James Joyce napsal pro moderní umění zásadní dílo. Jmenuje se Odysseus (Ulysses) a pracoval na něm sedm let. Obsáhlá, náročná i kontroverzní kniha byla dopsána právě před 100 lety – v roce 1921. Vyšla o rok později – nejprve v Paříži, neboť v Londýně i New Yorku měla problémy s cenzurou. A problémy s tímto zásadním spisem měl dokonce i Carl Gustav Jung. Román dosud nenápadného rebela pojednává o příhodách a trampotách mnoha obyvatel Dublinu během čtvrtka 16. června 1904 od osmi hodin ráno do brzkých ranních hodin následujícího dne. V mnohém je však novodobou ozvěnou či paralelou k dávnému Homérově spisu.
Na úsvitu evropské vzdělanosti vyšla Homérova hvězda a její záře pak ukazovala další směry. Dávno zrozené a již zaniklé civilizace, pravděpodobně vyspělejší, než si připouštíme, se nesly ozvěnou patrnou pouze jedincům dosud nadaným „božským slyšením“. Jeden z největších – Homér utkal z těchto vláken promyšlenou osnovu – látku vpitou základními živly i lidskými žádostmi, ctnostmi a neřestmi. A tak vyslal svého Odyssea na cestu prostorem, časem i vlastní probouzející se myslí (identifikací), na dvacetiletou pouť s četnými nástrahami a zkouškami pod božím dohledem. O takových situacích nás postupně spravuje – například při setkání s čarodějnicí Kirké, jenž po úkladech a proměnách ústí do vypjaté animální slasti a konečného smíření i rozloučení. Odysseus – hrdina, který v jejím zajetí dočasně a dobrovolně ztratil směr a smysl svého návratu, uposlechl rady tajemné Kirké a vydal se do podsvětí dozvědět se svůj další osud. Toto odhalení pozemského závoje a nahlédnutí do tváře smrti jej mělo nadále „docelit“ a vyzbrojit na další pohyb, a také na proměny i proradnost lidí, mnohdy podobných vlastnostem samotných Bohů. Odysseus nahlédl za zrcadlo.
Kult bohyně úrody Déméter a její dcery Persefony byl doprovázen v Eleusíně poblíž Athén mystérii, která pro svou starobylost a přímé spojení s oběma bohyněmi mýtu, patřila mezi nejváženější. Jejich jména se čtou již v písemných památkách mykénského období, třebaže ještě oddělena. Persofona – ženství – animus temného podsvětního Háda (černého hada?) měla původně povahu poněkud negativnější. V svých rukou třímala hlavu Medúsy, stala se ukrutnou duší zemřelých (už její jméno značí záhubu a smrt), nenávidí život… Když přišel Odysseus zaživa do této podzemní říše, aby zvěděl, jak se dostat zpět do své vlasti (do svého skutečného nitra), propůjčila Persefona ztracenou paměť jedinému duchu: Teiresiovi – slepému věštci z Oidipova příběhu (jsou Apollineirovy Prsy Tireisovy jen nevinnou ozvěnou?) Homér dosud neznal mírnější a líbeznější novodobou podobu Persefone, ani její komplikovaný poměr k matce – „mírnější“ verze vznikla až později. Krásná a panenská Persofona čili Koré sladce trhající luční květy (symbolický akt života, vegetace a semene) byla původně jiná. Zhřešila se svým otcem Diem (tedy souložila), z čehož vzešel jejich syn s býčí hlavou Zagrea – předobraz divého Dionýsa. Po té zavlečena Hádem do podsvětí stala se již trpící. Avšak i zde si neodepřela touhy: pojedla granátové jablko (poznání smrti) a proto se již nemohla natrvalo vrátit do blaženého světa (podobnost s biblickým příběhem je samozřejmě evidentní).
Claude Lorrain, Odysseův návrat, 1646
Duchové mrtvých se dostávali do podsvětí několika málo propastmi v zemském povrchu – Taimarem, Kolónem a zvláště pak průrvou pod Etnou na Sicílii. Tento ostrov, zdá se, vždy přitahoval mocné síly černé magie. Vzpomeňme například Theophila z 6. století, který si chtěl „po faustovsku“ koupit výměnou za zřeknutí se své víry důležitý náboženský post (viz. Zlatá legenda z roku 1260). Zmínit můžeme také „nejzkaženějšího muže světa“ slavného a vzdělaného okultisty Alystera Crowleyho, který se právě na Sicílii usadil, aby zde praktikoval svou černou sexuální magii. Když však při rituálu zemřela jedna žena z jeho družiny, zavdal tak konečně důvod jeho vystrašeným odpůrcům a byl na přímý zásah Mussoliniho vyhoštěn z It
K apeninskému území se volně váže také příběh novodobého Odyssea – Ulyssea. Jeho autor James Joyce odešel z rodného a nenáviděného Dublinu, kde „pronikl tak bolestně ke kořenům lidských slabostí a malostí“ a usadil se v Terstu. Od svých 23 let tedy pobýval převážně na jihu Evropy, a zde se také odhodlal k sepsání vlastní verze Odyssea, což mu zabralo plných sedm let (1914 – 21). Zrodila se kniha sice nepříliš čtivá, avšak dalekosáhle působivá a co ještě více: dodnes působící.
Homér sepsal drama dvacet let trvajících mytických nástrah, Joyce zaznamenal všední chvíle jediného dne – čtvrtka 16. června 1904 (toho dne se autor poprvé „intimně sblížil“ se svou budoucí družkou Norou Barnacle). A tak nová subjektivní verze tohoto „kusu“ je přeobsazena: Odysseus – Bloomem, Penelopa – Molly a Telemachos – Štěpánem. Namísto mytického Středomoří vkrádají se zde irské i rakousko-uherské reálie (Terstu), jednotný jazyk se proměnil ve směsici a relativizaci významů, přesto je nesen archetypálním základem. A vybroušený básnický styl Homérův je rovněž nahrazen a Joyce naopak řazen k „manýristickým eklektikům, jímž je svět kaleidoskopem dějin všech stylů“ (D. R. Hocke). Také všelidský eros je vystřídán zvnitřněním – jakousi encyklopedií procházející cyklem lidského těla, jak Joyce sám přiznává, čímž si však poněkud naběhl.
Psychoanalytik C. G. Jung totiž později označil jeho Odyssea jako „náramně drastické očišťovalo… s útrobním myšlením… a fyzickou či transcendentální tasemnicí.“ Také Stuart Gilbert ve studii Záhada Ulysses z roku 1932 přirovnává knihu jako „anatomickou“, vždyť jednotlivým kapitolám dominují vnitřnosti či smyslové orgány (ledviny, genitálie, maso, kostra, ucho, děloha atd.). Joyce ve své koncepci se vědomě zbavil etických cílů a významy schovává do samotných slov těkajících kolem detailů všedního života a kroužícího zas kolem prázdnoty v městském hemžení. Přesto vyvolal Jungův příměr „myšlení útrobami“ v Joycovi „pocit velké nelibosti“ a nesouhlasu. To Umberto Eco byl o něco milosrdnější, když knihu nazval „summou“ a „kosmickým dílem“, v němž se autor pokusil strávit a posléze transformovat a rekonstruovat celou kulturu.
Přestože Jung nemohl při zmíněné kritice ještě znát Beckettovo Čekání na Godota popudilo jej při četbě Odyssea právě neustálé očekávání a zklamávání přezíraného čtenáře vtahovaného do „idiotského tance hodin, měsíců, let…“. Joyce rád a důmyslně vymýšlel četné proměny. A tak Leopold Bloom (Odysseus) navštěvuje nevěstinec (palác Kirké) a potkává bordelmamá Bellu Cohen (čarodějnici Kirké); brambora v jeho kapse zas nahrazuje kouzelnou starodávnou bylinu Móly atp. Ostatně prostředí nevěstince je častým prostorem modernistických próz a básní – objevuje se v Eliotově Pusté zemi (vyšla ve stejném roce jako Joyceův Odysseus) či v Proustově Hledání ztraceného času jako celkem klíčový prvek příběhu.
Joyceův svět, popsaný na 741 stranách hustého textu není ani krásný ani dobrý – a co je ještě horší: je nijaký. Ale ani neplyne v souladu s tehdy tak populární Bergsonovou přírodní filozofií. Naopak se tříští a kubisticky rozbíhá do všech stran, a tak zde zůstává alespoň bergsonovské narušování vztahu času a prostoru a také filozofovo pověstné élan vital. Joyce se tedy zachraňuje náhlým zřením a tvůrčí energií: „Básník je ten, kdo ve chvíli milosti objevuje hlubinnou duši věcí a kdo způsobí, že věci existují jen skrze jeho básnické slovo.“ Akt tvoření se tedy sám stává hodnotou, přestože reflektuje téma znehodnoceného (vyprázdněného) života. A tak si vybavujeme Joyceova irského krajana – romantika Shellyho – básníka, který takové invenční okamžiky přirovnal k nalezení „hasnoucích uhlíků“. Joyceův básník také stvrzoval nepřehlednost naší situace, hledání, její antilineárnost, jakou také nacházíme v Eliotově skladbě Čtyři kvarteta: „Co nazýváme začátkem/je často konec/a ukončit, to znamená žít./Konec je tam, kde začínáme.“
Ostatně již Jung četl Joyceovu obsáhlou kubistickou monotónní prózu se zmizelými obsahy na přeskáčku. Tichý rozpor chaosu a řádu, Boha Stvořitele a umělce reformátora je v takovém množství slov zničující. Jung píše: „Čtete a čtete a domníváte se, že jste pochopili, co čtete… Také já jsem četl se zoufalstvím v srdci až po stránku 135, přičemž jsem dvakrát usnul… Když jsem se po delší době opět probudil… začal jsem číst knihu odzadu… knihu lze číst i pozpátku, neboť v ní není žádné ´kupředu´ a žádné ´zpět´, žádné ´nahoře´ a žádné ´dole´.
Řekli bychom tedy, že se četbou ocitáme v jakémsi všečase a všeprostoru. A není jednoduché dívat se takto upřímně do zrcadla vlastního těkání, rozbitého světa, vědomí i jazyka. Pověstné „puklé služčino zrcátko“ ještě drží pohromadě a dává pocit celistvosti. Vstoupíme-li však touto puklinou (obrazně: jak duše k Hádovi) do nekonečného temného prostoru za zrcadlem… co tam nalezneme? Takový odkaz nám Joyce zanechal. A je už na každém z nás s čím, kým a jak toto neznámo zabydlíme.
P. S. Fanoušci Jamese Joyce slaví každoročně 16. červen jako svátek Bloomsday, a toto povědomí o odkazu Odysseově je povzbudivé. Spisovatelovo muzeum se nalézá na irském pobřeží v Sandycove – ve staré pevnostní věži, kde spisovatel nějaký čas pobýval. Také v jeho milovaném Terstu má muzeum.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku