Francis Bacon (28. října 1909 – 28. dubna 1992) byl irský tvůrce, který do svých obrazů promítal vlastní svět, ale také inspirace z fotografií či reprodukce starých mistrů. Dnes si připomínáme 30 let od úmrtí umělce, který stále fascinuje i pobuřuje mnohdy šokujícím způsobem…
A co soudil samotný Bacon o tom, že jeho obrazy jsou obecně označovány jako příliš drsné? Ve svém posledním rozhovoru prohlásil: „Moje malba není násilná, je to život, který je násilný. Snášel jsem fyzické ataky, měl jsem vyražené zuby… Stačí se dívat na televizi – ta je plná útoků, konfliktů, ponížení… násilí je součást lidské přirozenosti. Dokonce i v té nejkrásnější krajině naleznete stromy pod jejichž listy se hmyz navzájem nemilosrdně požírá.“
Ano, Bacon je kontroverzní postava a jeho slavné obrazy bývají mnohdy mylně vykládány. Ve skutečnosti je to prozaičtější, než se soudí – malby vypráví v prvé řadě o vlastní zkušenosti. Odrážejí malířovu osobní náklonost k sexu a násilí, korespondují s jeho sadomasochismem, jemuž se oddával po celý život. V malbách nalezneme však i ozvěny neblahých zážitků z bombardování Londýna, kdy Bacon jako dobrovolník odklízel znetvořené mrtvoly. Byl vždy přitahován nebezpečím, životem na hraně (nebo za ní) a za svou homosexualitu se styděl, ale prakticky se v ní vyžíval. Týraná těla na jeho obrazech však mistrovsky posouval zdrženlivěji do obecnějších rovin. V životě vše zlehčoval, v umění přetěžoval. Ničil sebe, ale i díla, s kterými nebyl spokojen (bylo jich prý více než 700), podceňoval se a mnohé obrazy – včetně legendárních portrétů papeže Inocence X. – považoval za „dost hloupé“.
Bacon byl však při rozhovorech jemný a vtipný, tragickou notu odhaloval jen na obrazech. Nezřízené pití nebo patologická závislost na hazardu se v jeho díle neobjevovaly. Byl naprosto svérázný a svobodný. I když se stal slavným, odmítal veškerá vyznamenání (včetně pasování do rytířského stavu), vysmál se tomu se slovy, že „člověka dělají o tolik starším“. Byl tvořivým géniem, také homosexuálním prostitutem, náruživým hráčem i opilcem. Pamětníci vzpomínají, že býval zlomyslný, sarkastický a nespolehlivý, často si vymýšlel. Ale nezměnil se. Ani bohatství jej nepřimělo opustit svůj špinavý byt a své návyky. Nesnášel přírodu, venkov, konvence či náboženství. K přátelům ale býval velkorysý a měl silné charisma.
Baconova tvorba možná šokuje námětem, ale jistě přitahuje uměleckým provedením. Kořeny takového nekonvenčního podání hledejme zvláště v autorově dětství a dospívání. Jeho otevřená homosexualita byla v té době nezákonná a pro konzervativní rodinu zcela nepřijatelná. A když byl mladý ostýchavý hoch, přistižen ve spodním prádle své milované matky, byl v pouhých šestnácti letech vyhnán a ponechán svým démonům. Nic naplat, že býval často nemocný – trápilo jej astma, alergie a podávání morfia mu mělo zmírnit těžké záchvaty kašle. Psal se rok 1925.
Budoucí malíř se narodil jako druhé z pěti dětí v rodině bývalého vojáka, který se živil chovem koní. S rodinou se tento „hádavý“ veterán Búrské války často stěhoval až roku 1914 zakotvil v Londýně. Ze svého syna chtěl mít spořádaného muže, a tak Francise poslal na zkušenou k jeho strýci. Pokus ale nevyšel. Berlín, Londýn a později Paříž, kam se osvobozený Bacon záhy vypravil, nabízely množství lákadel. Moderní Evropa nabízela svěží a pro starší generace nepředstavitelné možnosti těla i duše. Bacon se začal zajímat o filozofii vůle Friedricha Nietzsche, jeho odvržení boha i oslavu silného a ničím nespoutaného jedince. Odhodil stresující konvence a stále častěji býval společníkem bohatých mužů; užíval si bez života bez zábran.
Po čase se vypravil do Paříže, kde nasával všechno nové, živil se navrhováním bytových interiérů a coby samouk začal malovat. Když v létě roku 1927 navštívil v proslulé galerii Paula Rosenberga výstavu Picassových kreseb, cosi zásadního se v něm pohnulo. Pablo Picasso a obraz Vraždění neviňátek z roku 1628 od Nicholase Poussina na Bacona hluboce a navždy zapůsobily. Pustil se do vlastní tvorby prozatím duchu módního kubismu, svoboda projevu – jeho neomezené boření i tvoření – byla blahodárná. Vrátil se do Londýna, pořídil si ateliér, s přítelem měl první skromnou výstavu. Úspěch se však nedostavil a zklamaný Bacon na malování zanevřel. Živil se jen příležitostnou prací a tajnou podporou matky. Pokus o komunikaci se světem vlastní malířskou tvorbou se nezdařil, zato výrazně stoupla jeho závislost na alkoholu, které se již nikdy nezbavil.
Bacon se časem k malování vrátil, avšak dlouho jej kupovali jen jeho přátelé a známí. Až po pár letech se situace začala měnit: skuteční sběratelé začali mít vážný zájem, a tak mohl Bacon v roce 1934 uspořádat svou první samostatnou výstavu. Dostal se do povědomí toho správného uměleckého světa. Malováním se začal živit a přivydělával si učením na prestižní Royal College of Art, start se konečně vydařil. Tvůrčí drama však teprve mělo přijít: naději střídalo zklamání, harmonickou tvorbu zas destruktivní ničení. Bacon byl typem dionýského tvůrce, nešel s trendy a sebe podroboval nemilosrdné kritice.
Pro umělcův vývoj byl zlomový rok 1944, kdy namaloval triptych nazvaný Tři studie u nohou Ukřižování. Toto rozměrné dílo stálo na počátku malířova dnes slavného nezaměnitelného stylu. Zobrazené monstrum s výkřikem hrůzy bylo vystaveno následujícího roku a samozřejmě vyvolalo skandál, nicméně se dílo pro budoucnost naštěstí zachovalo. Tehdy malbu zakoupil Baconův přítel Eric Hall a v roce 1953 je daroval londýnské Tate Gallery. A přes památný rozruch (nebo právě pro něj) se začali objevovat další kupci. Bacon se stal hvězdou, pořídil agentku a za utržené peníze vyrážel od roku 1950 každé léto do Monte Carla, kde se oddával své hráčské vášni. Triptych dal vše do pohybu.
Ostatně triptychy, kterých namaloval 28, patří k Baconovým oblíbeným a nejoceňovanějším formátům. Vloni nabízela v aukci Sotheby´s jeden z nich, inspirovaný Orestií z Aichyla (1981), který se prodal za 84,5 milionů dolarů, čímž se stal nejdražším dílem roku 2020. Nyní se očekává další závratný prodej: konkurenční Christie´s bude 1. března dražit dílo označené jako Triptych 1986-87 za vyvolávací cenu 47,5 milionů dolarů. Na něm tentokrát můžeme identifikovat některé pro autora důležité postavy: vlevo je zachycen v životní velikosti Woodrow Wilson, jak opouští jednání ústící ve Versailleskou smlouvu, která znamenala konec první světové války. A uprostřed je John Edwars, tehdejší malířův milovaný partner… Obraz byl komponován podobným způsobem jako u Triptychu z roku 1972 z Tate Gallery. Na něm je zobrazen Baconův nejznámější milenec George Dyer, který rok před tím spáchal sebevraždu.
Vedle triptychů byl malíř posedlý historickými vzory, respektive jejich originální interpretací. Zejména v padesátých letech, kdy byl pravidelným návštěvníkem barů v londýnské Soho (jeho hlavní pijácké stanoviště bylo v Colony Room) maloval portréty. Slavné je jeho moderní „převyprávění“ Velazquézova papeže Inocence X., kterého zachytil ve čtyřiceti variacích. Expresivní postava s otevřenými ústy je stále fascinující. K tomuto motivu se Bacon jednou vyjádřil: „Narodili jsme se s křikem, do života přicházíme s křikem. A možná i láska je jen moskytiérou, která visí mezi strachem ze života a strachem ze smrti. Téma křiku je mojí skutečnou posedlostí. Muži, které jsem namaloval, byli všichni v extrémní situaci a výkřik je výrazem jejich bolesti… Také zvířata křičí, když jsou vyděšená nebo se svíjí v bolesti, stejně jako děti. Rodíme se s křikem a často také s křikem umíráme. Možná je výkřik nejpřímějším symbolem lidského údělu.“
Baconovy postavy se tedy musí vykřičet z násilí či osamění. Máme pocit, že přihlížíme zhmotnělým nočním můrám jindy zasuté lidské psyché s až „vražednou intenzitou uvolňující vnitřní napětí a silné emoce.“ A současná londýnská výstava akcentuje ještě další rovinu v Baconově díle. Člověk a zvíře je tématem odkazujícím k společným živočišným pramenům a instinktům, ale také k umělcově zaujetí pohybem koní, šelem nebo zápasících lidí. Je známo, že malíř pozoroval přírodu (zvláště na cestách do Jižní Afriky), ale ještě raději používal jako předlohu fotografie, které měl rozvěšené ve svém pověstně nepořádném ateliéru: „Pokud je model mého obrazu osobně přítomen, nemůžu se nechat tak unášet jako nad jeho fotografickou podobou.“
„Vždy jsem se velmi zajímal o fotografii. Díval jsem se na fotky mnohem víc než na obrazy, protože jsou reálnější než realita sama. Když jsme svědky nějaké události, často nejsme schopni vysvětlit podrobnosti. Fotografie v mém případě odráží událost jasnějším a přímějším způsobem. Kontemplace mi umožňuje představit si svou verzi pravdy a obraz, který mám o této pravdě, mě vede k objevování dalších…“ vysvětluje Bacon osobitý přístup ve svém rozhovoru z počátku devadesátých let. „Je to jako vaření (kdysi jsem byl šéfkuchařem v restauraci) tedy když mícháte zeleninu, znáte chuť každé věci jednotlivě, ale míchání s bylinkami a masem – směs různých molekul – vytváří další zcela odlišnou chuť,“ dodává Bacon proces prolínání svých obrazových ingrediencí.
Bacon maloval často také sebe, zvířata, emoce i lidské postavy (někdy nepoznáme rozdíly), maloval výhradně osoby, k nimž měl blízký vztah. To platí také o více než 20 portrétech Johna Edwardse, s nímž se Bacon poznal v roce 1974 Edwards, zhruba o 40 let mladší než Bacon, byl až do konce malířova života jeho společníkem a nahradil fotografa Deakina, který zemřel dva roky před tím. Jejich vztah byl založený na poměru otce a syna. Edwards se také stal Baconovým univerzálním dědicem.
Bacon po letech toulání a hledání nalezl svůj osobitě naléhavý projev, zažíval ústrky, dobu slávy a nakonec čas, který trávil sám raději v ústraní. Tehdy moudře shrnul svůj názor na svět i vlastní tvorbu: „Od počátku věků jsme měli nespočet příkladů lidského násilí i v našem velmi civilizovaném století. Dokonce jsme vytvořili bomby schopné tisíckrát vyhodit planetu do povětří. Umělec to vše instinktivně bere v úvahu. Nemůže to udělat jinak. Jsem malíř 20. století: během svého dětství jsem prožil revoluční irské hnutí Sinn Fein a války, Hirošimu, Hitlera, tábory smrti a každodenní násilí, které jsem zažíval po celý svůj život. A po tom všem chtějí diváci, abych maloval svazky růžových květů… Ale to není moje věc. Jediné, co mě zajímá, jsou lidé, jejich pošetilost, jejich způsoby, jejich úzkost, tato neuvěřitelná, čistě náhodná inteligence, která otřásla planetou a která ji možná jednoho dne zničí. Nejsem pesimista. Můj temperament je zvláštně optimistický. Ale mám jasno.“
V roce 1990 Francis Bacon navštívil Madrid, když se konečně odvážil vidět naživo výstavu svého nejmilejšího – Diega Velázqueze, španělského malíře 17. století. O dva roky později se do tohoto města vrátil. Nedlouho po příjezdu byl hospitalizován se zápalem plic, avšak zemřel na infarkt 28. dubna 1992. Jeho obrazy lákají návštěvníky dodnes po celém světě.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku