Jeho obrazy nás stále okouzlují krásou, vytříbeností i zvláštním tajemstvím. Zdají se nadčasové, ale za jejich zrodem stojí touha, odhodlání a bojovná neústupnost. Atmosféra středoevropské metropole na přelomu 19. a 20. století byla mimořádně plodná a dodnes inspirativní. Letos si připomínáme 160. výročí Klimtova narození…
Traduje se nadneseně, že „v letech 1900 – 1910 je Vídeň jedním z duchovních středů světa, ale neměla o tom tušení.“ Cosi bylo ve vzduchu. Vskutku se zde děly převratné věci nejen v umění, ale i dalších kulturních či vědních disciplínách. Nová ba revoluční hudba, literatura, architektura, kunsthistorie či pověstná psychoanalýza zde na sebe vzájemně působily a rychle posunovaly vývoj s nastupující generací. Umění se mělo stát jakýmsi náhradním náboženstvím nabízejícím únik před stále více konvencemi svázanějším životem. Cosi velkého se dralo na povrch. Vídeň byla pohoršena novými „výstřelky“, ale zároveň císařská vláda moderní umění vypočítavě podporovala. Kultura zde byla vnímána jako dobrá zahraniční reprezentace, také se do nových proudů vkládala naděje, že zmírní národnostní třenice. Moderní umění, které mělo sjednocovat se tedy paradoxně těšilo oficiální podpoře právě v době, kdy se projevily první známky rozkladu státních struktur. Tvorba mladých a odvážných se však ubírala vlastní a neočekávanou cestou.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku