Hnutí ZERO se šířilo Evropou. Základní jádro tvořila skupina Zero: Heinz Macke, Otto Piene a Günther Uecker. Společným jmenovatelem všem bylo popírání subjektivních poválečných hnutí, jakými byly informel, tašismus nebo abstraktní exprese. Hlavní myšlenkou naproti tomu bylo nabízet umění čistých materiálů, objektivních struktur, otevřeného prostoru a hybného světla. Klíčové období: 1957-1966. K základní skupině se svými aktivitami a tvorbou hlásili také: Yves Klein, Piero Manzoni, Lucio Fontana, Yayoi Kusama nebo Jean Tinguely. Různá avantgardní hnutí v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe sdílela podobné cíle jako německá Zero Group. ZERO, napsané velkými písmeny, ale odkazuje na širší mezinárodní hnutí s umělci z Německa, Itálie, Nizozemska, Belgie, Francie a Švýcarska.

V těchto dnech (13.3.) oslavuje své 91. narozeniny Günther Uecker a minulý týden (8.3.) své 90. narozeniny Heinz Macke. Otto Piene zemřel v roce 2014. Odkaz hnutí ZERO je stále živý, i když nenaplnil očekávání všeobecné proměny – a stal se spíše výchozím bodem pro uvažování a tvoření v rámci jednoho z důležitých proudů. Tedy ohlédněme se k atmosféře hledání a vzývání bodu nula:

Časová spirála věčných návratů zasáhla i přelom padesátých a šedesátých let 20. století. A není divu. Atmosféra poválečného, a zvláště evropského kulturního života se nesla ve znamení doznívající kocoviny a dalšího vzhlížení. Víra v humanismus či utopické myšlenky Bauhausu vzaly v praxi za své. V člověku zakódovaná touha po společenství s transcendentními horizonty nových nadějí a porozumění se však opět znovu rýsovala, aby povstala z popela. Modernismus se svými ideály se ještě jednou probudil, avšak měl se ubírat jinými směry. Také výchozí pozice počínajících se aktivit měly být zcela jiné – komplikovanou formou nezatížené a od dosavadních tradic očištěné. Na scéně začal být vzýván bod nula, italsky zero.

Předešlé avantgardy vycházely z předpokladu, že vědomí lidstva se vyvíjí a nadějně směřuje k společným i společenským proměnám – k lepší a uměním kultivované budoucnosti. Mondrian, Klee, Kandinsky a další věrozvěstové naslouchali kosmickému řádu, dětské nevinnosti či magickému znění ticha. Svými díly zpředmětňovali tyto vize a snad i věřili v jejich postupné všeobecné sdílení. Nová poválečná generace však odmítala jejich odkaz: pevné či harmonické kompozice prosycené a nesené vzhůru zjitřenou psychikou a duchovností. Vyváženost ani expresivnost nebudily již důvěru, jevily se slepými uličkami kombinujícími neúčelně tradiční vizualitu s nastalými pocity. Navíc přílišná tvůrčí subjektivita se zdála pasé.

Nová a opět revoluční hesla hlásala podobně jako před 40 lety v Rusku odchod od závěsného obrazu i figurální plastiky. Společnost, přítomný život, realita, moderní technika, krása živlů, potlačení individualismu a zdůraznění společné platformy – to byla aktuální témata. A s tím do umění vstupuje nebývale rozevřená škála výrazových prostředků.

V Německu je tato pozitivní vlna odvíjející se od bodu nula vítána a řádně akcentována. Není divu; po nacistické éře se zde (stejně jako v podobně postižené Itálii) nebylo kam s hrdostí ohlížet. Minulost byla vytěsněna a přítomnost intenzivně zakoušena. Z německé historie byl brán v potaz jen čas heroického a mimořádně působivého romantismu. V této poválečné atmosféře se v Düsseldorfu zrodila skupina Zero, tedy nula. Soustřeďuje se na nový romantismus v současném hávu, netradiční materiály, nečekané demonstrativní i spektakulární instalace, pohyb a světlo coby mystický pramen zrození, bytí a neposkvrnění. Formálně jde o jakýsi městský či technicistní folklór, prolínání všedního a svátečního, nízkého a vysokého, jedinečného a obecného. Přítomná je rafinovanost, seriálovost a uměřenost formy, která však měla časem reprezentovat rozdílné představy o povaze a funkci uměleckého sdělení. Strategie vedená proti včerejšku byla dočasně sourodá, jevila společné rysy a radikálně cílenou energii. Potlačení nacionality, individuality i zrušení běžných hranic mezi uměleckými disciplínami napomáhalo čilé a rostoucí mezinárodní spolupráci.

V Evropě se začal rýsovat trojúhelník center: Paříž – Düsseldorf – Milán. Umění života a techniky, Duchampovo dědictví (ready mady či rotující artefakty) a Beuysův příklad (tvorba pro všechny) hnalo skupinu Zero k naléhavé komunikaci s blízkými Novými realisty ve Francii, zvláště s Yvesem Kleinem, Tinguelym či „létajícím poslem“ Piero Manzonim. O generaci starší Lucio Fontana, malíř, jenž popřel tradiční plochu obrazu a jeho proříznutím otevřel nový prostor, se stal v Itálii rádcem a inspirátorem. Do dění se zapojovali holandští umělci. Příkladem mohl být i Alexander Calder se svými sochařskými mobily, odkaz konstruktivisty Vladimíra Tatlina s jeho reálnými materiály ve skutečném prostoru, nakonec i odkaz Bauhausu, manifest kinetismu László Moholy-Nagye a Alfréda Keményho z roku 1922, který vyšel v berlínském časopise Sturm. A možná byl novému hnutí inspirací i Američan George Rickey, který již od roku 1949 na svých objektech demonstroval pohyb jako zásadní výrazový prostředek moderní doby.

V Düsseldorfu bylo v roce 1957 živo. Rodí se nápady, manifesty a četné, byť krátkodobé akce. Otto Piene (1928 – 2014) a Heinz Mack (1931) zakládají skupinu Zero se stejnojmenným časopisem a jsou v těsném kontaktu s avantgardními proudy ve Francii, Holandsku či Itálii. V roce 1961 se ke dvěma německým vizionářům připojil „hřebíkový umělec“ Günter Uecker (1930) a vzniká triumvirát zvaný „vnitřní kruh“. Má velké ambice: „Náš umělecký zájem není zaměřen pouze na pohyb a světlo, ale též na teplo, zvuk, optickou iluzi, magnetismus, rozpínání a smršťování materiálů, vodu, pohyb písku a pěny, ohně , větru, kouře a mnohých dalších přírodních a technických jevů,“ prohlašuje Piene.

„Ano, sním o lepším světě. Měl bych snít o horším? Ano, toužím po širším světě. Měl bych toužit po užším?“ To jsou typická slova Otto Pieneho z textu „Cesta do ráje“ publikovaného v časopisu Zero roku 1961. A v jakési společné básni „vnitřního kruhu“ je deklarována skupinová poetika: „Zero je ticho. Zero je začátek. Zero je okolo. Zero je rotace. Zero je měsíc. Slunce je Zero. Zero je bílé. Poušť Zero. Obloha nad Zero. Noc.“

Skupina Zero byla aktivní v letech 1957 – 66. Její členové i příznivci prosazovali spolu s živly světlo, pohyb a projasněný monochromní odosobněný obraz proti existenciálně temným hmotám subjektivního informelu a příliš rozvášněné, do sebe však stále více uzavřené expresívní abstrakce. Klíčem nového hnutí byla aktivní „řetězová“ spolupráce stavějící na rostoucích příležitostech, přátelství, setkávání a inspirování. Počáteční jiskra takové pozitivní atmosféry vzplála 11. dubna 1957 v düsseldorfském ateliéru Otto Piena, který se stal hlavním organizátorem a teoretikem. Jeho tvorba ja založena na hře světel: „Přál bych si jasný a zářivý den, který trvá, a noc a ticho. A světlo je tu a všudy proniká, a nemaluji já, ale světlo,“ prohlašuje Piene.

Také sochařské dílo Heinze Macka osciluje mezi krásným prostorem a stříbřitými reflexemi někdy i pohyblivých povrchů. Günter Uecker pracuje s hřebíky, vytváří jakési odhmotňující prostorové rastry či skrumáže vzbuzující meditativní povznesení. A přiznané jsou zde odkazy také k učení Rudolfa Steinera, ale i taoismu či zen-buddhismu. Věci důvěrné se stávají předmětem meditace i okouzlení, výrazovým prostředkem nových nadějí pro každý den.

Zero se stalo pozitivní alternativou založenou na syntéze moderní technické civilizace se světem přírody. Mělo mezinárodní platformou, která díky široce stanoveného programu spojovala nejrůznější osobité skupiny a umělce: Nové realisty, umělce Nových tendencí, kinetisty, monochromní malíře, neokonstruktivisty a mnohé další. Časopis – sborník Zero 3, který vydali Otto Piene společně s Heinzem Mackem v roce 1961, měl povahu generačního manifestu, na jeho tvorbě se podílely také příspěvky Pola Buryho, Lucia Fontany, Yvese Kleina, Piera Manzoniho, Arnulfa Rainera, Ditera Rota, Almira da Silvy, Raphaela Jesuse Sota, Daniela Spoerriho, Jeana Tinguelyho, Günthera Ueckera a dalších. Nulový bod, neboli druhá moderna, utopie, absolutní čistota, nic v sochařství odhmotnění, v malbě monochromie, v hudbě ticho, skok do prázdna…

Po vzepětí společných ideálů se však představy jednotlivých protagonistů začínají rozcházet. Situace na mezinárodní scéně se mění. V roce 1966 se skupina rozpadla a umělci pokračovali různými směry i způsoby. Spolupráci ukončili závěrečnou společnou výstavou ve Städtische Kunstsammlungen v Bonnu spolu s večerním festivalem Zero. Při této události byl zapálen vůz a dotlačen z vlakového nádraží do řeky Rýn, kde se potopil na dno řeky. Mack popsal tuto událost jako „konec, který mi přišel stejně osvobozující jako začátek Zera“. Uecker se brání Pienovu pokusu proklamovat – analogicky s pařížským Novým realismem – düsseldorfský Nový idealismus. Každý ze základních členů tedy nastupuje vlastní cestu, ale základní ideje (nikoli už totální ideály) skupiny Zero si nese každý více či méně v sobě i do budoucnosti.

Radan Wagner

P.S. Právě před 30 lety se u nás konala první výstava Günthera Ueckera (3. března – 14. dubna 1991), pořádaná v pražské Galerii ÚLUV.