Již v lyrickém – a zvláště pak malířově imaginativním – kubismu, nalézáme pozoruhodné amébovité tvary a linie. Fantomatické postavy se v nich volně prolínají s krajinnými prvky v tajemně neurčité atmosféře. Bývají to zpravidla organismy až protoplazmatické syrovosti, zjevující se takto na území mezi jednoznačně organickým a anorganickým světem. Záhadná skupenství rodící se v první polovině třicátých let 20. století tedy signalizují další proměnu malířova projevu. Sám do tvarů vkládá vnitřní energii, která se v jinak estetické hře stává nositelkou naléhavého osobního sdělení – projekcí fantazijně transformovaných vlastních zážitků, ale i nevědomě projektovaných představ se symbolickým podtextem. Tak se původně bezproblémový, poněkud hédonický, lyrismus proměňuje v kompozice s vnitřním napětím a vitalitou, rovněž však smyslností, pojící poetiku s fantazií a intimitou. Tím se básnivé představy a „postavy“ proměňují v obrazové metafory či snové vize.
Zmíněná Muzikova tvůrčí etapa připravila půdu pro jeho další kroky. Setkání vnější reality a vnitřních vizí se měla objevit v novém poměru a způsobu. A měla vyústit v „posedlost“ jediným tématem signalizujícím tak odklon od nezávazné hry směrem k hlubší spiritualitě – od formy k obsahu, od kubismu k surrealismu či symbolismu, od improvizace k záměru. Ostatně symbióza „krásného“ a významového se děla obecně i v okruhu českého Devětsilu, kam – vedle Josefa Šímy, Toyen, Jindřicha Štýrského, Vincence Makovského či Akoise Wachsmana – patřil přirozeně i František Muzika. Také v jeho případě jsou poněkud nespoutané malby zčeřené i nadále náznakem známé skutečnosti: imaginace, asociace, epika… a také metafyzika však výsledek relativizují. Jedná se o jinotaje, avšak klíč k jejich čtení je stále na dosah.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku