Výkřik z roku 1893 je dílem, který čímsi překročil tehdejší běžná vyobrazení, ale i samotnou autorovu tvorbu. Proč jej ale dále nerozvíjel a nešel takto vyhrocenou novou cestou? Možná proto, že si Munch své dílo příliš nevymýšlel a maloval spíše na popud určité konstelace.
Za zrodem Výkřiku mohla tedy stát i nadosobní situace, která se ani dnes v tisku moc nezmiňuje. Tehdejší okolní souvislosti však do sebe zapadají. A mimořádně senzitivní, až chorobně citlivý, Munch tuto zjevenou atmosféru plně vnímal a zakoušel. Zapsal si konkrétní situaci: „: „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mě ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já jsem stál a třásl se strachy – a cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“
Je zjevné, že Munch se ocitl v atmosféře spouštějící dále obrazivost v těžce zakoušené existence. Nicméně, popisovaná přírodní situace, jak novější poznatky dokládají, se však skutečně objektivně udála a nebyla tedy pouhým přeludem. Malířem zmiňovaný krvavý západ slunce se nejednoznačně prolínal s osobním rozpoložením. Moc „přírody“ je zvěstována tajemným křikem, který slyší snad pouze Munch – citlivě naladěný ve stejné tónině. Jako okultista se navíc volněji pohyboval mezi vlastními a éterickými rovinami, bloudícím základní transformací: příroda – žena – láska – touha.
Ale ještě se vraťme věcně k nezvykle rudé obloze Kristiánie. Podle současných amerických fyziků musel Munch zaznamenat ony „vize“ na přelomu let 1883/84, kdy byly v Evropě k vidění „nejpompéznější západy Slunce v dějinách“. Příčinou tohoto úkazu byla prý erupce indonéské sopky Krakaton z 27. srpna 1883 a vlivem prašného výronu postupujícího kolem planety se porůznu šířily krvavě červené pásy. Royal Society ve svých pramenech potvrzuje, že v Norsku byl tento jev pozorován ve zmíněné lokalitě (podél západní strany hory Eheberg) právě v inkriminovaném Munchově čase.
Zpět ještě k Munchovu Výkřiku z roku 1893 a jeho dalším možným „uměleckým“ zdrojům inspirace… Malíř přirozeně přitahován Paříží coby centrem dění se zde setkal nejen s rodícím se projevem aktuálního postimpresionismu, ale také s exponáty starých civilizací prostoupených magií. Zvláště výstava pojednávající o dávné říši peruánských obyvatel je zjevně fascinovala. V prvé řadě to byly mumie – jakési pomyslné mosty mezi pozemským a „jiným“ existováním, jak naznačuje vizuální porovnání.
Pro Muncha měl při hledání – uchování nového vědomí největší význam Paul Gauguin. V roce malířovy návštěvy Paříže se však spolu již nemohli setkat. Gauguin odplul, znechucen evropskou vychladlostí, koncem března na Tahiti…
Munchova legendární výstava v Praze (1905) se stala pro české umělce (zvláště ze skupiny Osma s Emilem Fillou a dalšími malíři) zjevením a nastartovala jejich odvážnější expresivní tvorbu…
Radan Wagner
P. S. National Museum of Art Oslo zpřístupnilo veřejnosti digitalizované snímky své sbírky čítající více jak 30 000 děl. Mezi nimi se samozřejmě nachází také Munchovy obrazy či kresby – a tak je můžete vidět v nejkvalitnějším rozlišení včetně detailů a třeba i drobných, avšak autentických poničení, které v dosavadních knižních publikací nebyly zřejmé.
https://www.nasjonalmuseet.no/en/about-the-national-museum/collection/
Diskuze k tomuto článku