potrvá do 17. dubna 2022. Pořadatelé diváky vybízejí k nevšednímu zážitku: „Prozkoumejte hluboké a dojemné obrazy Francise Bacona, na nichž je hranice mezi člověkem a zvířetem neustále nejasná – a připomíná, že naše prvotní instinkty leží velmi blízko pod povrchem.“ Avšak pozor!

Před vstupem na výstavu jsou varovány nejen děti, ale i dospělí. V době „diktatury korektnosti“ je možné vše. Pořádající Královská akademie umění uvedla, že varování před obsahem bylo použito již dříve například, když probíhaly výstavy o Tracey Eminové a Edvardu Munchovi. Přičemž varování prý „umožňují návštěvníkům dozvědět se předem více o obsahu galerií a učinit informovaná rozhodnutí o tom, co chtějí vidět.“ Ne všichni s tímto přehnaným ochranářstvím (alibismem) souhlasí: Ruth Millingtonová, historička umění a autorka knihy Muse, uvedla: „Toto varování je nejen přehnané, ale vzhledem k současnému kontextu utlačující a poněkud rozčilující. Vždyť nejsou západní diváci již dosti znecitlivělí vůči nahým tělům? Vidíme je všude: v reklamách, na instagramových účtech influencerů a samozřejmě v pornografii, která je snadno dostupná pouhým kliknutím na tlačítko.“

Francis Bacon o svých tématech a inspiracích:

Při této příležitosti konání již nyní kontroverzní výstavy vám zde nabízíme umělcův poslední rozhovor, který malíř Francis Bacon (1909 Dublin – 1992 Madrid) poskytl nedlouho před svou smrtí pod názvem: „O násilí, mase a fotografii“ (Maloval jsem, abych byl milován): Zde bez obalu přibližuje svá základní témata, která se v jeho tvorbě objevují s nevšední naléhavostí.

FRANCIS GIACOBETTI: Vaše obrazy je často popisovány jako násilné…

FRANICS BACON: Moje malba není násilná; je to život, který je násilný. Snášel jsem fyzické násilí, dokonce jsem měl vyražené zuby. Sexualita, lidské emoce, každodenní život, osobní ponížení (stačí se dívat na televizi) – násilí je součástí lidské přirozenosti. Dokonce i v nejkrásnější krajině, ve stromech, pod listy se hmyz navzájem požírá; násilí je součástí života.

FG: Co pro vás představuje tělo?

FB: Maso a zase maso, to je život! Když maluji červené maso, když maluji těla, je to jen proto, že mi připadají velmi krásné. Nemyslím si, že by to někdo někdy opravdu pochopil. Šunka, prasata, jazyky, boky, hovězí maso viděné v řeznickém okně, všechna ta smrt, to mi přijde velmi krásné. A je to všechno na prodej – jak neuvěřitelně surrealistické!

FG: Ten výkřik?

FB: Narodili jsme se s křikem; přicházíme do života s křikem a možná láska je to jen moskytiéra, která visí mezi strachem ze života a strachem ze smrti. To byla jedna z mých skutečných posedlostí. Muži, které jsem namaloval, byli všichni v extrémní situaci a výkřik je přepisem jejich bolesti.

Zvířata křičí, když jsou vyděšená nebo v bolesti, stejně jako děti. Ale muži jsou diskrétnější a více inhibovaní. Nepláčou ani nekřičí, s výjimkou situací v extrémní bolesti. Přicházíme na tento svět s křikem a často také umíráme s křikem. Snad je výkřik nejpřímějším symbolem lidského údělu.

FG: Jaká je vaše vize světa?

FB: Od počátku věků jsme měli nespočet příkladů lidského násilí i v našem velmi civilizovaném století. Dokonce jsme vytvořili bomby schopné tisíckrát vyhodit planetu do povětří. Umělec to vše instinktivně bere v úvahu. Nemůže to udělat jinak. Jsem malíř 20. století: během svého dětství jsem prožil revoluční irské hnutí Sinn Fein a války, Hirošimu, Hitlera, tábory smrti a každodenní násilí, které jsem zažíval po celý svůj život. A po tom všem chtějí diváci, abych maloval svazky růžových květů … Ale to není moje věc. Jediné, co mě zajímá, jsou lidé, jejich pošetilost, jejich způsoby, jejich úzkost, tato neuvěřitelná, čistě náhodná inteligence, která otřásla planetou a která ji možná jednoho dne zničí. Nejsem pesimista. Můj temperament je zvláštně optimistický. Ale mám jasno.

FG Jakou roli hrála fotografie ve vaší práci?

FB: Vždy jsem se velmi zajímal o fotografii. Díval jsem se na fotky mnohem víc než na obrazy. Protože jsou reálnější než realita sama. Když jsme svědky nějaké události, často nejsme schopni vysvětlit podrobnosti. Při policejním vyšetřování má každý svědek jiný pohled na událost. Když se podíváte na obrázek, který symbolizuje událost, můžete si prohlédnout její snímek a zažít ho mnohem silnějším způsobem a přijmout ho s větší intenzitou. Fotografie v mém případě odráží událost jasnějším a přímějším způsobem. Kontemplace mi umožňuje představit si svou verzi pravdy a obraz, který mám o této pravdě, mě vede k objevování dalších myšlenek a tak dále … Moje práce se stává řetězcem myšlenek vytvořených různými obrazy, na které se dívám a které jsem často zaregistroval coby protichůdná témata. Hledám podobu zobrazení, které mi vychází s porovnáními jiných pohledů.

Rád se dívám na obrazy, protože mou posedlostí je malba vyjádřit se reprezentačním způsobem, takže potřebuji vidět formy a reprezentační prostory. To mi dává pohyb, ale nekopíruji fotografie kromě několika postav Eadweard Muybridge, které jsem integroval do obrazů jako L’Enfant paralytique nebo Les Lutteurs. Je to jako vaření. (Kdysi jsem byl šéfkuchařem v restauraci.) Mícháte zeleninu, znáte chuť každé věci jednotlivě, ale míchání s bylinkami a masem, směs různých molekul, vytváří další zcela odlišnou chuť. Každé umění musí používat obrazy, s výjimkou hudby.

Reprodukce mých obrazů jsou všude kolem mé kuchyně, ale už je nevidím. Ty, které mám v ateliéru, mi pomáhají představit si detaily jiných obrazů. K dispozici jsou také hromady ilustrovaných knih, časopisů, fotografií. Říkám tomu osobní fantazijní materiál. Potřebuji vizualizovat věci, které mě vedou k jiným formám, které mě vedou k vizualizaci forem – a ty mě vedou k jiným formám nebo subjektům, detailům, obrazům, které ovlivňují můj nervový systém a transformují základní myšlenku. Stejné je to s knihami nebo filmy, které vidím. Myslím, že u umělců to tak bývá často. Picasso byl houba, využíval všechno. Já, jsem jako albatros: beru tisíce obrazů jako ryby a pak je vyplivnu na plátno.

Mým hlavním zdrojem vizuálních informací je Muybridge, fotograf 19. století, který fotografoval pohyb lidí a zvířat. Je to dílo provedené s neuvěřitelnou přesností. Vytvořil vizuální slovník o pohybu, animovaný slovník. Všechno je tam, zaznamenané, přirozené, bez inscenace, jako sekvenční encyklopedie o možnostech lidského a zvířecího pohybu. Pro mě, který nemám žádné modelky, je to neuvěřitelný zdroj inspirace.

Obrázky mi pomáhají stejně tak najít nápady, jako je vytvořit. Dívám se na spoustu velmi odlišných obrázků, velmi protichůdných a beru si detaily trochu jako ti lidé, kteří jedí z talířů jiných lidí. Když maluji, mám touhu malovat obraz, který si představuji, a tento obraz se transformuje. Také jsem požádal přítele fotografa, aby bojoval s muži, ale to nefungovalo. Lidé vždy věřili, že jsem maloval pohyb přímo z fotografií, ale to je úplně špatně. Vymýšlím, co maluji. Kromě toho je to velmi často opak přirozeného pohybu. Také jsem maloval muže, kteří se milovali podle Muybridgeových obrazů pomocí obrazů muže bojujícího. A také jsem použil pornografické obrázky. V té době mě to zajímalo. Tehdy nebyly porno časopisy a filmy jako dnes. Ale vždycky jsem se zajímal o pornografii. Malíř je sám před svým plátnem; je to jeho představivost, kterou vytváří – a sexualita se musí živit obrazy, které vidíte nebo vymýšlíte. Tím, že si představujete, že překračujete všechna tabu, stává se všechno možným. A pornografie pomáhá. Viděl jsem knihy Roberta Mapplethorpeho. Je to zajímavé, ale příliš grafické, příliš plastové. Ztratíte vzrušení, které pochází pouze z hrubého obrazu. Krása je nepřítelem sexu.

Výňatky z textu – Francis Bacon: Maloval jsem, abych byl milován

Rozhovor Francise Giacobettiho provedený v únoru 1992, publikovaný v The Art Newspaper, č. 137, červen 2003, s. 28-29

Royal Academy of Arts k výstavě uvádí:

„Prozkoumejte hluboké a dojemné obrazy Francise Bacona, na nichž je hranice mezi člověkem a zvířetem neustále nejasná, a připomíná, že naše prvotní instinkty leží těsně blízko pod povrchem.“

Irský umělec Francis Bacon byl synem chovatele koní, který se stal jedním z nejvýznamnějších malířů 20. století.

Otevřeně homosexuální muž v době, kdy byla homosexualita nezákonná, byl vykázán ze svého konzervativního rodinného domu svým otcem v 16 letech. Poté prošel Berlínem a Paříží, než se usadil v Londýně, přičemž jeho formativní léta probíhala paralelně s některými z nejznepokojivějších událostí 20. století.

Tato působivá výstava se zaměří na Baconovu neomylnou fascinaci zvířaty: jak formovala jeho přístup k lidskému tělu a zároveň ho zkreslovala; jak, chycen v nejextrémnějších okamžicích existence, jsou jeho postavy stěží rozpoznatelné jako člověk nebo zvíře.

Zkoumá také, jak byl Bacon fascinován pohybem zvířat, pozorováním zvířat ve volné přírodě během výletů do Jižní Afriky; naplňuje své studio knihami o divoké zvěři a neustále odkazuje na fotografie Eadwearda Muybridgeho z 19. století o lidech a zvířatech v pohybu. Ať už se jednalo o šimpanze, býky, psy nebo dravé ptáky, Bacon cítil, že by se mohl přiblížit k pochopení skutečné povahy lidstva sledováním neomezeného chování zvířat.

Mezi Baconovy 50leté kariéry patří některé z Baconových nejranějších děl a jeho poslední malba, spolu s trojicí obrazů býčích zápasů, které budou poprvé vystaveny společně.

Viděno společně, tyto syrové projevy úzkosti a instinktu – jak zvířecí, tak lidské – jsou dnes naléhavě aktuální

-red-

foto: archiv a London Royal Academy of Arts.