Výkřik z roku 1893 je dílem, který čímsi překročil tehdejší běžná vyobrazení, ale i samotnou autorovu tvorbu. Proč jej ale dále nerozvíjel a nešel takto vyhrocenou novou cestou? Možná proto, že si Munch své dílo příliš nevymýšlel a maloval spíše na popud určité konstelace.
Za zrodem Výkřiku mohla tedy stát i nadosobní situace, která se ani dnes v tisku moc nezmiňuje. Tehdejší okolní souvislosti však do sebe zapadají. A mimořádně senzitivní, až chorobně citlivý, Munch tuto zjevenou atmosféru plně vnímal a zakoušel. Zapsal si konkrétní situaci: „: „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mě ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já jsem stál a třásl se strachy – a cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“
Je zjevné, že Munch se ocitl v atmosféře spouštějící dále obrazivost v těžce zakoušené existence. Nicméně, popisovaná přírodní situace, jak novější poznatky dokládají, se však skutečně objektivně udála a nebyla tedy pouhým přeludem. Malířem zmiňovaný krvavý západ slunce se nejednoznačně prolínal s osobním rozpoložením. Moc „přírody“ je zvěstována tajemným křikem, který slyší snad pouze Munch – citlivě naladěný ve stejné tónině. Jako okultista se navíc volněji pohyboval mezi vlastními a éterickými rovinami, bloudícím základní transformací: příroda – žena – láska – touha.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku