Apokalypsa jako věčné téma umění nejen moderní doby? Absint rozveseloval i zatemňoval – otevíral nové a mnohé hluboce inspiroval k dalším průzkumům jedince i světa. Ale také časem zubožoval zmateně lačné duše, které se ocitly v existenciálním zmatku od počátku 20. století. A od tohoto času nebylo možné spoléhat již na vyšší nábožné instance. Zbývala vlastní svoboda i nečekaná rizika. Sv. Jan evangelista měl již dávno před tímto obratem svou vizi známou jako Apokalypsa, ohlašující řadu budoucích vezdejších katastrof. Nejznámější z nich popisuje zkázu, jež nastane po zřícení veliké hvězdy na zemi. Tato hořící ničivá pochodeň nese řecký název absintion, tedy hořký pelyněk (v ruštině se řekne černobyl). S popřením Boha však zmizel i ďábel. A rád by v době moderní emancipace individuality vstoupil do každého z nás, do naší zranitelné psýchy, tentokrát pod jménem daimon – démon – jakožto věčný hybatel a nekompromisní tazatel.
Podle sv. Jana má vstoupit do tohoto apokalyptického dramatického děje také symbolická dračí příšera: „Ať pochopí ten, komu je dána moudrost. Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž žena sedí, a také sedm králů: pět jich padlo, jeden kraluje, a jeden ještě nepřišel…“ Ona „šarlatová žena“ tak zde může být alegorií poživačného upadajícího Říma. Hus, Luther či Newton v této narážce zase spatřovali ztělesnění arogantního a mstivého papežství. A tak postupně nastává zánik jednotného západního pojetí Dobra a Zla v podobě, jaké vládlo ještě v 17. století – a přichází tak dostatek prostoru k různým představám světlých i temných sil. Nastává psychologizace i relativizace pojmu ďábla, jakou známe například z Dostojevského Bratrů Karamazových.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku