Zjevně existují hlubší časové souvislosti mezi vědou a uměním… V jisté době a její atmosféře jsou některé shody evidentní… Tak tomu bylo například u zveřejněných Principů harmonie a kontrastu barev a jejich aplikace na umění (Eugén Chevreul) a prakticky souvisejícího zrodu impresionismu. Další příklad můžeme vidět u spektrálního bádání Gustava Kirchhoffa a Roberta Bunsena a nového pointilistického malování. A je snad náhoda, že se kubismus formoval (1907) zhruba ve stejný čas jako fyzikální zákony obecné teorie relativity (1905)? Nebo je nepodstatné, že se konečně definovala kvantová mechanika (1925) se svou náhodností v době vyhlášení surrealistického hnutí (1924)? Prostě vědecká teorie a umělecká praxe… O jednom takovém blížení pojednává také kniha Arthura I. Millera pod názvem Prostor, čas a krása, která způsobuje zmatek, která byla nominována na prestižní Pulitzerovu cenu.
Ústřední postavou je Henri Poincaré (1854 – 1912) – velký francouzský polyhistor – úspěšný v matematice (položil základy teorie chaosu), fyzice (metody elementárních částic), filozofii (kontroverzní zkoumání vědeckých teorií) i psychologii (fungování nevědomí). Ve své době byl velice populární a ve své době se nevědomě stal i jakousi spojnicí mezi dvěma novátory: Albertem Einsteinem a Pablem Picassem. Oba byli inspirováni jeho knižním bestsellerem Věda a hypotéza, který Poincaré vydal roku 1902. Byl svérázný a populární: „Pouze skrze vědu a umění má civilizace hodnotu,“ napsal tento mezioborový inspirátor na počátku revolučního 20. století.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku