František Kupka: Jak se zrodila slavná abstrakce...

František Kupka (1871 – 1957) zažíval jako malíř a ilustrátor žijící již v Paříži zásadní osobní i umělecký přerod, který se odehrával v letech 1911 – 12. Právě v tomto krátkém časovém období se zásadně odvrátil od dosavadního proudu.

V březnu 1911 vystavoval v Salonu nezávislých ještě figurální výjevy žen, za které byl některými kolegy kritizován. V říjnu 1912 již na Podzimním salonu vystavil svou zásadní kompozici Dvoubarevná fuga - Amorfa (Dnes v NG v Praze). A tak se „náhle“ zrodila Kupkova velkolepá abstrakce.

K tomuto novému kurzu si zapisuje: „Výtvarné umění vznikající z prvků ustavujících tvary: linií, ploch, barev, rozměrů, valérů, perspektivy, a mající za úkol použít je v jejich rozmanitosti, disponuje dostatečným bohatstvím, aniž by se muselo zatěžovat psychologickými otázkami a nechalo zastřít své slunce mračen hledáním námětu.“ V následujícím dobovém rukopisu (nadepsaném Anketa o životě malířů a uveřejněném u nás prvně v roce 2012 u příležitosti umělcovy retrospektivy v Národní galerii v Praze) se k této bytostné transformaci obšírně a upřímně vrací.

František Kupka píše o zrodu své abstrakce z roku 1912:

Je pěkné a pohodlné býti rozumný, růst jako vzorně sestřihaný růžový keř uprostřed pěstěné zahrady. Ale tuhle cestu jsem nikdy nezvolil. Poté, co jsem byl pár let hněten a veden ke stylu na Akademii (to jsem byl pěkně naivní, že jsem se nechal), vrhl jsem se do života dávaje přednost svobodě před objednávkami portrétů, jejichž malování by mě ušetřilo bídy a hladu, které jsem ostatně hrdinně snášel po řadu let. To je v mládí umělců velmi běžná záležitost, ale jak smutná. Nejstrašnější je, když si malíř nemůže koupit materiál k práci. Žaludek posečká, utáhne se opasek, a člověk se stane umělcem v půstu. Jednou jsem nejedl pět dní a bylo by to trvalo ještě víc, kdybych nenašel na ulici dvacetník. Bylo to na rohu ulice Notre-Dame-de-Lorette a ulice Pigalle. Nesměle jsem si šel koupit chleba. Když už jsem byl na ulici, vyběhla za mnou prodavačka, křičela, že mince je falešná, a tahala mi kus chleba z podpaží. A lidé se sběhli… To bylo sice jen malé dobrodružství, ale mělo velký dopad na mladou horkou hlavu rozpálenou pohledem na tolik společenského bezpráví. Nemyslete si, že jsem cítil nenávist, to ne, ani nemenší, neupadl jsem tak hluboko, až k žárlivé závisti socialistického proletáře. A protože jsem neviděl možnost, že bych mohl přispět svou troškou k četným obětním darům na oltář Umění, doufal jsem, že pomohu odstranit nešvary sužující společnost, jichž jsem byl já sám obětí, kresbami, které byly nutně tendenční. Veliká Pallas, odpusť mi tenhle přestupek! Byl jsem tak mlád a zároveň už starý – měl jsem toho tolik na srdci. Měl jsem dost síly k tomu, abych odmítl mnohé lákavé nabídky nakladatelů. Když už jsem doufal, že si budu nad nimi moci umýt ruce, tak za mnou přišel jeden přítel, šéf výroby Librairie Universelle, a řekl mi, že se bude vydávat „Člověk a Země“ od Elyséea Recluse a že ten dobrý Elysée si přeje, abych ho ilustroval. Po váhání jsem se rozhodl, že se s ním setkám, ale on mi řekl, že si nepřeje žádné umělecké fantazie. To jsem chápal; oba dva jsme uhádli záměr nakladatele. Krátce na to jsem pocítil na rameni ctihodnou ruku a smutný Elysée mi řekl, abych práci přijal, protože jeho dílo je ohroženo ilustracemi kresličů z novin. Po čtyři roky jsem musel sledovat vývoj člověka na zemi a byl to pro mě dar, viděl jsem dějiny lidstva plynout lépe než na studiích. Potom přišly nešťastné Erínyie, které jsem ilustroval, Lysistrata od Aristofana a Aischylův Prométheus (který ostatně zatím nemohl vyjít z šera tiskárny). Když jsem pracoval na tomto posledním dílu (ostatně už žádné knížky dělat nebudu), kde je chór Ókeanid, tak už jsem cítil absurditu a potíže umělce, když se má vcítit do kůže člověka dob minulých. Ókeanidy mi působily obrovské obtíže. Když byly nahé, tak neodpovídaly klidu a míru Aischylových slov, a oblečené vypadaly malicherně. Když jsem večer vycházel z ateliéru v Puteaux, potkal jsem lehké holky. Neděste se, zdály se mi hodné pohledu umělce. Měly takové účesy, že sochaři knidského pokladu by jimi neopovrhli a zvěčnili by e na vlysech chrámů. Kreslil jsem je a maloval a vystavil je na Salonu nezávislých. A byl jsem souzen a odsouzen Salmonem a Vauxcellem, že vykrádám Van Dongena. Kdyby mi usekli prsty, tak bych netrpěl víc. Naštěstí jsem se mohl zbavit všeho, co ve mně zbývalo z ilustrátora, potřeby „věrně něco zobrazit“, a vrátil jsem se k původnímu cíli, o kterém jsem snil tak dlouho, i kdybych si měl zlomit vaz při hledání amorfních aurytmií, které stavím do protikladu k různě falešným interpretacím přírody – od primitivů až ke kubistům a futuristům, kteří ve svých dílech nadělali víc anekdot než já ve svých kresbách vzniklých z bolesti chudého dítěte. Zdá se mi, že krkolomná cesta, kterou jsem postoupil až dosud, vede přímo ke kariéře malíře, kterou teď zahajuji. Poté, co jsem viděl přítomnost a minulost, zvedám tvář k budoucnosti, jsem připraven mít dost odvahy. Na shledanou Kupka

foto: NG Praha a archiv

František Kupka: Jak se zrodila slavná abstrakce…

Brněnský obraz Gustava Klimta a osudy jedné rodiny

August Rodin v Praze a na Moravě / jak to tehdy bylo

Relevantní články

Jindřich Waldes, František Kupka a Kooh-i-noor

Unikátní obraz Františka Kupky v aukci u Sotheby’s

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?