Zjevně existují hlubší časové souvislosti mezi vědou a uměním… V jisté době a její atmosféře jsou některé shody evidentní… Tak tomu bylo například u zveřejněných Principů harmonie a kontrastu barev a jejich aplikace na umění (Eugén Chevreul) a prakticky souvisejícího zrodu impresionismu. Další příklad můžeme vidět u spektrálního bádání Gustava Kirchhoffa a Roberta Bunsena a nového pointilistického malování. A je snad náhoda, že se kubismus formoval (1907) zhruba ve stejný čas jako fyzikální zákony obecné teorie relativity (1905)? Nebo je nepodstatné, že se konečně definovala kvantová mechanika (1925) se svou náhodností v době vyhlášení surrealistického hnutí (1924)? Prostě vědecká teorie a umělecká praxe… O jednom takovém blížení pojednává také kniha Arthura I. Millera pod názvem Prostor, čas a krása, která způsobuje zmatek, která byla nominována na prestižní Pulitzerovu cenu.
Ústřední postavou je Henri Poincaré (1854 – 1912) – velký francouzský polyhistor – úspěšný v matematice (položil základy teorie chaosu), fyzice (metody elementárních částic), filozofii (kontroverzní zkoumání vědeckých teorií) i psychologii (fungování nevědomí). Ve své době byl velice populární a ve své době se nevědomě stal i jakousi spojnicí mezi dvěma novátory: Albertem Einsteinem a Pablem Picassem. Oba byli inspirováni jeho knižním bestsellerem Věda a hypotéza, který Poincaré vydal roku 1902. Byl svérázný a populární: “Pouze skrze vědu a umění má civilizace hodnotu,” napsal tento mezioborový inspirátor na počátku revolučního 20. století.
“Poincaré si ve své knize uvědomil pravdu o vztahu každodenní zkušenosti s vědeckými koncepty,” vzpomínal později slavný vědec Einstein. Avšak shledal Poincarého závislost na laboratorních datech příliš omezující a nedostačující… přesto jím byl inspirován. Einstein se nezalekl nových cest a jaře 1905 šel ještě o krok dál – výsledkem byla jeho slavná teorie relativity.
Poicaré přesto proslul netradičním způsobem uvažování blízkým spíše umělcům – bylo spontánní a méně vědomé – jevilo se spíše jako snění než racionální konstruování, mělo v sobě rozvolněnou imaginaci. „Hlavní rozdíl mezi Poincarém a Einsteinem spočíval v tom, že Poincaré byl osobním temperamentem přeci jenom konzervativní a Einstein byl osobním temperamentem revolucionář… Až do své smrti se Poincaré nikdy zcela nevzdal hypotézy éteru a pojmu absolutního klidu… Einstein naopak v tomto tradičním rámci viděl při svých výzkumech jen zbytečnou přítěž a s potěšením ho odvrhl.“ (Walter Isaacson – Einstein, Jeho život a vesmír).
Henri Poincaré ve Francii nastartoval oblíbené i módní diskuse o čase a prostoru. (K tomu si připomeňme, že slavil v té době úspěchy Henri Bergson se svými titulem Úvod do metafyziky). Poincaré však překračoval univerzitní teritorium a obýval širší veřejný prostor. O tomto známém vědci se dozvěděl i tolik v té době hledající Pablo Picasso. Jak k tomu pravděpodobně došlo?
Millerova kniha naznačuje (místy i dokládá), že informace o novotách pocházely z okruhu Picassových avantgardních přátel, kteří kromě umění diskutovali i o vědě a technice. Jedním z takových nadšenců byl Maurice Princet – známý jako „matematik kubismu“ – který svým přátelům nadšeně vyprávěl o vědeckých poznatcích. Právě Princetovi bývá připisováno přiblížení díla Henriho Poincarého a obecně konceptu “čtvrté dimenze” – a jeho vliv na mladé modernisty kolem Bateau-Lavoir na Montmartru. Mezi umělci to však neměl lehké. V roce 1907 ho Princetova žena opustila kvůli malíři André Derainovi – a v důsledku toho se odklonil od okruhu zdejších a dnes slavných bohémů. Nezmizel však úplně. Princet zůstal v blízkosti malíře a teoretika kubismu Metzingera a účastnil se schůzí Section d’Or v Puteaux. Skupině nadále dával neformální přednášky o řádu, proporcích, plynoucím času a dalších zákonitostech. Ostatně dokonce samotný Marcel Duchamp jednou řekl Pierru Cabannemu: “Vůbec jsme nebyli matematici, ale opravdu jsme věřili v Princeta.” A malíř Maurice de Vlaminck napsal: “Byl jsem svědkem zrodu kubismu, jeho růstu, jeho úpadku. Picasso byl porodník, Guillaume Apollinaire porodní asistentka, Princet kmotr.”
Picassa dlouhodobě zaujala matematikova netradiční pobídka, jak pohlížet na čtvrtou dimenzi, která se stala pro tajemným lákadlem. Tu umělci považovali za další prostorový rozměr, ale neuměli jej přesněji definovat, respektive uchopit. Od spřáteleného vědce se dozvěděli, že kdyby se do ní mohli přenést, viděli by řadu pohledů (perspektiv) najednou. Hleděli by na prostupující se prostorové plány. Ale jak tyto poznatky přenést na plátno? Princet a rovněž Poincaré je ve svých teoriích navrhovali pozorovat jeden po druhém… Picasso však chtěl umanutě spatřit a zobrazit všechny najednou.
Když malíř poslouchal Princeta, uvědomil si, že geometrie nabízí výrazový jazyk, který by se hodil také k vyjádření hlubokého významu primitivního umění, kterým se v té době zabýval. A tato náhlá pohledová pluralita (oproti tradiční jednotné perspektivě) se nakonec promítla v roce 1907 i na klíčovém obraze Avignonské slečny… tedy na tváří zobrazených žen. A to byl zárodek kubismu.
I když Einstein i Picasso překročili Poicarého teorie a návody, vážili se jeho odvážného pokroku, kterým byli povzbuzeni při vlastní práci. Einstein se setkal s tímto matematikem v roce 1911, ale na teorii relativity se neshodli. Picasso se nikdy s Einsteinem nesetkal osobně, dokonce prý ani v době prvních kubistických kroků nevěděl o jeho existenci.
Jeho práce na problému n-těles, jehož konečným cílem bylo určit, zda je sluneční soustava stabilní, vedla k teorii chaosu. Poincaré poskytl první matematický popis dynamického systému, který se chová chaoticky.
Jeho práce ve speciální relativitě přinesla moderní podobu Lorentzových transformací.
Poincaré ukázal, jak lze získat informace z jinak nerozpustných diferenciálních rovnic. Založil obor algebraické topologie; a na počátku své kariéry objevil automorfní funkce.
Poincarého domněnka byla jedním z velkých nevyřešených problémů matematiky, dokud Grigori Perelman neposkytl řešení v roce 2002.
Poincaré byl veřejný intelektuál, který napsal řadu knih, jako je Věda a metody, vysvětlující práci matematiků a fyziků veřejnosti.
Kdo tedy byl Henri Poincaré? Narodil se v roce 1854 ve francouzském Nancy, na univerzitě byl mimořádným studentem. Zahájil kariéru originálního matematického výzkumu (, za nějž obdržel v roce 1904 Cenu krále Oscara II. (a začalo se o něm psát v novinách). Jednalo se, stručně řečeno, o výzkum stability sluneční soustavy – o vytvoření topologie a v roce 1904 pak i k domněnce upřesňující některé definice o prostoru. Byly to spíše neověřené dohady, ale jeho klíčovou myšlenku až téměř po sto letech (2002) dokázal vyřešit a matematicky potvrdit excentrický (či spíše neuvěřitelně normální, pokorný, skromný a geniální) ruský matematik Grigorij Perelman. Vzácné video z jeho všedního života naleznete ZDE. (Holandský dokument ZDE).
V roce 2002 vyřešil Perelman jednak jeden z nejobtížnějších a jednak jeden z nejslavnějších matematických problémů historie. Jedná se o tzv. Poincarého hypotézu. V roce 2006 byl za svůj výkon, který ani po čtyřech letech nedokázal nikdo zpochybnit, odměněn prestižní Fieldsovou medailí, matematickou obdobou Nobelovy ceny. Vědec však cenu odmítl. V roce 2010 odmítl rovněž převzetí finanční prémie ve výši 1 000 000 USD za vyřešení jednoho ze sedmi matematických problémů tisíciletí. Jako důvod uvedl svůj nesouhlas s názory organizované matematické komunity. Vede odloučený život, ignoruje novináře, což je způsobeno jeho asketickými názory: „Vím, jak ovládat vesmír. Tak mi řekněte, proč bych se měl hnát za milionem?!“ To vzkázal médiím dalším zvědavcům, s kterými se nestýká.
Poincaré v roce 1905 (pro Einsteina i Picassa klíčové době) vypracoval matematickou metodu (způsob uvažování) pro zkoumání pohybu elektronů v rychlosti světla. A to bylo nezbytné pro Einsteinovu teorii relativity a myšlence o čtvrtém rozměru. Za svého života obdržel mnohé ceny – ta Nobelova mu však přes lobbování mnoha kolegů nevyšla.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku