Jak být rychle vzdělaný anebo to alespoň umět předstírat...

Kniha VZDĚLANOST je poučná, zábavná ba nebývale vtipná…

„Kdyby se dal zastavit čas, navrhnul bych, aby se tak stalo s podmínkou, že všichni gramotní si v době zastaveného času knihu přečtou. Poté, až by byl čas znovu spuštěn, byli bychom úplně jiní lidé. I když jsou lidé, kterým ani čtení nepomohlo… Škoda, že něco takového nelze udělat. Dál tedy budeme trpět pod jhem málo vzdělaných, ale nástroj, jak napravit alespoň některé, zde je. Je jím ona úžasná kniha o historii kontinentu, ve kterém žijeme a na němž budou (doufejme) žít i naši pravnuci a jejich pravnuci.“ Takto o knize Vzdělanost referoval v době jejího vydání jeden z nadšených recenzentů Petr Anderle a lze s ním jen souhlasit. A navíc: dnes tady máme onen kýžený čas zastavený, nebo alespoň nebývale zpomalený – jak stvořený k četbě takové knihy.

Netřeba se obávat svazku čítajícího 551 stran. Není suchopárný a už vůbec ne intelektuálně elitářský. Ostatně o popularitě knihy svědčí i to, že od svého vzniku v roce 1999 vyšla ve více jak 30 vydáních. Je to čtení poučené a poučné – mnohdy velice vtipné. Je plné cenných informací, rad a souvislostí.

Svým humorem a nadsázkou připomíná Pierra Bayarda a jeho spis: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli.

Vzdělanost prý klesá a s ní i morálka, když okolo převažují rychlé efekty a kupecké počty, slepě přebírané informace a názorové stereotypy. Autor knihy chápe vzdělání také jako historii vědění – provází čtenáře od vzniku řeckých městských států (800 – 500 pnl) až do dnešních dní. Je logicky časově řazená („Kdo polemizuje s chronologií, je stejně trhlý jako ten, kdo za svůj životní cíl považuje odstranění polic z regálu na knihy.“) Zabývá se rovněž komunikací a „pravidly“ mezi vzdělanci, návodem, jak se vzdělávat – jak chápat vlastní civilizaci a její historii, umění, hudbu, literaturu či filozofii. Vzdělání je tedy stav ducha a jeho paměti a mělo by směřovat také k osobnímu rozvoji, jakožto obraně proti manipulaci.

Vzdělanost však prý rovněž spočívá ve znalostech, na které bychom se druhých neměli ptát, je sumou skutečností, s kterými bychom při pohledu na svět měli počítat.

Kniha je samozřejmě nutně rámcová a přes svůj rozsah stručná. Je to humanitní pokus o nalezení „teorie všeho“ a může (má se) číst opakovaně a listovat v ní náhodně. Všude je něco zajímavého. A zpravidla i trefně vtipného. Přínos knihy spočívá v odvážném ba troufalém pokusu shromáždit základní znalosti, i když problém tkví v absenci jasných kritérií, podle nichž je sumář sestaven a samozřejmě ve vývoji, který neustále přináší další poznatky a události. Ale to je problém všech takových knih. Tedy zastavme se a čtěme.

A přes všechnu chválu je třeba zmínit jeden nedostatek: český čtenář zde nenalezne žádné zmínky o českých učencích, což je nepochopitelné. Hus, Komenský, Masaryk…? Autor knihy zkrátka střed Evropy posunul poněkud více na západ a další souvislosti, v kterých se pohybujeme, se mu do textu nevešly. Ale o tom jsou zas jiné skvělé spisy.

Největší síla knihy, domnívám se, spočívá ve statích pojednávajících ani ne tak o historii, jako spíše popisující s humorem „provoz“ kulturní, pohybující se na pomezí hry a skutečnosti.

Radan Wagner

Zde dvě ukázky o umění a filozofii.

UMĚNÍ

Ten, kdo je zběhlý ve vzdělanosti, osvojí si diskurz umění snadno. Člověk mlčí. Místem tohoto umění je muzeum. Vyvinulo se z chrámu, v němý lidé uctívali bohy. Z nich se stali bohové umění. Člověk zbožně stojí před jejich díly a mlčí. Mlčení signalizuje uchvácení. V podstatě se tu chováme jako v kostele: hroužíme se do zbožné úcty před svatými obrazy. I na počátku umění byly oltářní obrazy.

Toto mlčenlivé pozorování je mimořádně namáhavé. Mnozí pocítí smrtelnou únavu, už když vejdou do muzea. Jiní po pár minutách spatří přeludný obraz kavárny. Souvisí to s tím, že před obrazy se vzdáváme běžného vidění a nahrazujeme je viděním slavnostním. V normálních situacích rozdělujeme to, co vidíme, na věci důležité a bezvýznamné: své okolí členíme na popředí a pozadí. Představme si, že bych chtěl své přítelkyni darovat kabelku k narozeninám. Vím, že má být jednoduchá, pokud možno nevelká a z tmavorudé kůže. Hledám ve výkladech něco tomu podobného tak, že ohniskem svého pohledu kloužu jako kuželem kapesní svítilny po všech kabelkách, které by mohly přicházet do úvahy, zatímco vše ostatní mizí v pozadí. Trvá to tak dlouho, až se nakonec světelný kužel zastaví na jedné z nich. Tu pak zkoumám podrobněji. Zůstává stále v popředí. A buď pak vstoupím do obchodu, nebo hledám dál.

V muzeu tato metoda selhává. V umění není nic bezvýznamného, všechno zde má svůj význam. Proto tu ani neexistuje pozadí a popředí: všechno vidíme naráz. Zornice se rozšiřují, obraz před pohledem splývá, přesto se ale snažíme vidět ostře; zmocňuje se nás závrať, hledáme, kam bychom si honem sedli, ale není kam; namísto toho všude samé obrazy, máme halucinace a vidíme židle, Rembrandtova Noční hlídka mizí v šerosvitu a před naším zrakem se zjevuje přelud kavárny. Obracíme se k průvodci a otupěle se ptáme: „nedáme si šálek kávy?“ A ten odpoví: „Už? Vždyť jsme přišli sotva před šesti minutami.“

K umění tedy potřebujeme především fyzickou rezistenci, nebo se musíme naučit zbavit se v muzeu muzeálního pohledu a zachovat si každodenní vnímání. Toho dosáhneme snadno, pokud se naučíme něco o řeči obrazů; u staršího malířství je symbolická, a to podle následujícího vzoru: sova znamená moudrost, pes melancholii, trojzubec v ruce panovníka má naznačit, že vládne mořím jako Neptun a vyhrál námořní bitvu atd. Tato takzvaná ikonografie tradičního malířství renesance a baroka pochází z antické mytologie, novoplatónské filozofie a přirozeně i z bible, často je však zašifrovaná, proměněná a pozměněná. Může však posloužit tomu, abychom dokázali viděné analyzovat a jakoby přečíst. Porozumění pak zbavuje zoufalé pozorovatele vytřeštěného pohledu.

Anebo proběhneme muzeem, aniž bychom se dívali vpravo a vlevo, protože hledáme jen jednoho malíře, například Hieronyma Bosche, anebo nějaký určitý obraz, třeba Vůz se senem, anebo místnost s Canalettovými vedutami.

Výhodou tohoto opětovného nabytí normálního pohledu, je, že odpovídá modernímu umění (zhruba od roku 1900). Ten, kdo v moderní galerii stojí nehybně zahloubán před kupou šrotu nebo zarámovanou mastnou skvrnou, přenesl na moderní umění postoj, který patří k umění tradičnímu. Podle toho, jak důležitě se tváří, poznáváme, že nic nechápe. A že ani neví, že nic nechápe.

Mimo muzea, kde už zase smíme mluvit, je rozprava o umění stále ještě relativně němá. Jediné, co musíme umět, je rozpoznávání malířů. Ale to se dnešní člověk již dávno naučil, když si osvojil identifikaci zboží na trhu. A stejně jako poznáme Burberry anebo kostým od Chanelu, stejně tak poznáváme i Rubense, van Dycka, Watteaua, Gainsborougha, Matisse a Degase, Renoira a Maneta a můžeme je pak řadit podle odlišností v dějinách stylu: baroko, rokoko, empír a impresionismus.

FILOZOFIE A TEORIE

Filozofie se ve hře mezi vzdělanci objevuje pouze jako pozadí, v němž zní ozvěna toho, co se nazývá aktuální scénou. Když člověk zrovna není profesionální filozof nebo fanoušek Descarta či Platóna, funguje znalost filozofie jen jako zázemí aktuálního trhu s myšlenkami, které se objevují v teoretických debatách.

Byla ovšem doba, kdy se filozofie vztahovala ke všem možným předmětům: mluvila o politice, společnosti, etice, o dobrém životě, přírodě atd. O to vše ji připravily speciální vědy anebo duch doby. Zůstala pouze otázka po myšlení samém. Vcelku vzato je filozofie zajímavá už jen jako tzv. teorie poznání, kroužící kolem otázky: jak funguje naše poznávací schopnost?

Omezíme-li filozofii jen na tuto perspektivu a ohlédneme-li se do minulosti, pak je zajímavá už jen od Kantovy doby. Filozofii dnes ostatně vystřídalo to, čemu se říká teorie: nejasná směs vědy, ideologie a filozofie, která se vyhraňuje formou různých myšlenkových škol.

Tyto školy vládnou ideovému trhu, na němž si konkurují jako soupeřící gangy. Vládnou proto, že mají své zbraně. Zbraněmi jsou pojmy, s jejichž pomocí získávají jejich definice svrchovanou pozici, pokud jde o normy, slovník, popisy, problémy, způsoby tázání a rámce, k nimž odkazují.

Gangy mají svá jména. Existuje tedy gang strukturalistů, který je již relativně starý; anebo stále expandující gang radikálních konstruktivistů; gang neomarxistů, skládající se už jen ze samých veteránů; anebo gang dekonstruktivistů, který s gangem multikukulturalismu, feminismu a teorie diskurzu vytváří cosi jako federaci gangů, v níž gang teorie diskurzu přijal i některé členy, kteří se po rozpadu gangu frankfurtské školy stali bezdomovci.

Nejúčinnější, nejkratší a současně nejsnesitelnější cesta ke vzdělanosti vede přes členství v nějakém takovém gangu. Chvíli se mezi nimi rozhlížíme, pak si jeden najdeme, který je nám nejvíce sympatický, a přivlastníme si arzenál jeho zbraní. K tomu ovšem bezpodmínečně patří, že skutečně porozumíme konstrukci jeho pojmů. Teprve když si osvojíme určitý systém pojmů, začneme patřit na scéně teorie k respektovaným postavám. Pak už se nemusíme nikoho bát, můžeme chodit svobodně s hlavou nahoře. V případě nějakých pochybností stačí jen ukázat zbraně, a hned si získáme úctu.

Taková teorie se zvládne snáz, než bychom předpokládali, dokonce tím snadněji, čím je náročnější. Vypadá to jako paradox, avšak žádný paradox to není. Náročná teorie se totiž zcela rozchází s tradicí a všechno zakládá nově. Kdo tedy nezná tradice, je v tomto případě ve výhodě. Vůbec není na škodu, jestliže neví nic předem, naopak, nemusí alespoň svůj způsob myšlení měnit. Vskutku správná teorie tvoří svět znovu. Proto se tomu, kdo prahne po vzdělanosti, doporučuje, aby začal právě tady. Vše, co potřebuje, je vytrvalost a vůle prosadit se.

Měl by si proto vyhledat relativně mladou teorii, protože ta odvrhla nejvíce prázdného balastu, a on se pak může rozvíjet spolu s ní. Prvním kritériem výběru by mělo být to, že v takové teorii spatřuje jistý sex-appeal, jisté erotické vyzařování. A vůbec není nezbytné, aby věděl, proč tomu tak je. Naopak: kdyby to věděl, patrně by tento sex-appeal zmizel. Ona přitažlivost je vždy znakem toho, že daná teorie říká cosi, co prožitek adepta vzdělanosti problematizuje, a tím v něm vyvolává nepřekonatelné napětí a uvnitř jej stále zaměstnává. Přeskočí-li z nějaké teorie jiskra, pak je třeba držet se hesla: „Chyť se jí, tohle je tvoje teorie.“

A pak to pokračuje stejně jako v lásce: teorii obléháme, lichotíme ji, pozorujeme ji, laskáme, převracíme sem a tam a už ji nespouštíme z očí. Pak přijde hádka, následují krize, výčitky a smiřování a nakonec i svatba.

Teprve jsme-li sezdáni s nějakou teorií, získali jsme občanství v zemi vzdělanosti. Ještě jednou si zopakujme, že takový vztah je nejrychlejší, nejpřímější i nejsnadnější cesta. Strategicky je nejdůmyslnější a hodí se pro ty, kdo umí milovat a bojovat.

Vybráno z knihy: Dietrich Schwanitz - Vzdělanost jako živý dialog s minulostí / vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti, Prostor 2013 (originál německy: 1999), přeložili: Daniela Petříčková a Miroslav Petříček

Dietrich Schwanitz (1940 – 2004), německý spisovatel, historik kultury a dlouholetý profesor anglistiky na univerzitě v Hamburku je mj. autorem knih Teorie systémů a literatura (1990), Kulturní dějiny Anglie (1996) a románů Kampus (1996), Kruh (1998). V roce 2009 vy šla v českém překladu v nakladatelství Prostor jeho kniha Muži. Výzkum živočišného druhu.

Jak být rychle vzdělaný anebo to alespoň umět předstírat…

Oskar Kokoschka: Umělec století / knižní novinka

Proč dnes číst filozofické myšlenky Hannah Arendt

Relevantní články

Svět včerejška Stefana Zweiga promlouvá k dnešku

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?