​R​etrospektivní výstava v Národní galerii v Praze třiadevadesátiletého Milana Grygara, uměleckého experimentátora je jistě jedním z lákadel podzimní sezóny. Zavítáme-li do Veletržního paláce Národní, upoutají nás obrazy, barevné objekty, ale i projekční stěny. Na nich se promítají umělcovy akce z šedesátých let minulého století. Celá výstava je tedy pojata jako jedno umělecké dílo. Nápaditě řešená expozice nabízí artefakty z dlouholeté a obdivuhodné umělecké kariéry. Grygar se na své cestě zabýval malbou, kresbou, instalací, zvukem či veřejnou akcí a stal se výrazným novátorem moderního umění napříč mnoha obory. „Milan Grygar se už v šedesátých letech snažil nejen o vizuální záznam zvuku, on propojoval obraz se zvukem a také prostorem,“ říká Michal Novotný, kurátor výstavy a ředitel galerijní sbírky moderního a současného umění v Národní galerii.

Jen pár dní před otevřením výstavy se v Praze vydražil Grygarův obraz z roku 1987 za 1, 55 milionu korun. Také podobné malby pocházející ze série nazvané Polemika se čtvercem nyní vystavuje Národní galerie na umělcově retrospektivě. Jsou přísně geometrické – sytě monochromní černou plochu obrazu přetínají v různých variacích jen dvě velice tenké barevné čáry představující časový pohyb světla. Grygar je průzkumníkem a jakýmsi mágem minimálních gest a nepřipravený divák může být touto lapidárností zaskočen. Zpočátku dá zřejmě přednost umělcovým více emočním či hravým experimentálním projevům. Například videím, která jsou na výstavě doplněna takzvanými akustickými kresbami, ve kterých návštěvník nalézá otisky předmětů použitých ve filmu.

U nás i ve světě se umělec proslavil spojováním vizuální i akustické stránky své tvorby a překračováním tradičních výtvarných disciplín. Nenápadný, spíše tichý, ale charismatický muž v některých etapách kreslil a maloval pomocí dřívek, natahovacích hraček, setrvačníků nebo dokonce poslepu svýma rukama. Nechtěl šokovat, jen otevírat a bezprostředně zakoušet nové možnosti vyjádření. V posledních letech se vrátil k malovaným obrazům, jímž nechybí koncentrovaná hloubka, jindy zas intuicí vzrušená energie. Čiré experimenty dřívějších let byly nahrazeny komplexnější technikou i estetikou abstraktních obrazů.

I ve svém pokročilém věku Milan Grygar dochází do svého podkrovního ateliéru na pražském Smíchově. Patří k respektovaným fenoménům výtvarného umění již od šedesátých let minulého století. Podobně jako Zdeněk Sýkora, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal či Karel Malich se vždy ubíral nevyšlapanými cestami, neúnavně experimentoval a nevšedním způsobem reflektoval člověka a jeho dobu. A dosud soustředěně hledá, nalézá a prolíná nové poznatky a prostupy, ve svém projevu je přesný a úsporný, zároveň však stále otevřený – připraven pracovat s prvky náhody a nečekanými situacemi.

Expozice v Národní galerii nás neustále čímsi překvapuje. Například na jednom z nabízených filmových dokumentů sledujeme umělce v černém roláku, jak vytahuje z cylindru mechanické hračky včetně známých plechových slepiček, s kterými vytváří náhodné kresby. Na stole potaženém papírem vehementně klovou zobáčky namočenými v černé tuši a zanechávají za sebou nečekaně se linoucí stopu. Jinde zas technicistní a rotující předměty – roztočené šrouby, ozubená kolečka, ale i poskakující žabky – jsou aktéry jakési volné akce s prvkem náhody. Revoluční doba šedesátých let opouštěla tradiční umělecké techniky a hledala nové možnosti a formy prezentace. Výtvarné umění se někdy stávalo divadelním představením. V této atmosféře se formovala a uzrála Grygarova poetika, kterou dále rozvíjel.

Umělec se stal ve své době jedním ze skutečně originálních protagonistů aktuálních tendencí se sociálním aspektem. „Během provádění kresby jsem přítomen jako herec, ale také trochu jako divák. Skrývá se v tom něco téměř magického, nahodilost partitury, řád skrytý v chaosu. Každá z těchto akustických a mechanických kreseb je svého druhu miniaturním happeningem, živou podívanou plnou překvapení a poezie, bohatou na zvukové efekty. Realizace kresby před publikem mi přinášela mnoho podnětů. Byl jsem současně kouzelníkem, výtvarníkem, hudebníkem a choreografem,“ vzpomíná Grygar ve své monografii.

Subjektivně laděná abstraktní malba se na počátku šedesátých let vyčerpala a stávala se do sebe zahleděnou. Malířství ztrácelo kontakt s divákem a dobou vyžadující jiné přístupy a „novou citlivost“. Šedesátá léta adorovala oslnivé technické objevy, lidé i umělci věřili v bezproblémový pokrok a společenský smír. Byla to dekáda zlomová ve společenském i uměleckém ohledu, končil jeden svět a začínal druhý. Bylo to také poslední období optimismu evropské moderny, avantgard a revolučních vzepětí.

Bylo potřeba začít takříkajíc od nuly. Na mezinárodní scéně tyto změny reprezentovala například skupina Zero (Nula), v zámoří obdobně radikální minimalismus či hravější pop art. A tyto tendence se začaly objevovat na respektovaných mezinárodních přehlídkách a inspirovaly mladé umělce včetně dychtivě hledajícího Milana Grygara. „V roce 1964 jsem měl možnost vidět benátské Bienále, kde byly vystaveny nové tendence amerického umění, pop art, minimalismus aj. Nabyl jsem dojmu, že evropská škola abstrakce je překonána, můžeme říci mrtvá, a že všechny možnosti prostorové analýzy forem, kubistické koláže a podobné věci byly využity, i když všechny postupy ještě nebyly vyčerpány. Tato myšlenka mě dlouho pronásledovala. Viděl jsem, že výtvarné umění vstupuje do fyzického prostoru, a zaměřil jsem se na vytvoření zvukové koláže. Neznal jsem přesnou cestu, ale rozhodně jsem odmítal řešit své pátrání pomocí běžných technických prostředků,“ vzpomíná Grygar, v jehož tvorbě se zvuk brzo stal nedílnou součástí dosud zjevně vizuální tvorby.

Ranné i zcela nové obrazy, které rámují výše zmíněné akční prostorové experimenty, mají mnoho společného. Nezobrazují realitu, ale jsou doslova jejím otiskem. Na jejich ploše můžeme pozorovat narůstající záznamy, gesta a struktury. Obrazy jsou vytvářeny stopami rytmických zásahů. Doslova slyšíme opakované autorovo dotýkání. Nejnovější obrazy jsou tvořeny úhozem a smykem štětce, ale ty starší obyčejným kouskem dřeva. Tyto malby nemlčí, ale přímo promlouvají, jsou jakousi barevnou partiturou či vzrušenou kaligrafií.

Grygar v tichu ateliéru nejprve na papír kreslil a naslouchal a objevila se mu náhle vlastní cesta. „Jednoho dne jsem vzal kousek dřeva a začal jím kreslit. Pamatuji si to přesně, přišlo to náhle, ticho a hluk, údery na papíře, prožitek zvuku. Začal jsem znovu, zapojil jsem magnetofon, poslechl jsem si zápis a pochopil. Našel jsem to, co bude napříště silnější než barva, akustickou událost,“ vzpomíná na své památné prozření z poloviny šedesátých let Milan Grygar ve své monografii.

V roce 1966 Grygar poprvé vystavil kresebné záznamy spolu s magnetofonovou nahrávkou jejich vznikání. Tato netradiční komplexnost přinesla umělci originalitu a mezinárodní proslulost. A dále zkoušel a experimentoval. Časem následovaly obrazy chvějivé, jakési záznamy pohybů ruky držící namočený úlomek dřevěné dýhy. Dobrodružné pátrání po novém a vnitřně prožitém výrazu ani v dalších letech neochablo a trvá do dnešních dnů. Milan Grygar zůstává po celý svůj život ojedinělým autorem, jehož tvorba odrážela aktuální tendence i hlubokou duši dotýkající se podoby nepokojně proměnlivého světa. Mimořádná výstava nabízí pozoruhodné dílo i širší souvislosti na experimentální scéně českého umění s přesahy do mezinárodních souvislostí.