Kniha, která vyvolala šok, pobouření i nadšení. Někomu se se zdála obscénní, jinému geniální. Byla zakazována a její obsah se stal předmětem soudních sporů. Poprvé vyšla právě před 100 lety a zásadně přispěla k formování moderního umění i jeho chápání.
Dublin není jen uplakaným městem. Patří k němu také pivo, puby a kdesi stále přítomná irská kultura. Nad městem ční dominanta katedrály svatého Patrika, patrona země, v níž působil coby kněz autor Gulliverových cest Jonathan Swift. Nepřehlédnutelné je rovněž náměstí Merrion Square se sochou Oscara Wilda a tušíme blízko i další pamětihodnosti. Říká se, že Dublin však neexistuje jen v historických kulisách, ale ožívá v dobré náladě mezi dvěma dešťovými přeháňkami.
Spojení hospod, alkoholu a literárních velikánů je pro tuto metropoli příznačné. Ostatně, jak James Joyce říká ústy svého hrdiny Leopolda Blooma z knihy Odysseus: „byl by to těžký úkol, projít Dublinem a nezastavit se v hospodě.“ (Praha je podobným případem, a dokonce má irskou hospodu pojmenovanou po slavném spisovateli).
Je překvapivé, kolik dalo toto irské město světu velkých spisovatelů a básníků. Vedle zmíněného Oscara Wildea je to George Bernard Shaw, Samuel Beckett nebo právě James Joyce. Za Iry je považuje v jejich vlasti však jen málokdo, ačkoliv v Dublinu natrefíte na jejich stopy snad na každém rohu. Joyce je ale výjimkou. Od roku 1954 je v Irsku slaven 16. června státní svátek zvaný Bloomsday, upomínající na jeho památku; vždyť název odkazuje na Joyceova nejslavnějšího literárního hrdinu Leopolda Blooma. (Z irských výtvarných umělců připomeňme si malíře Francise Bacona).
James Joyce je světový autor s irskými kořeny – modernistický kosmopolita. Nebývalou proslulost získal díky svému největšímu a nejskandálnějšímu románu Odysseus, který vyšel 2. února 1922. Je mimořádný svým rozsahem, formou i obsahem. Je parafrází na antický Homérův epos Odysseia, který se mu stal výchozím tématem. Neodehrává se však ve Středomoří za dávných časů, nýbrž v Dublinu – a to konkrétně ve čtvrtek 16. června 1904. Co všechno se může stát a zdát za jeden jediný den?
Hustý text čítající více než 500 (někdy až 600) stran pojednává o Leopoldu Bloomovi, synu židovského přistěhovalce z Uher a irské protestantky, o jeho vykořenění v labyrintu odcizeného města. O románu byly napsány stohy papíru – a přesto zůstává spíše hádankou složenou z absolutního naturalismu a všeprostupujícího symbolismu. Není lehké nekonečně plynoucí text přečíst, natož zcela pochopit. V každém případě se stal ve své době nevídaným experimentem, přelomovým dílem popírajícím konvenční vyprávění. Martin Hilský jeho atmosféru postřehl brilantně, když říká, že je to „fragmentální, kaleidoskopické, analytickokubistické vidění člověka, světa a vesmíru ve kterých se zároveň spojuje s bytostnou touhou najít jednotu světa a lidí.“
Joyce vyjádřil své uznání knize v poznámce pro odvážnou vydavatelku Sylvii Beach: “Nemohu nechat dnešek projít, aniž bych vám poděkoval za všechny potíže a starosti, které jste si během minulého roku způsobili ohledně mé knihy.” Beach později o svých slavnostních náladách napsala: “Konečně tu byl Odysseus v řecké modré bundě s bílými písmeny s názvem a jménem autora. Zde bylo sedm set třicet dva stran ‘kompletních tak, jak jsou napsány’ a v průměru jedna až půl tuctu typografických chyb na stránku.”
Joyce vstoupil do historie, a navíc se jeho vrcholná práce trefila do převratné doby ztrácející jediný střed, těžiště a možná, že na první pohled i vnější smysl, který Jung tolik postrádal. „Jestliže Pustá země je největší kubistickou básní anglického modernismu, pak Odysseus je jeho největší kubistickou prózou,“ hodnotí a porovnává Thomase Eliota s Jamesem Joycem ve své knize Modernisté Martin Hilský.
Stvořitelem tohoto vesmíru je tentokráte člověk, nikoliv Bůh a rezonuje s nenáviděnou autorovou jezuitskou výchovou, opovrhuje autoritami a povrchní měšťáckou morálkou. Jsme svědky revolty proti církvi, nacionalismu a pokrytectví, sledujeme nástup originálního vidění i sdílení. A často se v této souvislosti zmiňuje podobný bořitel i stvořitel malíř Pablo Picasso.
Joyce neměl život lehký. Od svých dvaadvaceti let pobýval v dobrovolném exilu na evropském kontinentě, jen těžko zajišťoval pro rodinu živobytí (učil na obchodní škole nebo cizí jazyky), mnohdy býval odkázán na pomoc mecenášů. Psal těžce a pomalu, soužila jej oční choroba a doléhala na něj stále se zhoršující duševní choroba jeho dcery. A jeho dílo se jevilo jako problematické.
Odysseus byl vždy románem vyvolávajícím skandály. Je plný podobenství, slovních hříček, avšak i scén z veřejných domů a obscénních pasáží. Tak to alespoň viděli tehdejší cenzoři. Román je navíc napsán zvláštním snový jazykem (Joyce jej nazýval „jazyk řek“) vyvěrajícím z podvědomí. Věty zde nespěchají, prolínají se, komolí, někdy ztrácejí logický začátek a konec, aby náhle změnily směr vyprávění. Tato neprostupnost se stala proslulou a byla stále více označována za „šestisetstránkovou hádanku“, což autora z úst jeho zaskočených čtenářů skličovalo.
Ani otevřený psychoanalytik Carl Gusta Jung, Joycův dočasný soused z Curychu a duchovně založený přítel nebyl z Odyssea nadšený. Zvláště nechápal jeho cílenou prázdnotu: „Joyceův Ulysses v naprostém protikladu ke svému antickému jmenovci je jenom vnímajícím vědomím, ba pouhým okem, uchem, nosem, ústy, hmotným nervem, vědomím bez volby a bez zábran vydaným na pospas hučícímu, chaotickému, šílenému přívalu duševních a fyzických skutečností, vědomím, jež tyto skutečnosti téměř fotograficky registruje.“ A dokonce se nudí: „Proud začíná v prázdnotě a v prázdnotě končí… každá věta je očekávání, které se nenaplní… Tak jsem četl se zoufalstvím v srdci až po stránku 135, přičemž jsem dvakrát usnul.“ Ostatně výhrady měl psychiatr Jung také k Picassovi, přirovnávaje malířovu duševní problematiku ke stavu svých pacientů.
Joyce psal Odyssea sedm let, a to mezi roky 1914 – 1921, tedy v době rodící se umělecké avantgardy i devastujících světových konfliktů. Psaní se věnoval v rakousko-uherském Terstu, Curychu a Paříži. Ve Francii toto dílo nakonec také vyšlo v nakladatelství Shakespeare and Company poprvé 2. února 1922, tedy záměrně v den narozenin pověrčivého Joyce. Bylo přijímáno různě: od naprostého zhnusení až po zbožňující úctu. V Anglii či Spojených státech naráželo na zákazy a na své vydání muselo čekat. Příznivější doba nastala až v roce 1933, kdy rozhodl newyorský soud v jednom z nejznámějších „literárních“ procesů, že Odysseus není pornografie, ale svébytné umělecké dílo.
A jak tomu bylo u nás? F.X. Šalda psal ve svém Zápisníku o Joyceovi jako o “Leviatanovi, o tom obrovském velrybovi, který strhal sítě tolika kritiků, o té obludné nestvůře, která zavalila již jiné země a chystá se zavalit příští rok i nás.” Tak se snažil jasnozřivý kritik připravit české čtenáře na pořádný náraz literárního balvanu, který už od svého zrodu nepřestal znepokojivě provokovat a vyvolávat tak protichůdná stanoviska. A takový Thomas Mann dokonce viděl v Odysseovi” román, jímž se končí všechny romány.”
Obsáhlá kniha-hlavolam s těžko čitelným a přeložitelným textem se dočkala uvedení do mnoha jazyků – do francouzského, německého a v roce 1930 se stala hned jako třetí čeština! Po Jarmile Fastrové a Ladislavu Vymětalovi se skvostně ujal nelehkého úkolu Aloys Skoumal. Tento opus pak vyšel ještě v roce 1976 v omezeném nákladu na černém trhu se za něj platilo až 700 korun. V devadesátých letech pak u nás vyšla kniha ještě dvakrát, naposledy s v roce 2012.
Joyce překračoval konvenční hranice v umění i životě. Z Dublinu, kde jej atmosféra dusila, odešel roku 1902 do Paříže, kde vystřídal různá zaměstnání. Do Irska se vracel jen nakrátko, například když se v Dublinu pokoušel neúspěšně provozovat kino. Jinak pendloval po Evropě. Poprvé na sebe upozornil románem Portrét umělce v jinošských letech, který vyšel ještě před první světovou válkou, na jejímž konci podstoupil operaci očí. Se zrakem měl pak problémy až do konce života a poslední díla psal poloslepý. (Mnohokráte bylo literárními teoretiky upozorněno, že problémy se zrakem mohly vést k jeho identifikaci s Homérem jenž byl dle tradice rovněž slepý).
Na počátku třicátých let se oženil s irskou barmankou Norou Barnacleovou, s kterou měl dvě děti. Tradovalo se, že o manželovo psaní neměla zájem a nepřečetla jedinou jeho knihu (říkávala, že se měl raději držet svého milovaného zpívání než psaní a přežila ho o deset let). Joyce měl vřelý vztah především se svou dcerou.
Lucia byla všestranně umělecky nadaná a mimořádně senzitivní, svého otce dokonce inspirovala a psal jí básně. Avšak jeho zaneprázdnění a holdování vína (bez kterého prý nemohl psát) jej vzdalovalo od klasického rodinného soužití. Lucia se nejvíce prosadila jako tanečnice, stala se milenkou Samuela Becketta (Joyceova asistenta, který ji jen využil, aby se mohl dostat do blízkosti slavného otce-spisovatele) nebo amerického sochaře Alexandra Caldera, avšak její konec byl smutný.
Zklamání v lásce, lesbické sklony a duševní útrapy vedly k šílenství. Joyce zkoušel její léčbu i u Junga, ale marně. „Myslet si, že takový velký tlustý a materialistický Švýcar by se měl pokoušet zmocnit mé duše,“ to bylo pro poblouzněnou dívku nepředstavitelné. V roce 1933 byla prvně hospitalizována s projevenými duševními záchvaty. Vše vyvrcholilo na oslavě Joyceových padesátých narozenin, když na rodinném setkání hodila Lucia po své matce židlí. Nával vzteku nastal, když Nora Joyceová pozvala na toto shromáždění i Becketta.
Schizofrénie nakonec zavedla v roce 1952 Luciu coby „okolí nebezpečnou“ do psychiatrických léčeben, kde byla držena až do své smrti v roce 1982. Ukryta před veřejností psala dopisy „živým i mrtvým“, po smrti milovaného otce neměla už v nikom zastání. Její kontroverzní bratr Giorgio navíc zajistil, aby se většina písemností (snad i próz a básní) zničila a sám se věnoval „hlídání odkazu svého otce“, s kterým za jeho života nemíval nejlepší vztahy.
A takové svévolné „manýry“ pokračovaly i v další generaci. Když zemřel před dvěma lety Giorgiův syn, poslední přímý potomek geniálního spisovatele, příznivci spisovatele si oddechli. Stephen byl rovněž nechvalně známým „zuřivým ochranářstvím“ děl svého dědečka a stále vyhrožoval právníky. Dokonce chtěl ještě v roce 2004 žalovat irskou vládu, jestliže nepřestane tolerovat veřejné čtení Joyceova díla, které každý rok probíhá o Bloomsday v rodném spisovatelově Dublinu. „Bylo to docela osvobozující, nyní panuje obecný pocit úlevy,“ nechal se slyšet Mark Traymor z dublinského Centra Jamese Joyce.
Odkaz Jamese Joyce je stále živý a svým dílem představuje spolu s Marcelem Proustem, Robertem Musilem nebo Virginií Woolfovou vrcholnou literaturu modernismu 20. století. Jeho Odysseus se stále vydává, v rozhlase skvěle dramatizuje ZDE i diskutuje, hlavní téma – věčný návrat k domovu je vpravdě archetypální. O tom svědčí i literatura současná, například skvělé Nevědění Milana Kundery.
Radan Wagner (psáno pro magazín Pátek)
foto: archiv
James Joyce byl irský romanopisec a básník narozený 2. února 1882 v Dublinu. Svou tvorbou se řadí ke klíčovým autorům modernistické literatury, která se začala odvíjet v prvních letech 20. století. Spisovatel vyrůstal v katolické rodině a v jeho díle se objevuje detailně nejen jeho rodné město, ale i odpor k církvi, povrchní morálce a konvenčním autoritám. Jeho nejznámější román Odysseus (v anglickém originále Ulysses) parafrázující experimentální či parodickou formou dávný Homérův epos vyšel v roce 1922 nejprve v Paříži. Se svou ženou Norou Barnacleovou a dvěma dětmi žil střídavě v Terstu, Curychu nebo Paříži, kde se usadil roku 1920. Řadu let až do jeho smrti se léčil s vážnou oční chorobou. Zemřel 13. ledna 1941 během války v neutrálním Curychu. Jeho památka je dodnes připomínána v rodném Irsku každoročně 16. června pod názvem Bloomsday a probíhá v ulicích a barech. Skalní fanoušci v tento den oslavně předčítají celého Odyssea, což při jeho rozsahu trvá 36 hodin. A tak se vracejí k eposu o modernímu člověku s jeho složitým vnitřním životem uprostřed proměňujících se společenských situací.
Diskuze k tomuto článku